Trvá mi, než se přemluvím a pustím se do knížky, o jejímž obsahu předem vím, že bude směřovat k smutnému konci. Mám rád čím dál tím víc happy endy nejen v knihách, což naštěstí ví třeba takový Hollywood už delší dobu.
Současně si ale rád čtu příběhy z prostředí, které znám. A tak jsem uvítal, že v mém oblíbeném on-line archivu Českého rozhlasu uvolnili knihu Miloše Doležala Jako bychom dnes umřít měli. 25. února je nejen boomerům z jejich školních let známé výročí pro komunisty Vítězného února, ale také umučení, zavraždění týmiž číhošťského faráře Josefa Toufara. O jeho životě je Doležalova kniha. A také o něčem, co se těžko popisuje, aby to nevyznělo jako prázdná floskule. O práci, hodně o vzdělání, Bohu, lidech a domovu. Což byl pro Josefa Toufara kraj kolem Ledče nad Sázavou.
Začal jsem do vesnice pár kilometrů od Číhoště v kopích nad Ledčí jezdit v dětství na strejdovou chalupu. Byla sedmdesátá léta a já o nějakém číhošťském zázraku nevěděl nic. Ale jako Pražáci jsme tam tehdy byli docela exoti, nebyl to typický chalupářský kraj, a tak nás zvali i domů. Tam nešlo přehlédnout kříže a svaté obrázky. Ne všude, ale často. Mezi svatými obrázky měli někteří zahnědlou fotku muže s výrazným pohledem. Že je to kraj, kde víra žije, což byla pro mě věc nová, jsem pochopil brzy, protože nejčastější cesta „na houby“ vedla ke studánce. Studánka ale byla u kapličky, která byla opečovávaná, s čerstvými květinami. Stojí tam dodnes.
Do Číhoště jsme moc nechodili, protože prodejnu potravin jsme měli blíž v jiné vesnici a hospoda se nás tehdy ještě netýkala. Ale o číhošťském zázraku, kdy se pohnul kříž, nám rodiče řekli. I že faráře zabili, ale „nikde o tom nemluv“, následovala v oněch časech obvyklá formule. Až mnohem později jsem poznal celý příběh.
Jen tomu pohledu směrem k číhošťskému kostelu se spíš vyhýbám. Zlo jako by tam ještě nebylo vymeteno ze všech koutů, nebo se tam pokouší vracet, co já vím. Už dávno jsem ztratil iluzi, že temné skutky se nemohou opakovat.
Kamarád z dětství si pronajal po revoluci v Číhošti hospodu, prakticky proti kostelu. Ten je vidět hned od odbočky do vesnice, ale když jsem šel typickým českým stromořadím a budova venkovského kostelíka se pomalu přibližovala, nemohl jsem se nikdy zbavit divného pocitu. Hrůza únosu a následného mučení zdejšího faráře mi splynula již natrvalo s tím pohledem, který by jinak mohl být na ladovských pohlednicích.
Popravdě jako kluka mě tenhle kraj moc nezaujal. Hodně tam pršelo, nikde poblíž nebyl rybník, kde by se dalo koupat, nejbližší hrad, to byly objekty, které moji fantazii tehdy bavily, byla Lipnice, což bylo na celodenní výlet. Teď na Vysočinu jezdím rád. Baví mě právě to, že není vstřícná nebo malebná na první dobrou, ale dá se jí dlouho toulat, aniž by končila. A kopce tam nejsou vysoké, aby to jednoho moc unavilo, ale jsou, aby cesta nebyla fádní.
Jen tomu pohledu směrem k číhošťskému kostelu se spíš vyhýbám. Zlo jako by tam ještě nebylo vymeteno ze všech koutů, nebo se tam pokouší vracet, co já vím. Už dávno jsem ztratil iluzi, že temné skutky se nemohou opakovat. Navíc když znáte kulisy, ve kterých řádilo, pak si ho dokážete představit nepříjemně jasně.
Chtěl bych skončit nějak nadějně, přemýšlím, jak by z umučení nevinného člověka v Hollywoodu udělali happy end. Snad tím, že od chvíle, kdy jsem se o Josefu Toufarovi poprvé dozvěděl, uplynulo padesát let. Jeho život v jeho kraji lidé stále znají. Hledáme-li český příběh, který by dal smysl slovu domov, tak toto je jeden z nich.
Život není film. Takže cesta k zapadajícímu slunci v dáli se dnes nekoná.
Reklama
