Nebudou to žádní terminátoři ani humanoidi v zástěře. Když se mluví o sociálních robotech budoucnosti, většina lidí si představí lidsky vypadající bytost z filmu. Ve skutečnosti ale budou nejbližší generace těchto strojů připomínat spíš chytré asistující přístroje na kolečkách – něco mezi zdravotnickým vozíkem, tabletem a domácím spotřebičem. Budou mluvit, reagovat, sledovat, sbírat a analyzovat data a pomáhat s úkony. Méně jako Data ze Star Treku, spíš to bude mluvící toustovač z Červeného trpaslíka. Specializovaní roboti by nám mohli nejen podávat léky, starat se o domácnost, hlídat životní funkce, zajišťovat paliativní péči včetně přebalování, ale i dělat terapeuta i sexuálního partnera.
Některé technologie, obzvlášť ve zdravotnických zařízeních, už prakticky jako roboti fungují – monitorují životní funkce, připomínají braní léků, robotické exoskeletony pomáhají s chůzí atd. Jenže ne všichni jsou z takového vývoje nadšení. Nový český výzkum totiž ukazuje překvapivou věc: vztah k robotům vůbec není tolik o tom, jak moc je respondent mladý, progresivní, nebo jaké má technické zdatnosti, je o důvěře obecně. Robotům věří více ti respondenti, kteří věří lidem, že většina z nich to s ostatními myslí dobře.
Sociální robot je stroj, který má mnoho různých podob, ale je navržený tak, aby komunikoval s lidmi a spolupracoval s nimi v každodenním životě. Může například umět reagovat na řeč, gesta nebo emoce, poskytovat informace, připomínat úkoly a asistovat při péči o zdraví či domácnost.
Přitom původní předpoklad byl takový, že roboti přinesou úlevu těm, kdo lidi moc nemusí. „Výzkum tak zpochybňuje rozšířenou představu, že by nedůvěra v lidi mohla vést k větší důvěře v roboty,“ říká David Černý z Ústavu informatiky AV ČR. Výzkum vznikl ve spolupráci Ústavu informatiky AV ČR, Masarykovy univerzity a Anglo-americké vysoké školy v Praze v rámci programu Strategie AV21 – Epicentra civilizace a zúčastnilo se téměř tisíc respondentů a výzkum stále pokračuje. Podle dosavadních výsledků se postoje veřejnosti k robotům liší především v tom, kde lidé vedou hranice přijatelnosti jejich využití: zatímco někteří odmítají zejména tělesně intimní formy péče, jiní mají výhrady k sociálním a emočním rolím robotů jako léku na lidskou osamělost nebo absenci partnera.
Češi nejsou ani odmítači, ani nekritičtí techno-fanoušci. Nejvíce lidí se ale shoduje v tom, že monitorování zdraví, dávkování léků, asistence lékaři při operaci je ok. Robot jako nástroj nebo jako prodloužená ruka doktora? Ano. Ale jakmile je situace víc osobní – třeba jde o mytí, oblékání, hygienu a hlavně péči o malé děti a seniory, tam robot a umělá inteligence nemá co dělat.
Většina lidí si taky nemyslí, že by roboti měli být naši „kamarádi“. Představa, že by nás robot objal, když budeme smutní, vedl s námi hluboké rozhovory, nebo dokonce vstupoval do vztahů, je pro větší část veřejnosti nepřijatelná. Sedm z deseti lidí si myslí, že mezilidské vztahy a péči technologie plně nahradit nemohou — ani v budoucnu.
Co všechno to bude znamenat pro technologický vývoj, ukáže pouze čas, ale je téměř jisté, že na to budou mít lidé velmi vyhraněné názory a časem vznikne etický a právní rámec, jak moc si roboty připustit k tělu.
