„Na Hradě sedí rozvědčík, to ti jako nevadí?“ položila matka naštvaně hrnek na stůl. Dospělý syn svou mámu pozoroval, jako by zvažoval, jestli má cenu do táhle konverzace zabředávat. Nakonec to nevydržel.
„To není rozvědčík. A nikdy nebyl. To jen opakuješ, co ti to algoritmus servíruje mezi receptem na bábovku a videem s koťaty,“ opřel se znaveně o židli a v minutě litoval toho, že se zase nechal vtáhnout do beznadějného rozhovoru.
„Prosím tě, algoritmus,“ mávla rukou. „Já mám oči a paměť. Komunisty nikdy. To jsem říkala vždycky.“
„Vždycky?“ pousmál se. „Ještě loni jsi říkala, hlavně, aby byl klid a levné energie.“
„Neotáčej to,“ zvedla hlas. „Tady jde o princip.“
„Jo, princip,“ přikývl syn. „A Macinka? To ti nevadí? Jak se chová, co píše, jak mluví o lidech? A že ve vládě sedí bývalí agenti StB, to je najednou v pořádku?“
Matka se nadechla, jako by chtěla říct něco velkého, ale vyšlo z ní jen: „To není totéž.“
Máma a její syn, každý žije v jiném světě, kde fakta už dávno nehrají hlavní roli, ale vítězí emoce a boj o vlastní identitu.
Kdysi jsme se hádali kvůli fotbalu, teď je to Ukrajina
Před chvílí mi volal známý, že se opět nepohodl s mámou kvůli politice. Rodina, kde se mají všichni rádi, ale čas od času to bouchne. Jeho rodiče jsou důchodci, kteří žijí v bývalých Sudetech, mají svůj Facebook, řetězové e-maily a on je liberál z Prahy. A nejsou jediní, komnata ozvěn rozděluje nejen rodiny, ale i celou společnost. Kdysi jsme se hádali o fotbal a o to, jestli je lepší Karel Gott nebo Olympic. Dnes se lidé rozhádají kvůli vakcíně, Ukrajině nebo tomu, kdo „vlastně tahá za nitky“.
V tom nejjednodušším smyslu je komnata ozvěn neboli echo chamber prostředí, ve kterém se člověk opakovaně setkává s názory, informacemi a interpretacemi, které potvrzují jeho vlastní přesvědčení, zatímco odlišné pohledy jsou systematicky odsouvány stranou, zesměšňovány nebo označovány za nedůvěryhodné.
Ještě před patnácti, dvaceti lety jsme se sice přeli po hospodách a u rodinných stolů, ale pořád jsme sdíleli jeden základní svět. Četli jsme stejné noviny, dívali se na identické zprávy a politika se dělila maximálně na levici a pravici.
Do toho ale přišel boom sociálních sítí a migrační krize, která se Česka sice úplně netýkala, ale politikům se podařilo zasadit první klín do společnosti. Následoval covid, konspirační teorie a Česko se začalo trhat do paralelních realit. Kdo se bál, našel stovky článků, videí a komentářů, které jeho strach potvrzovaly. A vše završila válka na Ukrajině, kdy se příkopy ve společnosti ještě víc prohloubily. V jednom z těch světů jsou Ukrajinci především problém. Lidé, kteří „sem přišli kvůli dávkám“, „berou práci.“ Byť to nedává logicky smysl, protože buď uprchlíci pracují, nebo berou dávky. Druhý tábor vidí Ukrajinu jako napadenou zemi a Ukrajinci jsou lidé, kteří utíkají před válkou nebo v ní bojují i za nás. Pomoc slabšímu je morální povinnost, ne politická preference.
Obě perspektivy, ať už se jedná o jakékoliv téma, čerpají ze svých vlastních komunikačních kanálů a každý si žije ve své vlastní komnatě ozvěn.
Komnata ozvěn je psychologická past
Komnata ozvěn zní jako něco poetického, ale je to psychologická past. Představte si místo, kam se vrací to, co už jednou zaznělo, důrazněji a ve větší síle. V tom nejjednodušším smyslu je komnata ozvěn neboli echo chamber prostředí, ve kterém se člověk opakovaně setkává s názory, informacemi a interpretacemi, které potvrzují jeho vlastní přesvědčení, zatímco odlišné pohledy jsou systematicky odsouvány stranou, zesměšňovány nebo označovány za nedůvěryhodné.
„Ve své podstatě označuje uzavřený systém, ve kterém jsou lidé vystaveni pouze názorům a informacím, jež souzní s jejich vlastními přesvědčeními. Tyto názory se tak neustále posilují, aniž by byly konfrontovány s protichůdnými důkazy,“ vysvětluje ve svém příspěvku psycholožka Donna L. Robertsová.
Pravdou je, že celé to nezačalo algoritmy nebo covidem, ale tím, jak je náš mozek nastavený. Lidská mysl je přirozeně nastavená tak, aby vyhledávala známé a snižovala kognitivní disonanci. A co je kognitivní disonance? Máme rádi, když je vše v pořádku a v harmonii. Pokud zastáváme nějaký postoj a objeví se protichůdná tvrzení, znamená to stres a úzkost, což není pohodlný stav. Naše psychika to pak vyřeší tím, že to, co nám způsobuje takové duševní nepohodlí, popře nebo zracionalizuje. A abychom si udrželi naši identitu, na které se podílí právě naše postoje nebo názory, jsme schopni věřit i absurdním věcem, včetně toho, že země je placatá.
Psycholog Jonas Koblin z YouTube kanálu Sprouts cituje slavného Leona Festingera, který v 50. letech s teorií kognitivní disonance přišel: „Člověk s přesvědčením je těžko změnitelný. Řekněte mu, že nesouhlasíte, a odvrátí se. Ukažte mu fakta a bude zpochybňovat vaše zdroje.“
Nejde jen o to, že vidíme určité informace. Jde o to, že jiné informace postupně mizí. A když se náhodou objeví opačný názor, mozek ho automaticky vyhodnotí jako podezřelý.
Festinger zkoumal kognitivní disonanci na lidech kolem kultu Dorothy Martinové. Skupina věřila, že 21. prosince 1954 dojde ke zničení světa, ale že vyvolení budou zachráněni mimozemšťany. Když se proroctví nenaplnilo, nenastal rozpad víry, právě naopak. Část členů svou víru ještě posílila. Zkáza prý byla odvrácena díky jejich silné víře. Uznat chybu by byla hanba a hlavně ztráta identity. O dekády později a v českých reáliích, když saháte rodičům na Babiše, nejde ani tak o logiku věci jako o jejich pocit, že útočíte přímo na ně, na jejich osobnost.
Každý žijeme ve své paralelní realitě
Zásadní je pochopit, že echo chamber nevzniká primárně vinou algoritmů. Ty jsou spíš zesilovačem toho, co už v nás je. Psychologové mluví o tzv. konfirmačním zkreslení, tendenci vyhledávat a přijímat informace, které potvrzují naše názory, a ignorovat ty, které je narušují. Jak shrnuje přehledová studie, lidé mají přirozený sklon chránit své přesvědčení, protože je vnímají jako součást vlastní identity. Jinými slovy: mozek nemá rád, když mu někdo sahá na „pravdu“.
A přesně tady se kognitivní disonance potkává s komnatou ozvěn. Ta je skvělým řešením a berličkou, která nám umožňuje žít dál, aniž bychom si museli připustit, že jsme se mohli mýlit. Naopak člověka v jeho postojích a názorech utvrzuje, což je vždycky fajn. Žádné nepříjemné rozpory.
Když otevřeme internet, nikdo nevidí stejný obsah jako jeho soused nebo vnuk. Každý dostává vlastní výběr zpráv. Podle toho, na co kliká, co čte, lajkuje nebo sdílí. Algoritmus si to zapamatuje a příště mu nabídne podobný obsah. Tak se drží pozornost uživatelů, ne konfrontací, ale vzbuzováním příjemných pocitů. Jak ostatně otevřeně přiznal Eli Pariser, autor pojmu „filter bubble“, cílem algoritmů je hlavně to, abychom z platformy neodešli. Když člověk klikne na článek o tom, že „něco není v pořádku“, algoritmus si řekne, že ho to zajímá. Když klikne znovu, dostane další podobný článek. A pak další. Po pár týdnech má pocit, že „se o tom všude píše“. Ve skutečnosti se o tom píše hlavně jemu. Jiní lidé mezitím žijí v úplně jiném informačním světě.
„Komnaty ozvěn jsou prostředí, kde jsou naše přesvědčení neustále posilována, zatímco alternativní pohledy jsou systematicky ignorovány,“ vysvětluje psycholožka Jessica Koehlerová.
Jakmile se ocitneme v komnatě ozvěn, začne se dít něco důležitého. Nejde jen o to, že vidíme určité informace. Jde o to, že jiné informace postupně mizí. A když se náhodou objeví opačný názor, mozek ho automaticky vyhodnotí jako podezřelý. Když pak někdo z rodiny přijde s jiným názorem, nepůsobí jako partner do debaty, ale jako někdo, kdo „naletěl“.
Reklama
Důležité je říct, že tohle se netýká jen seniorů nebo „těch na facebooku“. Každý máme svou vlastní komnatu ozvěn. Liší se jen obsahem. Někdo žije v echo chamber liberálních médií, jiný v alternativních webech a řetězových e-gmailech. Princip je ale stejný. Mozek hledá hlavně klid.
Jakmile se jednou silně identifikujeme s určitým názorem, ať už jde o očkování, Ukrajinu, migraci nebo „pravdu, kterou nám tají“, přestává jít o fakta. Jde o to, kým jsme. A mozek začne pracovat na plné obrátky, aby tuto identitu ochránil. A proto je dobré si na závěr připomenout slova Stephena Hawkinga: „Největším nepřítelem poznání není nevědomost, ale iluze poznání.“
