fbpx

Civilizace Zveřejněno: 15. 10. 2025
Foto: Zdeněk Strnad

Jiří Procházka pro Flowee o disciplíně k sobě sama i filozofii bushidó. O tom, proč je důležité „projít ohněm“, co znamená převzít zodpovědnost za vlastní tělo a jak hledá rovnováhu mezi životem bojovníka a člověka.

Kdo z čtenářů Flowee sleduje zápasy MMA, určitě si všiml, že když Jiří  Procházka vstupuje před zápasem do oktagonu, dotkne se ve dvířkách levého sloupku, pravého sloupku, horní příčky, následně vstoupí dovnitř, ukáže rukou nahoru a podívá se za ní. To, co všichni považují za součást předzápasového rituálu, je ale součástí životního stylu. Když jsme se totiž při setkání s nejúspěšnějším českým zápasníkem a bývalým (a možná také budoucím) mistrem polotěžké váhy UFC šli do klece fotit, udělal naprosto stejné pohyby. A nebyly u toho žádné kamery, žádná hala plná fanoušků, jen on sám a jeho posvátná půda. A takový přesně „Denisa“, jak si sám říká, je.

Kodex bušidó, ze kterého čerpá vnitřní sílu, pro něj je životní filozofií, kterou dodržuje, když kosí zápasníky jednoho za druhým, když při tréningu buší do stromů nebo se šlehá kopřivami, nebo když zapáleně mluví o lidech, které on sám považuje za životní bojovníky. Jako je například jeho fanynka Ashley, která kvůli chemoterapii přišla o vlasy, a on to udělal taky. Jen tak, prostě aby ukázal, že v tom není sama. V rozhovoru pro Flowee mluví Jirka Procházka, obyčejný kluk z Hostěradic, o mentální přípravě, o tom, jak zvládá tlak a proč se trashtalku vyhýbá ne ze strachu, ale z přesvědčení. Sdílí, co ho naučila filozofie bushidó, proč je podle něj klid skutečnou formou síly a jak se snaží udržet rovnováhu mezi profesionálním výkonem a osobním životem.

Všichni mluví o vaší fyzické přípravě, ale vy sám často zdůrazňujete tu mentální. Co vlastně znamená být „připravený“ po psychické stránce?

Náš vnitřní svět je hlavním hybatelem světa vnějšího. Čím lépe má člověk zvládnutý svůj vnitřní svět, tím lépe dokáže ovládat i vnější vlivy – ať už cílené, nebo náhodné. I když, jak říkám, náhody vlastně neexistují.

Jak pracujete se strachem nebo tlakem v okamžicích, kdy se rozhoduje o vítězství a prohře? Po posledním zápase s Khalilem Rountreem jste řekl, že si potřebujete „projít ohněm“. Proč je pro vás tak důležitý?
Člověk se v takových chvílích dostane na místa, kde si uvědomí, co chce, a co nechce. Neříkám, že bych si musel nutně procházet ohněm, ale asi jsem potřeboval znovu sáhnout na to, co bylo skryto uvnitř.

Jste odpovědní za své tělo, myšlenky i za to, koho na sebe necháváte působit. Když to pochopíte, začnete lépe vnímat i ty „ovladače“, které máte v rukou.

Některé strategické věci, které jsme měli pro zápas naplánované, prostě nevyšly. A pro mě bylo nejdůležitější dokázat nepříznivě se vyvíjející zápas otočit. Změnit vnitřní rozpoložení, uvědomit si, co je ten pravý vítězný postup, a ten pak skutečně použít. Je to o uvědomění si, co je správné udělat. A když si to člověk opravdu uvědomí, nezbývá nic jiného než pak jít a opravdu to udělat. I v zápase to musí přijít rychle – přepnout, jít dál. Skvělí bojovníci to umí nejen v kleci, ale i v životě.

Spoustu lidí inspirujete silou vůle, která vás odlišuje od ostatních bojovníků. Uvědomujete si tu zodpovědnost? Že jste pro mnohé vzorem?
Na jednu stranu může být člověk vzorem i inspirací, ale pokud sám nevládne nástrojům, kterými hýbe a pro které je jako inspirace vnímán, pak to ztrácí váhu. Aby to mělo smysl, musí se o tyhle své nástroje – o mysl, tělo, vůli – denně starat. Jen tak to může být opravdové.

Dnešní MMA byznys často staví na emocích. Hraje na provokace, padají silná slova, používá se trashtalk. Vy se mu ale vyhýbáte. Proč?
Nesnažím se trashtalku vyhýbat, jen to prostě nedělám, protože v tom nevidím sílu. Trashtalk je výrazem nastavení mysli, která se z nižší úrovně snaží ovlivňovat okolí v domnění, že to přinese pozitivní výsledek. Ale to je omyl. Mnoho lidí to má v sobě špatně nastavené, a co hůř – veřejnost to často bere jako projev opravdové síly. Přitom trashtalk je naopak slabost převlečená za sílu. Pravá síla s tím nemá nic společného.

Někdo říká, že bez emocí se bojovat nedá. Jiní tvrdí, že klid rozhoduje. Kde stojíte vy? Kde je podle vás hranice mezi zdravým projevem emocí a ztrátou kontroly?
Každý to má trochu jinak a na své vlastní úrovni. Dá se to přirovnat ke stavu, kdy si člověk uvědomí, jaké to je být čerstvý, bdělý, energický, svěží, sebejistý. Když si tohle všechno dokážete představit, uvědomíte si, co je klíčem pro dosažení pocitu rovnováhy a jistoty. A pak už je to jen o vaší vůli.

Ve vašich rozhovorech často zaznívá inspirace východní filozofií. Bushidó se skloňuje v mnoha pádech. Co vás na ní nejvíc oslovilo?
Je to cesta k čistotě. Čistotě života, energie i plynutí. Díky bushidó se dostáváme blíž k pravdě o tom, jak můžeme žít. Jak můžeme nejlépe ovlivňovat sebe i své okolí. Ale především je to cesta k sobě samým, dovnitř.

Prožil jste dramatický životní oblouk – od fotbalového chuligána po uvědomělého bojovníka. Jak se během let měnil váš vztah ke zdraví a tělu?
Úplně jednoduše. Člověk si začne uvědomovat, že ta největší síla je v něm samotném – v tom, co jí, v myšlenkách, které mu běží hlavou každý den, v kvalitě soustředění i v tom, jak cítí své vlastní tělo. A to všechno se dá měnit. Člověk s tím může pracovat. Když si to uvědomí, začne se lépe starat o to, co do sebe dává.

Učíme se hlavně příkladem – i když to třeba sami nahlas neříkáme. Sledujeme, jak se k sobě chováme, jestli se respektujeme, jestli dodržujeme dohody, které jsme mezi sebou udělali. Tím vším si dáváme najevo, kdo jsme – i sami sobě.

A tím nemyslím jen potravu a hmotné věci, ale i to, co máme uvnitř. To je ta energie, kterou v sobě neseme. A ta potom ovlivňuje, co ze sebe vydáváme, jakou energii uvolňujeme do okolí.

To, co říkáte, je vlastně univerzální princip, který neplatí jen pro sportovce. V Česku máme přes padesát procent lidí s nadváhou, u dětí je to ještě víc. Mnoho lidí – třeba našich čtenářů kolem pětatřiceti let – často říká: „Jsem starý, už to nejde, nemůžu.“ Co byste jim vzkázal?
Přijměte zodpovědnost. Nikdo jiný to za vás neudělá. Musíte se naučit zacházet s tělem tak, jak ho máte. Jste odpovědní za své tělo, myšlenky i za to, koho na sebe necháváte působit. Když to pochopíte, začnete lépe vnímat i ty „ovladače“, které máte v rukou.

Dnes jste představil doplňky stravy a zmiňoval jste ájurvédskou ashwagandhu. Jaký má na vás vliv a proč jste zvolil právě tento přípravek?
Používám ji hlavně proto, abych po náročném dni a trénincích zklidnil organismus – nervovou soustavu i celý systém těla. Pomáhá regenerovat, zklidnit a zároveň zvyšuje hladinu testosteronu, takže druhý den se člověk cítí odpočatý a znovu nastartovaný. A musím říct, že mi ájurvéda už mnohokrát pomohla, i při nemocech. Je to pro mě přirozená cesta, jak tělu pomáhat.

Dá se žít podle bushidó i v době sociálních sítí a komerce? Je to vůbec použitelné i pro běžného člověka?
Určitě ano. Bushidó je jednoduchý soubor pravidel, který se dá dodržovat vždy a všude. Dokonce bych řekl, že bushidó jsou vlastně zákony lidské existence – něco jako základní listina práv a svobod. Máme je v sobě vepsané, ať chceme, nebo ne. Ať se člověk narodí kdekoliv nebo kdykoliv, kdyby mu někdo ta pravidla dal, měl by v ruce návod jak žít, jak komunikovat, jak se chovat. Je to univerzální kompas pro život.

Říkal jste, že dnešním lidem často chybí disciplína a vůle překonávat kritické situace. Mluvil jste o učitelích a jejich příkladu, ale prvními vzory bývá většinou rodina. Jakou má podle vás v tomhle směru funkci?
Největší. Rodina je základní prostor, kde člověk bere inspiraci a příklad. Učíme se hlavně příkladem – i když to třeba sami nahlas neříkáme. Sledujeme, jak se k sobě chováme, jestli se respektujeme, jestli dodržujeme dohody, které jsme mezi sebou udělali. Tím vším si dáváme najevo, kdo jsme – i sami sobě. Proto neexistuje lepší způsob, jak učit a ovlivňovat druhé, než vlastním příkladem.

Co vás čeká dál – teď myslím spíš jako člověka, ne jako bojovníka. O titulovém zápase jste už mluvil, ale vy jste se ho v minulosti dokonce vzdal kvůli magisterským zkouškám, což vzbudilo překvapení. Dalo to ale jasně najevo, jaké máte priority. Co je tou osobní prioritou teď?
Rovnováha. Rovnováha mezi osobním a profesionálním životem. Chci uvést všechny ty oblasti – zápasení, podnikání, nadaci i osobní život – do balancu, do určitého exvilibria. Protože je toho opravdu hodně. Ale nejde to jinak než jasně nastavit fungování, zatnout zuby a makat.

Sdílejte článek