Žijeme v době neustálého sledování, kdy si od pozornosti, kterou někdo upírá na nás, nebo my na ostatní, v podstatě neodpočineme. Žijeme vlastně ve světě, který v roce 1785 popsal anglický filosof Jeremy Bentham. Bentham tedy nehovořil přímo o světě, mluvil o budově, kterou pojmenoval Panoptikon a která je architektonicky uzpůsobena tak, že umožňuje stálý dohled nad těmi, kteří ji obývají. Jde vlastně o vězení, v němž cely obklopují věž, z níž může neviditelný strážný pozorovat kteréhokoliv vězně dle vlastní libosti. Může a nemusí – vězeň neví, zda ho strážný v daný okamžik opravdu sleduje, ví jen, že ho právě teď sledovat MŮŽE. Vězni tedy musejí předpokládat, že jsou neustále sledováni, a podle toho se i chovají.
Vítejte v Panoptikonu
Jako vězni v Benthamově Panoptikonu si můžeme připadat i my dnes. Informace o tom, kdo jsme, co děláme, co kupujeme a kam chodíme, jsou ve stále větší míře dostupné zcela anonymním třetím stranám. Mnozí z nás na sociálních sítích navíc prezentují nemalou část svých životů, sdílíme zde svou polohu, ve sportovních aplikacích dokonce celé trasy běhu či tréninku na kole nebo na kolečkových bruslích. Miliony prakticky neviditelných kamer CCTV a chytrých zvonků nás sledují na veřejnosti a my už víme, že rozpoznávání obličeje s umělou inteligencí dokáže propojit tváře s jejich jmény. Jsme jako vězni v Benthamově Panoptikonu, jen si to neuvědomujeme? Jsme jako vězni ve vězení, do kterého jsme se sami dobrovolně zavřeli?
Kdo z nás se nerad ukáže v lepším světle, když ví, že ho někdo pozoruje?
Skutečnost, zda a jak člověka ovlivňuje vědomí, že je sledován, je vlastně vůbec prvním tématem, které bylo v psychologii studováno. Již v roce 1898 prokázal psycholog Norman Triplett, že v přítomnosti ostatních závodí cyklisti mnohem intenzivněji. Výsledky studií provedených od 70. let 20. století souhrnně ukazují, že když jsme sledováni, měníme své chování, abychom si udrželi dobrou pověst a zamezili nepříznivým sociálním důsledkům nevhodného chování (třeba vyloučení ze skupiny).
Prevence kriminality nebo jen vytahování se?
Na vědomé úrovni se tedy chováme jinak, když víme, že jsme sledováni. Více myslíme na ostatní, více dáváme než bereme, méně podvádíme. Autoři některých výzkumů dokonce naznačují, že krádeže nebo vandalismus by se daly omezit pouhým zveřejněním fotografie očí. Tento způsob přemýšlení vedl k nápadu, že by se sledování dalo využít pro společenské dobro, třeba v prevenci kriminality (a jsme zase u Benthamova způsobu kontroly vězňů).
Když se nad tím zamyslíme, tak sama o sobě skutečnost, že se pod dohledem chováme trochu jinak, snad trochu lépe, není úplně překvapivá. Kdo z nás se nerad ukáže v lepším světle, když ví, že ho někdo pozoruje? Kdo z nás si nepřidává na sociálních sítích, ať už na fotkách, nebo ve videích. Pořád se mluví o tom, že sociální sítě neodrážejí realitu, ale to, co uživatelé chtějí, aby jiní uživatelé viděli. Protože vědí, že jsou sledováni svými sledujícími. Takže jak je vidět, v některých případech by snad vědomí sledování mohlo vést k lepšímu chování, jako je třeba prevence kriminality, ovšem v případech jiných, třeba sociálních sítí, je to spíš ke škodě – místo toho, abychom pomáhali, se vytahujeme…
Jak funguje efekt přímého pohledu
To ale pořád není to nejhorší. Nejhorší je, že desetiletí bádání různých výzkumníků odhalují, že vědomí, že jsme sledováni, nabourává kromě chování i naši mysl a ovlivňuje způsob myšlení – konkrétně kognitivní funkce, jako jsou paměť a pozornost. To vyvolává obavy o lidské duševní zdraví a jeho budoucnost. Autoři jedné studie zjistili, že respondenti dosahovali horších výsledků v úkolech souvisejících s pracovní pamětí, když jim byly během testu ukázány obrázky lidí, kteří se na ně dívají, ve srovnání se skupinou, které byly ukázány obrázky jedinců s odvrácenýma očima. Vědci tak dospěli k závěru, že přímý pohled upoutá pozornost účastníků a odvádí jejich pozornost od daného úkolu. Výsledky jiných studií dokládají, že mnohem více kognitivních funkcí je zatěžováno efektem přímého pohledu, od prostorového vnímání až po schopnosti zpracování jazyka.
Reklama
Proč nás přímý pohled tak vyvádí z míry? Jde o poměrně známý psychologický efekt, který ovšem s nástupem online světa nabyl nečekaných rozměrů. Jde o tzv. efekt upřeného pohledu v davu – uprostřed moře tváří, které se na nás nedívají, téměř okamžitě rozpoznáme jednu, která nás sleduje. Je to proto, že směr pohledu, zejména oční kontakt, je silným sociálním signálem, který nám pomáhá vnímat úmysly ostatních a předvídat jejich chování. Člověk to tak má už od kojeneckého věku. Jde o schopnost, která se s největší pravděpodobností vyvinula k detekci predátorů. To může vysvětlovat, proč může sledování vyvolat psychické nepohodlí a stresové reakce typu „bojuj, nebo uteč“, což se projeví třeba zrychleným tepem a pocením.
Duševní zdraví v ohrožení?
Co je na tom všem nejděsivější a proč, že se tedy vlastně vědci obávají o naše duševní zdraví? Jde o to, že neustálé sledování nemění jen to, jak se chováme vědomě, ale ovlivňuje i nevědomé reakce našeho mozku. Ukázalo se, a stále se znovu a znovu ukazuje, že neustálé sledování může kognitivní funkce zatěžovat způsoby, jimž zatím zcela nerozumíme, což je nebezpečné.
Protože právě kognitivní funkce nám umožňují soustředit se, když se něčemu věnujeme, držet pozornost, využívat pracovní paměť. A pokud jsou tyto procesy zatěžovány sledováním, dá se očekávat, že schopnost soustředit se se bude postupně zhoršovat. Kam až tohle všechno povede? To nikdo netuší. Prozatím ale vědci souhrnně naznačují, že zavedení většího sledování na pracovištích, které by mělo údajně vést k vyšší produktivitě, by ve skutečnosti mohlo působit spíše kontraproduktivně. A také, že online testovací prostředí, kde jsou studenti skrze webové kamery sledováni lidskými kontrolory nebo umělou inteligencí, by mohlo vést k jejich nižší výkonnosti.
