Stalo se to v neděli okolo půl deváté večer. Běžel jsem svou obvyklou trasu, byl jsem asi ve dvou třetinách. Dělal jsem sprintové série a v pomalé části (volná chůze) jsem se ocitl na přechodu, co je poblíž plaveckého a zimního stadionu. Vidím, jak se na hodinkách blíží sekundy, když budu muset zase vystartovat. Tři... dva... jedna... sprint.
To jsem byl zrovna na přechodu. Ale přede mnou, asi tři metry, byla slečna. Nevím, jak vypadala. Jen vím, že měla džíny a dlouhé tmavé vlasy. Všiml jsem si jí až na poslední chvíli, vlastně až tehdy, když jsem vyrazil sprintem vpřed. A jelikož jsme byli na přechodu, tak přímo za ní. Otočila se, ubezpečila se, že se jí to nezdálo, že někdo opravdu vyrazil z relativní blízkosti směrem k ní. Kdoví, co jí v tu chvíli blesklo hlavou, ale udělala to jediné, co mohla udělat, když se za vámi ve tmě rozběhne stodevadesáticentimetrový chlap. Otočila se a utíkala pryč, dvakrát tak rychle jako já.
Vršovice, moje čtvrť
Na vršovických ulicích uvidíte večer spoustu zajímavých postaviček, které dotvářejí kolorit naší báječné čtvrti. Štamgasty před hospodami a bistry, lidi vracející se domů z práce nebo kina, milence vedoucí se ruku v ruce a využívající milosrdného soukromí, které jim poskytuje přítmí. A mezi nimi vidíte občas běžce, většinou s nasazenými kapucemi a sluchátky v uších, jak prostě běží. Zdánlivě odnikud nikam, většinou sami. Běžci se totiž dělí na dvě skupiny: ty, kteří rádi běhají v houfu a navzájem se povzbuzují, a ty, pro které je běh vysoce individuální záležitost. Něco, na co chtějí být sami. Sami chtějí překonávat rekordy a sami sebe a sami se pak ostatním chlubí na sociálních sítích.
Patřím do té druhé skupiny. Chodím běhat večer, mám ve Vršovicích svou trasu. Líbí se mi anonymita přítmí, stejně jako zamilovaným dvojicím mi vyhovuje, když se o mě nikdo nestará. A díky tomu, že se nás po ulicích pohybují spousty, doufám, že už si ostatní zvykli. Na nás, ty podivíny, co místo společenského hemžení nasadí sluchátka, kupují si (zdánlivě) nesmyslně drahé boty a místo koukání na Netflix raději potí jedno tričko za druhým. A technologie nám v tom pomáhají, když máme plynulý běh přerušit krátkým sprintem, po kterém následuje stejně dlouhá, většinou půlminutová oddychová fáze chůze, hodinky začnou vibrovat. Takových sérií uděláte třeba pět a potom zase volně klušete. Domů, pryč, prostě do cíle.
Co se stalo na přechodu, zůstane na přechodu
Ale zpátky k večernímu běhu. Slečna utekla, já dorazil na konec přechodu a zastavil. Okamžitě mi došlo, co se stalo. Běžci se totiž díky adrenalinu a námaze a hudbě dostávají do zvláštního transu, kdy okolí vnímají jen do určité míry. Takže když jsem na zápěstí ucítil pokyn "sprint", začal jsem sprintovat. Nevšiml jsem si, že pár metrů přede mnou někdo jde. Neuvědomil jsem si, že když se k někomu přiblížíte na tři metry a začnete směrem k němu sprintovat, je to, jako by se rozsvítil asi milion červených žárovek. Slečna byla pryč, já se zastavil a přemítal, co udělat.
Běžet za ní a omluvit se? Nesmysl, vyleká se ještě víc, případně vytáhne pepřák a nasype mi to přímo do obličeje. Počkat na místě? A k čemu by to bylo? Někomu to říct? Proboha, komu? Rozhlédl jsem se, široko daleko nikdo nebyl, jen někde u Slavie jsem viděl dvojici seniorů s pejskem. Takže jsem udělal jedinou možnou věc: sbalil jsem se a běžel dál. A zpytoval svědomí.
Pravidlo číslo jedna: nebuď hovado
Protože i když z vlastního pohledu nemusíte dělat nic špatně, díky okolnostem to může působit různě. V tomto případě zvítězil silný osobní prožitek nad ohleduplností. Protože běh může být stokrát individuální záležitost, ale děláme ho většinou na ulici, která patří všem. I nám běžcům samotářům, i lidem před hospodami, i seniorům s pejsky, i dámám, které chodí večer samy domů.
Téma sdíleného prostoru je obrovsky široké, člověk by mohl popsat stohy papíru. Město není jednolitá masa, je to spousta unikátních lidí na jednom místě. A každý z nich je v danou chvíli sám sebou a nikdo není víc a nikdo není míň, a jestli se tady nemáme navzájem sežrat, tak se podle toho musíme chovat.
Vlastně jsem nic špatného neudělal, přesto ten večer bylo ve Vršovicích o jednu vylekanou slečnu víc. Pro mě je poučení jasné. Je to vlastně jeden ze základů běžecké etikety: běhejte tak, abyste nikomu nepřekáželi (nebo jako já nikoho nevyděsili). Zvláště, pokud běháte večer, sami, kdy to může být pro vás kouzelné, ale pro jiného třeba taky ne.
A té slečně, jestli si to přečte, se na dálku omlouvám. Mrzí mě, že jsem Vás vyděsil. Nebylo to schválně. Příště si dám pozor.
Reklama
foto: Midjourney / Zdeněk Strnad
