Už ani nevím, kdy jsem o Svatojakubské cestě slyšela poprvé. Možná to bylo tehdy, když Flowee zveřejnilo příběhy těch, kteří ji absolvovali – třeba tady nebo tady. Přesně si ale pamatuju, jak jsem „Camino“ využila jako konverzační téma na hodině angličtiny – slečna se při dotazu na své plány na léto zmínila, že má za sebou Camino Francés, a to mě zaujalo. Vykládala mi o podzimním přechodu Pyrenejí, nocování v klášteře, špatném počasí, bolavých nohách, ztraceném spacáku, chuti to vzdát a pocitu, že to všechno stojí za to, pokud vydržíte. V jejím vyprávění chyběly expresivní výrazy jako „všeobjímající přijetí“, „bezpodmínečná láska“ a podobné.
Takhle málo stačilo, abych si později do horního patra zcela dobrovolně zasekla háček, o němž si nejsem zcela jistá, jestli někdy povolí. Najednou mi facebook plnily především příspěvky z tří set pětapadesáti Camino skupin, z nichž do minimálně tři sta devětačtyřiceti mě po přihlášení pěkně uvítali a popřáli Buen camino.
Bylo to jako každý den chodit po cestě do práce kolem dortíkárny a už při zamykání bytu přemýšlet, jestli dnes budou mít nějaké novinky, nebo budu muset potlačovat Pavlovův reflex nad tradiční nabídkou (protože přece léto se zeptá, co jsme dělali v zimě, a mladší už taky nebudeme, takže dortíčky do sebe nemůžu sypat jak zrní slepicím, že). Viděla jsem se jít po pobřeží s batohem na zádech, sama, s cílem někde daleko. Žádný hotel na deset dní, kam se prostě musíte večer vrátit, ale pořád dopředu, do neznáma. Jo, máme v rodině boty toulavý.
Zrálo to a zrálo, v hlavě to naráželo na hromadu argumentů proti, které by se daly shrnout do jedné věty: Na tohle nemáš – prostor, čas ani peníze. Nejspíš by byly vyhrály, kdyby nezaúřadovala „vyšší moc“ v podobě srážky s pánem světa, vesmíru a přilehlého okolí. Je ovšem známo, že to nejlepší, co pro sebe můžete udělat, je nevystavovat se známým alergenům zbytečně dlouho anebo často. Alespoň než skončí pylová sezóna. Letenka do Porta tedy v lednu zastavila tepenné krvácení a následná expoziční terapie oslabila účinky alergenu na zanedbatelné minimum.
Nesnáším plánování
Frekvence výskytu fotek batohů a rozesmátých obličejů u patníků se žlutými šipkami se na mém facebooku výrazně zvýšila s příchodem jara. Začala jsem si ovšem všímat také zvýšené cukernatosti dotčených příspěvků, asi jak začalo více svítit z oblohy. Lidé mluvili (a stále mluví) o „lifechanging experience“, „spirituálním zážitku“, „nepopsatelné euforii“, „duchovním probuzení“ i „očistě mysli“. Na mě poněkud silná káva, ale každému co jeho jest a především – nevěděla jsem, o čem mluví, a tak jsem k jejich prožitkům těžko mohla zaujmout nějaký postoj. Zkušenost je prostě nepřenosná.
Položila jsem ho na masivní kamenný kříž vedle ostatních a s pocitem, že netuším, co to sakra dělám, jsem vyrazila.
Soustředila jsem se jen na věci, které mi moje přesycená mysl neustále dokola podsouvala jako zásadní: dobré boty a dobrý batoh. Pozornost, kterou jsem botám věnovala, se vyplatila stokrát, s batohem jsem nejspíš podlehla kvalitnímu marketingu jednoho z největších pojmů outdoorového vybavení. Kvalita odpovídá pověsti, o tom žádná, jen věřím, že stejnou službu minimálně na portugalské trase z Porta udělá v červenci batoh v podstatě jakýkoliv.
Záleží, jestli se hodláte na tom háčku mrskat dlouhodobě, nebo ne. Pakliže ano, investice se vyplatí. Zbytek vybavení jsem tak nějak skládala (v hlavě) dohromady podle domnělé důležitosti průběžně a dva dny před odjezdem se konečně dokopala k tomu, abych mentální seznam přetavila ve sbalený bágl. Fakt to stačí, pokud se sbalíte půl roku předem, tak vaše cesta nebude o nic kratší a ani prostoru na nohy nebudete v letadle mít o nic víc. A socky nebudou zahlcené obrázky novotou zářících batohů s téměř identickými komentáři: „Už jen půl roku (měsíc, čtrnáct dní, týden, tři dny…), nemůžu se dočkat!“ Stokrát nic umořilo vola a batoh po pár dnech zářit čistotou stejně rozhodně nebude. Nemluvě o tom, že propocené popruhy vám po celodenní túře zprostředkují zhruba stejný vjemový prožitek jako vaše boty.
Černá ovce ve stádu
Jsme prostě vnitrozemský stát. Ve chvíli, kdy mi nad hlavou začnou místo vlaštovek kroužit racci, začne mi v těle pumpovat adrenalin. Atlantik byl pro mě ve finále důvod, proč Camino, a ne třeba Stezka Českem, nebo prostě bágl na záda a toulat se „na volno“. Plaza del Obradoiro mám sice všude, kde je vodní plocha větší než žabinec na návsi v Horní Dolní. Ale Porto je na pobřeží, takže vůni oceánu ucítíte pomalu už na letišti. Suplovat Atlantik zatopeným lomem někde v Orlických horách fakt dost dobře nejde.
Plnou vahou to na mě dolehlo ve chvíli, kdy jsem v hotelu shodila batoh a vyrazila si užít odpolední atmosféry historického centra. Že mám strašně moc času a můžu si s ním dělat, co chci – jít o kus dál nebo sebou plácnout na pláž a ležet tam dva dny, můžu prolézt Porto křížem krážem a pokusit se infiltrovat místní komunitu. Jistě, jazyková bariéra by moje utajení rozcupovala během dvou sekund, ale přestože mně osobně nikdo z místních kdekoliv po trase nedal jedinkrát najevo nevoli stran mé přítomnosti, někteří „tourgrims“ (složenina slov „tourist“ a „pilgrim“, sarkastické a mírně hanlivé označení pro rostoucí počet „poutníků“, kterých už místní mají plné zuby) jsou hluční, bez respektu k místním zvyklostem a tradicím a leckdy i základním lidským hodnotám. Nedivím se, že se ve Španělsku a Portugalsku ozývají hlasy PILGRIMS GO HOME!
Nesmysl? Tak co říkáte na tohle? Po cestě sem tam narazíte na „honesty box“ – někdy je to stánek s občerstvením, někdy tam najdete i základní vybavení, které vám zrovna může chybět: náplasti, karabinky, spínací špendlíky... prostě takové ty věci. Někdy jsou tam neuměle zdobené mušle hřebenatky, zjevně snaha dětí vydělat si na něco, co jim rodiče nechtějí dát jen tak. Může být kdekoliv. U vchodu do domku místních, uprostřed lesa, na vrcholku kopce. Často u něj někdo sedí, usměje se, pokecá, nabídne pomoc. Často ale místo „nehlídá“ nikdo kromě některé z nesčetných variant ručně psaného vzkazu: „Vezmi si, co potřebuješ, zaplať, kolik chceš“- Nikdy nechybí kasička, kam hodíte dobrovolný příspěvek. Nemusíte, nikdo za vámi nepoběží a nebude vás obviňovat z krádeže, ale dá se asi předpokládat, že tohle je něco, na co člověk, který to místo zřídil, připraven určitě nebyl:
Někteří poutníci nectí ani základní lidské hodnoty. (foto: Hana Průšová)
Stolek pryč, cokoliv na něm bylo pro poutníky přichystáno taky, kasička rozpáraná a pohozená mezi odpadky. Tohle místo jsem míjela brzy ráno těsně před další z portugalských vesnic přímo na trase camina. Úplně jsem se styděla jít dál a místním se podívat do očí. Chápala bych jejich případnou nevraživost. Rozepisovat se o koberci papírových ubrousků a toaletního papíru podél lesních úseků se asi nemusím, to známe i z místních luhů a hájů. Přitom až na výjimky jsou všechny delší úseky skvěle „vybavené“ sítí kavárniček a bister, kde si každý může odskočit…
Dobrý člověk ještě žije
Naprostou většinu místních však ještě optimismus neopustil. Batoh na zádech kouzlí úsměvy a probouzí ochranitelské instinkty. Když jsem za úsvitu opouštěla město Caminha, na mostě směrem do vnitrozemí jsem narazila na bělovlasého chlapíka, který už z dálky gestikuloval radostným máváním na pozdrav, zblízka mi oběma rukama potřásl pravicí, ptal se, jestli mám vše, co potřebuju, srdečně mě objal a popřál mi obligátní „Bom caminho!“ Byla jsem trochu perplex: nic po mně nechtěl, nic mi nechtěl prodat, prostě šel okolo a pozdravil. Chudák, možná žil v představě, že každý dvounožec na cestě do Santiaga je hluboce věřící. Se mnou v tom případě vsadil na špatného koně, ale bylo to milé a podivným způsobem příjemné – stát se mi to v Česku, hodím na zem peněženku a smartphone a pádím odtud s nadějí, že nemá za pasem revolver. Vzpomínka na setkání s ním ale patří mezi ty příjemné.
Až na konec světa
Do Santiaga jsem dorazila dvanáctý den. Zašla jsem si pro obligátní compostelu, poseděla jsem před katedrálou na Plaza del Obradoiro a čekala jsem, až nastane ten wow moment, kdy se mi dojetím samovolně otevřou slzné kanálky, a slzami skrápím posvátné místo. Nenastal. Možná je vyhrazen lidem, kteří na cestě do Santiaga museli překonávat mnohem a mnohem větší překážky než já. Sledovala jsem mladou rodinu s asi desetiletou dcerou, která tam několik minut stála v pevném objetí. Všichni měli zavřené oči, všichni pak odcházeli pomalým krokem a ke katedrále se pohledem vraceli. Pohled na ně v tom objetí byl tak silný, že jsem ten okamžik vyfotila a přemýšlela, jestli za nimi jít a fotku jim poslat. Neudělala jsem to, měla jsem obavy, že by jim nebylo po chuti, že se cpu do jejich soukromí.
Camino jako příprava na věci budoucí poslouží docela dobře. A já jsem ještě pomalu ani nezačala... umolousaných 400 km po Španělsku a Portugalsku byla jen rozcvička.
Jestliže je katedrála působivá zvenčí, uvnitř se o mě pokoušel pocit, že jsem na místě, kde poklekne i bezvěrec. Z poutnické mše jsem večer odcházela s pocitem, že jsem ROZUMĚLA všemu, o čem kněz mluvil, i když to bylo ve španělštině. Respekt k něčemu nehmatatelnému se mísil se vzpomínkou na Španěla, který svůj postoj dával po celou dobu dost jasně najevo: mši strávil v této poloze. Asi půjdu do pekla, nicméně pobavilo mě to.
Mše v katedrále? Slušnej rockovej nářez :D (foto: Hana Průšová)
Ale ráno jsem vyrazila dál – původní plán „do Santiaga“ se po cestě rozrostl o přídavek do Fisterry, protože to prostě nějak rychle uteklo. A tam, tam jsem na kameni seděla dvě hodiny, koukala na klidný Atlantik při západu slunce a nechtělo se mi odejít. Cynik kamsi zmizel, z kapsy jsem vylovila kamínek, o kterém mi majitelka jednoho hostelu říkala, že „až budu na místě, kam patří, poznám to“. Po cestě jsou ty kamínky u každého patníku, u každého křížku, ten můj čekal až sem. Položila jsem ho na masivní kamenný kříž vedle ostatních a s pocitem, že netuším, co to sakra dělám, jsem vyrazila k měkké posteli a sprše – jo, tentokrát se mi výběr hostelu povedl. A ráno autobusem zpátky.
My Camino people
Není na světě člověk ten, aby se zavděčil lidem všem, to je jasné. S některými lidmi prostě těžko hledáte styčné body, o které se lze v konverzaci opřít. Co ale těžce nesu v jakékoliv formě a intenzitě, je toxická pozitivita a nesoudné uctívání Camina jako univerzální odpovědi na všechna pozemská i spirituální dilemata. Jsou toho plná diskusní fóra. Each to their own, hlavně to na mě prosím nikdo nezkoušejte aplikovat po cestě. Byla jsem vychovávána v úctě k lidem, nevěděla bych, jak vás s tím slušně poslat do háje.
Měla jsem ale štěstí, do hovoru jsem se dala povětšinou s lidmi, se kterými bych si nejspíš měla o čem povídat i v Lidlu ve frontě u pokladny. Hned na letišti v Praze Vendy a Marie, které ale měly na Camino o dost méně času než já, a tak část trasy z Porta „přeskočily“ na čtyřech kolech. Mladá Američanka Haley, která by mohla být mou dcerou, Brit John s netypickým smyslem pro sarkasmus, Filipínec Danny, který si na Camino odskočil z druhého domova v Los Angeles dokončit loňskou cestu, skupina mladinkých Jihokorejek, která byla při každém setkání (několikrát jsme se potkali ve stejném hostelu) se mnou tak nadšená, že jsem je nakonec požádala o kontakt, a uvidíme, jestli se ještě potkáme. A nakonec přítel na messengeru Matúš z Hradce, který dovede poradit i pokárat, a Ital Roberto, který v Santiagu trpělivě dvě hodiny seděl u katedrály a čekal, jestli se vrátím pro balíček, který jsem tam nechala ležet. Nu, vrátila jsem se poklusem – bez čelovky, nabíječek, brýlí a podobného bych se dál posunula jen za cenu dalších utracených eur...
Letošní cesta pro mě nebyla způsobem, jak se duchovně obohatit, ale bylo to přičichnutí k zážitkům, které si v budoucnu hodlám dopřát znovu. Co si budem, červencová cesta po pobřeží, na které máte na každém kroku možnost doplnit zásoby a ustlat si v čistě povlečené posteli, byť s několika cizími lidmi v jednom pokoji, není žádný hardcore trek :D. Ale jako příprava na věci budoucí poslouží docela dobře. A já jsem ještě pomalu ani nezačala... umolousaných 400 km po Španělsku a Portugalsku byla jen rozcvička.
