Chytré hodinky řídí můj život. Cítím se přesně tak, jak mi ráno řeknou. Moje hodinky vědí, jestli se mám dnes milovat, nebo se litovat, či dokonce nenávidět. A já jim věřím. Anebo ne že věřím, ale cítím se přesně podle čísel, která mi ukážou.
Když se ráno probudím, neptám se, jak se cítím. Podívám se na zápěstí, protože tam najdu vždycky odpověď. 72 % spánku. Nízká regenerace. Méně než 500 spálených kalorií za včerejšek. Senzory rozhodují, jestli mám jít běhat, nebo zůstat v posteli. A já poslouchám, přestože vím, že někde cestou mezi 80 a 60 procenty jsem přestala věřit sama sobě.
Jak se vlastně mám?
Někdy se přistihnu, jak stojím u zrcadla a přemýšlím, jak se vlastně mám. Nedokážu to říct, dokud se nepodívám na hodinky. Nevím, jestli jsem spala dobře, kolik kroků jsem ušla, jaká je moje tělesná baterie, ani nevím, jestli náhodou „nestárnu rychleji, než bych měla“. Bez displeje skoro neumím cítit. A někdy mám pocit, že kdyby mi v obchodě řekli: paní, vy dneska nevypadáte jako někdo s low HRV, můžete pokračovat do oddělení pro zdravé, byla bych ráda.
Cítila jsem se čilá. Tedy přesně do chvíle, než jsem rozsvítila zápěstí a hodinky mi řekly: Skóre spánku: 63. Regenerace: Slabá. Tělesná baterie: 51. A všechno se sesypalo.
Ne, skutečně to není ironie, ale je to rutina. A nejsem v tom sama.
Když mi ráno dříve Apple Watch, dneska Garminy ukážou, že jsem spala „jen na 72 %“, začínám den s únavou, které bych si bez displeje ani nevšimla. Nositelné technologie mají pomáhat s optimalizací života, jenže někde cestou ke splnění tohoto cíle se z nich stali šéfové našeho těla, nálad i chuti žít.
O kvalitě rána rozhodnou hodinky, ne já
Ve tři ráno mě probudil sousedův pes, ale o pět hodin později jsem se cítila kupodivu celkem čilá. Tedy přesně do chvíle, než jsem rozsvítila zápěstí, odklikla, že už vstávám, a hodinky mi řekly: Skóre spánku: 63. Regenerace: Slabá. Tělesná baterie: 51. A všechno se sesypalo. Místo snídaně jsem seděla na okraji postele a přemýšlela, jestli si vůbec zasloužím kafe. Ne proto, že bych nemohla, ale protože mi to „data“ zkrátka neukázala jako začátek ideálního dne.
Podobně jako já je na tom i Tereza (34 let), marketingová specialistka, která nosí Apple Watch od roku 2016. Vyzkoušela hned několik edicí a i přesto, že její hodinky se většinou kolem 16. hodiny vybíjí, Tereza je věrná jablku. Já se s vybíjením nesmířila a po zhruba osmi letech přešla na Garmin, které mi dávají daleko více údajů. A nabíjím je jednou za týden. „Dřív jsem se probouzela podle toho, jak jsem se cítila. Teď se probouzím podle čísla. Když mi to ráno ukáže 'poor recovery', cítím se mizerně, i kdybych šla spát v sedm a spala jako zabitá,“ přiznává Tereza.
Přitom její noc nebyla nijak tragická. Ale jakmile jí hodinky oznámí, že její srdeční variabilita je „mimo optimum“, psychicky začne padat do propasti otázek. „Je to, jako když vám šéf na poradě oznámí, že jste dneska mimo. A vy se podle toho začnete cítit i chovat.“
Jan a jeho ranní algoritmická úzkost
Jan (38), ajťák z Brna, si pořídil Oura Ring jako nový biohacking doplněk. Těšil se na to a byl víc než připraven optimalizovat tělo, spánek i myšlení. Po měsíci ale přišel na to, že se místo ranní meditace učí číst variabilitu srdeční frekvence. „Když mi to napíše, že jsem připraven jen na 56 procent, a abych zvážil odpočinek, mám opravdu chuť zrušit meetingy. Jsem přitom úplně v pohodě, teda cítím se v pohodě. Ale něco ve mně říká: pozor, něco není v pořádku.“ A to „něco“ není intuice, ale je to algoritmus. Umělá inteligence v prstýnku, která na základě datového modelu vyhodnocuje, zda jste dnes připraveni žít den naplno, nebo raději jen tak dýchat, bez velkých plánů a výkonů, s nízkým očekáváním.
Úzkost z perfektního spánku
Tereza přestala spát přesně ve chvíli, kdy se o spánek začala zajímat až příliš. „Byl to paradox,“ vzpomíná. „Pořídila jsem si hodinky, abych si odpočinula. A skončila jsem s tím, že jsem každé ráno zírala na grafy a snažila se pochopit, co jsem udělala špatně, že jsem tak mizerně spala. Byla jsem unavená z toho, jak moc jsem chtěla být odpočatá.“
To, co Tereza zažila, má dnes už i své jméno, orthosomnia. Poprvé tento termín použili v roce 2017 vědci z Northwestern University v čele s psycholožkou Kelly Glazer Baron. V jejich studii poté popsali případy pacientů, u nichž sledování spánku vedlo ne ke zlepšení, ale ke zhoršení kvality života. „Někteří pacienti začali být fixovaní na dokonalý spánek, ale ne podle jejich pocitů, ale podle dat. Navzdory dostatečné době spánku vnímali únavu a začali se sami diagnostikovat,“ stojí v této i některých následujících studiích.
Mozek znejistí. Začne hledat důvody, proč by se měl cítit hůř. A často je najde.
Glazer Baron varuje, že u lidí s úzkostnějšími sklony může chytré zařízení aktivovat tzv. kognitivní hypervigilanci, tedy nadměrnou ostražitost, až přehnané sledování těla a jeho signálů. Jakmile se zaměříme na to, že něco není ideální, tělo na tuto informaci zareaguje, i když objektivně nebyl vůbec žádný důvod k obavám. A zařízení, které nám mělo pomoci ke zdravějšímu životnímu stylu a trvalému režimu, se najednou mění ve vyvolávače stresu.
Tereza si to začala uvědomovat až ve chvíli, kdy se jí jeden víkend vybila baterie, a zapomněla si nabíječku. Takže si prostě jen normálně lehla. „Spala jsem devět hodin v kuse. Bez přerušení, bez hodnocení. A byla jsem svěží. Možná poprvé za poslední měsíce. Měla jsem chuť se ráno usmát, ne googlit, 'co znamená nízké HRV', a snažit se tomu porozumět.“
Osobní zkušenost – nejhorším rušitelem je počítač
Nebudu chodit kolem horké kaše. I já mám tuto zkušenost. Moje Garminy mi ráno řeknou, jak jsem spala, kolik jsem měla fází REM, kolik hlubokého a kolik lehkého spánku. Ale hlavně, jak vysoko je má tělesná baterie. Opravdu se podle toho i cítím. Jenže podle mého názoru jsou poměrně dost blízko pravdy. Nepozoruju u sebe žádné známky závislosti a toho, že by mi řídily život. Tedy doufám. I když… Mým jediným cílem není se skvěle vyspat, ale snížit si biologický věk. To ale zatím nevím jak. A ještě se k tomu na konci článku vrátíme, protože Tereza je tou, kdo možná ví…
Faktem je ale i to, že mám momentálně dovolenou, poprvé po mnoha letech. Dovolenou, kdy píšu jen tak, pro radost. A co na to moje hodinky? Poprvé, skutečně P-O-P-R-V-É po snad devíti letech, co mám chytré hodinky, jsem se vzbudila u kamarádky a moje tělesná baterie byla 100 %. Ten moment jsem si vyfotila! Byla to paráda. Cítila jsem se skvěle. A sedla jsem k počítači. Nevěřila jsem, jak mi každá čtvrthodina u laptopu ukrajovala dílek z mé na maximum nabité tělesné baterie. Bez jakékoli aktivity, jen sezením u počítače a psaním. Inu, něco na té dovolené bude!
Podobnou zkušenost popisuje i Jan: „Když mi prsten začal ukazovat, že mám málo fází REM spánku, cítil jsem se každé ráno jako robot, který se rozbil během noci. Až mě manželka nakonec přiměla, abych jeden víkend prsten odložil. Bylo to, jako bych si sundal školní čip. Cítil jsem naprostou svobodu.“
Algoritmus jako orákulum
Ráno. Hodinky nám řeknou, jak se máme. A my místo toho, abychom ladili své tělo, přizpůsobujeme duši tomuto hodnocení. A nejen duši, ale i celý den. Psychologové tomu říkají sebenaplňující se proroctví, efekt, kdy očekávání ovlivňuje naše chování natolik, že se původně fiktivní předpověď stává skutečností.
A právě to se děje při sledování zdravotních dat v reálném čase. „Ano, musím říct, že se s tím setkávám stále více, nejvíce u pacientů po padesátce. Pacienti přicházejí s tím, že jim chytré zařízení, nejčastěji hodinky, ukázalo nízkou kvalitu spánku, a to jim stačí. Spíše než že by naslouchali vlastním pocitům, věří grafům a statistikám. A pak se diví, proč vlastně nespí dobře. Je to placebo: Člověk se dozví, že je údajně unavený, a najednou se tak začne i cítit,“ říká praktická lékařka MUDr. Marie Marešová. „Jen proto, že zařízení měří něco 'neideálního', vytvoříme si přesvědčení, že naše tělo nefunguje správně. Ten mechanismus je jednoduchý a zároveň děsivý. Vidím pak přímo na lidech, jak jen malý pokles skóre, lehká odchylka od 'normy', a náš mozek znejistí. Začne hledat důvody, proč by se měl cítit hůř. A často je najde.“
Biologie víry: Tělo následuje předpověď
Dopaminová smyčka je další klíčový pojem, který se s nositelnými zařízeními pojí. Mozek si totiž zvyká na každodenní „feedback“, jakousi instantní zprávu o tom, jak na tom jsme. A čím více si na tento feedback zvykne, tím víc po něm touží, podobně jako po lajcích a notifikacích na sociálních sítích. Když přijde negativní výsledek, je to, jako když vám algoritmus oznámí: dnes nebude den, který by stál za to.
V nové studii výzkumníci navíc popsali fenomén tzv. AI-driven feedback loops. Nositelé těchto „chytrých technologií řízených AI“ podle nich vytvářejí podmínky pro to, aby se uživatel začal řídit „předpovědí“ místo vlastní zkušenosti. „Z dlouhodobého hlediska může důvěra ve skóre vést ke ztrátě autonomie rozhodování. Jedinec se přizpůsobuje algoritmu, i když by jeho vnitřní signály říkaly něco jiného,“ říká pro Flowee MUDr. Marešová.
Tereza se přistihla, že ve dnech nízké tělesné baterie nechodí běhat, ačkoli se na běh těšila.
Mám dnes právo být unavená?
Chytré hodinky dnes umí víc než jen říct, jak jste spali. Garmin hlídá vaši tělesnou baterii, tedy jakousi celodenní biologickou baterku, která se plní regenerací a vybíjí aktivitou. WHOOP nahlíží na vaše Recovery (obnovu), Apple Watch dávkují „aktivní kalorie“ a Oura Ring porovnává váš výkon s ideálem vašeho vlastního minulého já. Jenže co když vás zradí nejen spánek, ale i čísla přes den?
Sbíráme kroky, hlídáme „minuty intenzivní aktivity“, odškrtáváme kroužky. Někdy doslova místo toho, abychom se šli projít, počítáme, kolik kroků ještě 'musíme' ujít. Sledování vlastního těla se postupně mění ve sledování vlastní výkonnosti. A kde není výkon, tam jako by nebyla hodnota. „Mnoho lidí se podvědomě snaží plnit cíle, které nejsou jejich cíle, ale jejich chytrého zařízení,“ říká doktorka Michelle Ogundehin, specialistka na zdravý životní styl a autorka knihy Happy Inside. „To, co mělo být nástrojem motivace, se změnilo v bič.“
Stejně je to i s kaloriemi. Kalorická rovnice na hodinkách je často podpořená odhadem, nikoliv realitou. Přesto se stává rozhodujícím faktorem pro to, zda si dáme zmrzlinu, nebo ne. Nebo jestli ujdeme ještě 1500 kroků, abychom měli „splněno“, nebo si raději odpočineme, protože nás nohy bolí jako čert. „Lidé, kteří příliš spoléhají na sledování kalorií a fyzické aktivity, vykazují zvýšenou úroveň stresu, viny a úzkosti, pokud cíl nenaplní,“ končí MUDr. Marešová.
Nová posedlost jménem longevity
A poslední, k čemu jsme řekli, že se ještě vrátíme, je onen již zmíněný biologický věk. Když Tereza zjistila, že její hodinky dokážou odhadnout biologický věk, zatajila dech. „Prostě jsem zblbla a začala jsem optimalizovat. Více spánku, méně alkoholu, pravidelný pohyb, dechová cvičení. Na tom by asi nebylo nic špatného, jenže ono to začalo ovlivňovat každou mou minutu. Nejedla jsem nic po sedmé večer, přestala jsem pít víno a chodila jsem spát s maskou na očích. Všechno jen proto, aby mi zařízení ukázalo lepší věk, abych prostě omládla,“ přiznává. „Když jsem klesla z 34 na 32, měla jsem lepší náladu než z toho nejkrásnějšího dárku k narozeninám. A když jsem zase stoupla na 33, bylo to, jako by mi někdo oznámil hroznou diagnózu.“
Wearables dnes už neukazují jen stav těla – předpovídají budoucnost. Z dat o srdeční variabilitě, spánkových cyklech, hladině stresu nebo saturaci kyslíku dokážou odhadnout, zda „stárnete zdravě“ – nebo naopak zrychleně. WHOOP i Oura tuto funkci v posledních verzích představily, stejně jako mnohé další wellbeing aplikace.
Biologický věk se tak stal jakýmsi novým BMI. Představuje číslo, ke kterému si lidé vytvářejí emoční vztah, i když je postavené na algoritmu, nikoli na komplexní lékařské diagnostice. „Fakt je, že biologický věk se mění denně, a to v závislosti na mnoha faktorech od infekce přes stres až po kvalitu spánku. Přílišná důvěra ve fluktuaci tohoto čísla může vést k nesprávným závěrům, zbytečnému stresu a v horším případě až k poruchám příjmu potravy nebo nadměrnému cvičení,“ říká MUDr. Marešová.
Jak z toho ven? Můj stav dnes: Nenaměřitelný
„Položila jsem hodinky do zásuvky. Prvně jsem bez nich šla spát. Bála jsem se. Ale probudila jsem se a bylo ticho. Ne jen kolem mě, ale i ve mně.“ Tereza se usmívá, když to říká. Už je to pár týdnů, co začala praktikovat malé vzpoury vůči diktátu dat. Ne každý den. Jen někdy. Jednou týdně spí bez měření. Občas vypne notifikace o krocích. Učí se vracet tělu rozhodovací práva. S chytrými hodinkami si totiž občas domů přineseme permanentního kouče, soudce a účetního v jednom. A postupně zapomeneme, že nejsme projekt a že tělo není úkol. Měříme si „zdraví“, ale vůbec neposloucháme naše tělo. Intuice nahrazujeme grafikou a tím oslabujeme schopnost regulace emocí a energie, která není technická, ale přirozená.
Zkuste to. Jeden den. Nepodívat se, jak jste spali. Nevyhodnocovat kalorie. Neřešit, zda je vaše tělo „připravené“. A prostě jen buďte a možná zjistíte, že vaše tělo toho ví víc než všechny metriky dohromady.
