V jedné z nekonečných diskusí na sítích o slabosti mladé generace mě zaujal povzdech, kterého jsem si všiml již vícekrát. Poznámka mladého účastníka debaty byla zhruba o tom, jak nová generace nevidí naději, že když bude tvrdě pracovat, tak bude náležitě odměněna. Už ve škole jsem od studentů slyšel, že nemá smysl se v práci moc snažit, protože stejně nedosáhnou na požadovanou životní úroveň.
Vím, že racionálními argumenty lidské vnitřní pocity, emoce nepřebijete. Také kolem sebe při diskusích s klienty a přáteli vnímám nespokojenost s životní úrovní, což v jedné z nejbohatších zemí světa v jednoznačně – pro obyčejného člověka – sociálně nejpřijatelnějším ekonomickém prostředí na Zemi zní opravdu prapodivně.
Pocit nervozity
A abych byl poctivý, tak že bych i já byl v nějakém báječném duševním rozpoložení a díval se do blízké budoucnosti bez obav, to se rozhodně říci nedá. Nebo jinak řečeno, takový zvláštní pocit úzkosti, nervozity a nejistoty jsem za posledních třicet let rozhodně nikdy neměl. Prám se tedy, jak tu pochmurnost dostat z hlavy a kde sebrat naději do příštích dnů, přičemž paradoxně sedím zcela uvolněně na zahrádce hospody, upíjím spokojeně dvanáctku a sleduji cvrkot u zaplněných okolních stolů.
Náš dosavadní způsob přemýšlení není schopen pojmout problémy, které má řešit.
Poradil jsem se tedy s umělou inteligencí. Najdi mi alternativu ke slovu naděje, zadal jsem Karlovi, jak své AI stejně jako hrdina knihy Syndikát říkám. Z Karlem navrhovaných variant se mi zalíbil obrat „síla k obnově“. Protože vyjadřuje vnitřní vztah k té naději.
Změť špatných zpráv
Naše rozpoložení není dané jen vnějšími silami, které na nás tlačí. Byť i to pivo bylo před rokem levnější a cena kopečku zmrzliny v nedaleké cukrárně na rohu se blíží měsíční splátce na malé auto. Problémem je, že těch špatných zpráv z okolí nebo výzev, jak by řekli mistři prezentací, je víc a není na ně jednoznačná odpověď. Navíc jsou vzájemně propojené.
Chyba při jednom rozhodnutí má vliv na další tahy na vedlejších šachovnicích. Nějak jako 3D šachy Sheldona Coopera v seriálu Teorie velkého třesku. Náš dosavadní způsob přemýšlení není schopen pojmout problémy, které má řešit. Jen výjimeční jedinci jsou toho schopni, ale vláda průměrné většiny již tradičně neposlouchá hlasy excentrických výjimečných.
Nerozumíme zadání
A tak si rozdělíme ony propojené trendy do jednotlivých problémků, což ve výsledku znamená, že dosáhneme dílčích cílů, ale ty jsou nám platné jak zmoklému deštník, jak říkávali naši rodiče. A jsme zpátky u „síly k obnově“. Tu vnitřní sílu nemůžeme najít, protože cítíme, že otázky, na které máme dát odpověď, nejsme schopni pochopit. Připomíná mi to moji účast na zkouškách z matematiky: Nemohl jsem příklad spočítat, neboť jsem ani neporozuměl zadání.
Opakujeme znova a znova stejné postupy a očekáváme jiné výsledky. To je myslím Einsteinova definice šílenství. Chceme-li se hnout z místa, musíme přemýšlet jinak. Nezachrání nás rychlost umělé inteligence ani přehršle zbytečných informací ze sociálních sítí, ani ta slavná data, která při současném přístupu k věci neumíme interpretovat a zařadit do souvislostí.
Sílu k obnově najdeme za hranicí dosavadní představivosti. Rozum a cit. Propojit a nechat působit. Nebát se představivosti a nezůstat v dosud známých jistotách. To neznamená smést ze stolu dosavadní vědomosti a zkušenosti. Nýbrž poskládat je jinak. Hledat nová slova pro neznámé situace. Zní to banálně, ale sílu k obnově najdeme jen uvnitř člověka. Uvnitř každého z nás. Naše myšlení není omezeno schopnostmi těla. Hranice vesmíru nehledejme kdesi v dáli ve hvězdách, ale uvnitř vlastní fantazie.
Hledání pevného bodu
Když si uvědomíme, že problémy, před kterými stojíme, jsou menší než naše vlastní schopnosti a možnosti, pak je zvládneme. Nechali jsme se zbytečně vtěsnat do způsobu myšlení, na který jsme si zvykli a který nám dosud stačil. Cena piva nebo nájmu, názor vyjádřený oponentem na X, blekotání politika za řečnickým pultem, bomby gaunera velícího nedaleké velmoci, to všechno nás může rozčilovat a uvádět ke vzteku či bezmoci.
Ale jen pokud si jimi necháme uzavřít přístup do vlastního světa, pak ztrácíme naději. Bažinou nazývali radikálové za francouzské revoluce umírněné. Měkké, nerozhodné, rozpatlané jsou naše kroky i způsob myšlení. Propadáme se do vlastních stresů a nevidíme pevný bod, který když ucítíme pod nohama, pohneme vlastním životem. Nevidíme-li naději, pak proto, že nejsme ochotni používat vlastní sílu. Nevíme, jaká bude budoucnost, ale je zbytečné se bát do ní vkročit. Už proto, že nám stejně nic jiného nezbývá.
foto: Shutterstock, zdroj: Autorský článek
