Nejde přitom jen o samotné známky, ale o to, co si s nimi dítě spojuje. Jak vysvětluje psycholožka Tereza Tetourová, postoj dětí k vysvědčení utváří především to, jak o něm mluví jejich okolí: rodiče, učitelé i širší rodina.
Od útlého věku se totiž děti učí vnímat známky očima dospělých. Zda je výsledek důležitější než snaha. Zda chyba znamená selhání, nebo příležitost k růstu. A hlavně – zda si lásku a přijetí musí zasloužit výkonem, nebo je dostávají bez podmínek. Vysvědčení tak nemusí vypovídat jen o tom, jak se dítě učilo, ale i o tom, jaký vztah má k sobě, k rodičům a ke škole jako takové.
Terezo, co by měli rodiče dělat, pokud dítě přinese horší známky, než čekali? Jak reagovat, aby dítě neztratilo motivaci nebo nezačalo mít strach?
Rodiče si mohou položit jednoduchou otázku: Kdyby se mi v práci něco nepovedlo, jaký přístup nadřízeného by mi pomohl? Pravděpodobně by šlo o postoj podpory a spolupráce: „Tenhle rok to nevyšlo, jak jsme chtěli. To se stává. Zkusíme vymyslet, co by příště mohlo pomoct.“ Možná by také potěšilo slyšet: „Vážím si energie, kterou do toho dáváš. Nevzdáváš se, i když to není snadné.“
Pro děti je takový postoj ještě důležitější. Jednak proto, že jsou teprve v procesu vývoje – učí se, jejich mozek dozrává. A za druhé proto, že právě rodiče jsou jejich hlavním zrcadlem. Z jejich reakcí a zpětné vazby si děti skládají obraz o tom, kdo jsou a jakou mají hodnotu.
Jak můžeme dítě podpořit, i když vysvědčení není ideální?
Rodiče mohou nejdříve dítěti poděkovat, že vysvědčení doneslo a ukázalo, i když je jasné, že to udělat musí. První reakce je pro dítě klíčová. Učí se z ní, že za rodičem může přijít i s těžkými věcmi. Důležité je dítě ujistit, že ho mají rádi bez ohledu na známky. Mohou se zeptat, jak samo vysvědčení vnímá, jak se ve škole cítí a co by třeba potřebovalo jinak. Samozřejmě vždy s ohledem na věk. Místo trestu je vhodnější společně hledat řešení.
Pro vztah mezi rodičem a dítětem není důležité mít samé jedničky, ale důvěru, že i když se něco nedaří, dá se o tom mluvit.
Je vhodné dítě za dobré známky výrazně chválit a odměňovat, nebo to může být spíš kontraproduktivní?
Z psychologického hlediska je vhodnější oceňovat spíš snahu dítěte, jeho práci, zájem, aktivitu a zvídavost. Tedy všechno, co skutečně dělá v rámci procesu učení. Tím předcházíme tomu, že bude závislé jen na výsledku, který se vždy ovlivnit nedá.
Dětem chceme předat, že samotné učení je cenné a zajímavé bez ohledu na to, co za něj dostanou. Když dostanou dobrou známku, můžeme říct: „Všiml/a jsem si, že ses opravdu snažil/a v matice, a to se odrazilo i na známce. To je super pokrok!“
Jak poznat, že se dítě bojí reakce na vysvědčení? Existují signály, že něco není v pořádku?
Ano, hlavně u menších dětí to poznáme spíš z chování než ze slov. Mohou být vyhýbavé, měnit téma, vztekat se nebo být agresivní. Často za tím stojí úzkost nebo strach, který neumí pojmenovat. U malých dětí se mohou objevit i bolesti břicha nebo větší potřeba kontaktu s rodičem. Někdy se přímo zeptají: „Budeš se zlobit, když budu mít trojku?“
Pomáhá ptát se jinak než přímo na známky. Třeba: „Jak se ohledně vysvědčení cítíš?“ U menších dětí můžete použít smajlíky, karty nebo oblíbeného plyšáka: „Co myslíš, těší se méďa na vysvědčení?“
Může být tlak na výkon spouštěčem psychických obtíží u dětí? A jak ho nevědomky nevytvářet?
Ano, dlouhodobý tlak může psychice dětí uškodit. Není to ale jen vina rodičů, žijeme ve výkonnostně nastavené společnosti. Často jsme tak sami vychovávaní a nevědomky to přenášíme dál.
Pomáhá začít u sebe. Jak reaguji, když se mi něco nepovede? Odpočívám bez výčitek? Mluvím k sobě laskavě, nebo se spíš kritizuji? To, jak se k sobě chováme, předáváme i dětem. Změna nejde hned. Je to proces a je v pořádku, když se snažíme postupně. Dětem hodně pomůže, když se to učíme společně s nimi a mluvíme o tom otevřeně.
Má smysl si o vysvědčení povídat „v klidu“, bez ohledu na výsledky? Co je důležitější než samotné známky?
Ano, klid je zásadní. Pokud chceme dítě podpořit a případně hledat řešení, bez klidné atmosféry to nepůjde. Když jsme podráždění nebo zvyšujeme hlas, dítě reaguje spíš na naše emoce než na samotný obsah rozhovoru. Samozřejmě že jsme jen lidé a není možné se ovládat vždy. Když nám to ujede, je úplně v pořádku se zastavit a k rozhovoru se vrátit později. I tím dítě učíme, jak se dá zvládat napětí a nepohoda.
Kde hledat pomoc?
- https://www.linkabezpeci.cz/
- https://www.detstvibeznasili.cz/jsem-dite-nebo-teenager
- https://www.centrumlocika.cz/novinky/balicek-infografik-k-vysvedceni
- Okamžitá psychiatrická pomoc: https://fsv.cuni.cz/studium/poradenstvi/studenti-se-specialnimi-potrebami/okamzita-psychologicka-psychiatricka-pomoc
V klidném prostředí pak můžeme mluvit i konkrétně o známkách. Jak dítě samo vysvědčení vnímá? Je s výsledkem spokojené, chtělo by něco jinak? Pomohla by mu podpora, nebo spíš více volnosti? Dává smysl zhodnotit celý uplynulý školní rok, nejen vysvědčení, a společně promyslet případné změny pro příští rok.
Důležitější než samotné známky je pochopit, jak dítě školu prožívá. Co ho baví, co je pro něj těžké, jak se cítí mezi spolužáky. Důraz bychom měli klást na snahu, pokrok a zážitek, že i s chybami a neúspěchy je dítě doma přijímané. Nejpodstatnější je totiž vztah. Když dětem nasloucháme a vytváříme bezpečné prostředí, mohou s námi mluvit o čemkoli.
Jak pracovat s vlastním zklamáním – pokud jako rodič vím, že na víc mělo, ale neukázalo to?
Zklamání je přirozená emoce a není třeba si ji zakazovat. Můžeme si dovolit říct: „Je to pro mě těžké. Záleží mi na dítěti, chci, aby se mělo dobře.“ Pak si můžeme položit otázku: Proč je to pro mě tak důležité? Chci, aby ho ocenilo okolí, nebo aby samo zažilo úspěch? A je to teď opravdu důležité pro něj, nebo pro mě?
Pomáhá o těchto pocitech mluvit s dalšími dospělými, kterým důvěřujeme. Uleví se nám a můžeme získat jiný pohled. Dává smysl si také připomínat, že vysvědčení dítěte nevypovídá o našich rodičovských schopnostech. A pokud máme nápad, jak dítě příště podpořit, můžeme si společně naplánovat konkrétní kroky – s ohledem na to, co dítě opravdu potřebuje. Nepotřebuje výčitky. Potřebuje obejmout.
***
Když se rozdává vysvědčení, emoce nebývají jen na straně rodičů. Dětský svět je mnohem křehčí, než se na první pohled zdá, a známky pro něj často nejsou jen čísla, ale zrcadlo vlastní hodnoty. Co se odehrává v hlavě dítěte, které se bojí domů s vysvědčením? Strach, stud, pocit, že zklamalo. A za tím vším jeden silný stín, obava, že nebude milované. Psycholožka Simona Hřebíčková vysvětluje, jaké myšlenky a pocity děti v takových chvílích přepadají a proč bychom je rozhodně neměli brát na lehkou váhu.
Jaké emoce nejčastěji zažívá a může mít strach i „hodné“ dítě, které jinak problém nemá?
Strach můžou mít děti hodné i zlobivé. To, jak dítě při tom působí, například i vzdorovitě, je jen maska. Obavu mohou mít všechny děti z negativní reakce rodiče. Dítě se známkou poměřuje, často je to jediné měřítko (i když by rozhodně nemělo být). Představte si, že by vás někdo soudil a rozhodoval, zda můžete být akceptovaný člověk, jen pokud máte v garáži od obrovské vily jedno Ferrari a dvě Porsche. A pokud ne, nejste nic.
Kdy už nejde o přirozený respekt, ale o strach, který dítě paralyzuje?
Respekt je právě onen strach. Máme například respekt ke koním, hadům, lvům, velkým psům, protože se bojíme, že nám mohou ublížit nebo že se může stát něco špatného. Je to tedy strach, a stejně tak to máme i k lidem.
Jakých signálů by si měli rodiče všimnout a kdy už je potřeba zasáhnout?
Rodiče by měli použít empatii. Chovám se tak, jak bych chtěl já sám, aby se ke mně chovali ostatní? Manželka, šéf, kamarád? Chci, aby mi šéf na odevzdaný projekt nebo výrobek řekl: „Tak co to zas bude?“ Chovám se tak, že se mě dítě může bát?
A signály? Opak od úsměvu a hezkého popovídání. Tedy že dítě bude smutné a zklamané.
Co poradit dítěti, které se bojí domů přijít s horší známkou? Jak o tom s rodiči mluvit, když má pocit, že „to stejně nepoberou“?
Nejlépe být co nejvíce upřímný, aby rodič pochopil, co se děje. Opravdu upřímně říct, jak se vevnitř cítí. Například že má pocit, že zklamalo, že je na nic, že si myslí, že ho rodič nemá rád a neví, co dál. Dítě by si mělo případně říct o pomoc. Dítě je dítě, a proto má kolem sebe dospělé, kteří jsou odpovědní za to, aby mu něco předali – třeba i informaci, jak se příště lépe připravit a jak mu mohou oni pomoci.
Jaké věty dětem nejvíc ublíží, i když je rodiče myslí dobře?
„No a podívej, jaké známky má Anička... nebo tvůj bratr, sestra.“
„Vidíš, říkal jsem ti, že se máš učit.“
„A zase jsem měl pravdu.“
„Nedá se ti věřit.“
„To já, když jsem byl malý.“
Nebo když je pouze kritika, křik, či dokonce tichá domácnost.
A co naopak říct, aby dítě vědělo, že ho máme rádi bez ohledu na výkon?
Zkrátka mu řekněte, že ho máte rádi za to, jaké je. Vždyť by bylo něco špatně s rodičem, pokud by neuměl říct svému dítěti „mám tě rád“ nebo ho obejmout a vyslechnout. Připomeňte si situace, kdy je vám spolu dobře, kdy si navzájem děláte radost.
Spousta dětí navíc dělá i aktivitu mimo školu, a to je přeci velice náročné skloubit se školou. I za to je možné dítě pochválit. Velký důkaz lásky je i pouhé vyslechnutí. Zeptejte se, jak je dítěti v dané situaci, co si o ní myslí a co by si přálo. Společně pak můžete hledat řešení.
Jestli i já jako rodič chci mít situaci více pod kontrolou a zlepšit ji, musím nejprve chápat toho druhého – co se děje a jak to vnímá. Vyslechnout totiž znamená získat mapu, která mi pomůže situaci dál ovlivňovat.
Je možné dítě naučit zvládat tlak a nepodléhat strachu z výsledků? Existují techniky nebo přístupy, které mu pomáhají získat vnitřní klid?
Pokud je rodič pro dítě opakovaným a nevyhnutelným zdrojem stresu, je to velmi náročné. Je to, jako byste byli v tělocvičně se lvem a snažili se ho v hlavě ignorovat.
Dítě by se nemělo bát a mělo by s rodičem mluvit. Může se třeba zeptat: „Máš mě rád i bez jedniček?“ Mělo by se svěřit se svým strachem. Dlouhodobý stres totiž poškozuje paměť, schopnost učit se i plánovat – tedy všechno, co ve škole potřebuje.
Dítě většinou zná chování svého rodiče, a tak je dobré naučit se jeho opakující se vzorce – třeba že se naštve kvůli trojce, chvíli křičí nebo mlčí, ale pak se to zase uklidní. Pomáhá vědět, že na konci je zase klid.
Je užitečné pojmenovat nahlas, čeho se bojí, připomenout si předchozí situace a přemýšlet, co se dá ovlivnit. Nejlepší je zkusit překonat strach a říct rodiči, jak se dítě cítí, z čeho má obavy a že by chtělo pomoc.
Každý případ je jiný. Někdy je tlak kvůli jedničkám, jindy kvůli špatným známkám. V každé situaci je ale klíčové otevřeně mluvit, snažit se pochopit jeden druhého a hledat řešení.
