Pátek Karla Křivana: Jsme každý jiný. A to je dobře

Každý jsme se ocitli někdy v situaci, kdy jsme se lišili od těch ostatních. Slávista mezi sparťany. Pražák v Ostravě. Člověk z Československa v roce 90 poprvé na Západě. První noc v Tanzanii. Brejlatej šprt na hodině tělocviku. Laskavý čtenář si doplní vlastní příběh.

V nastalé situaci zbývají odlišnému jedinci dvě možnosti. Hrdě trvat na tom, čemu se dnes říká identita, nebo se snažit nenápadně zapadnout. První nás naučí, že svět není plný tolerantních, milých lidiček. Druhé, že jednou ohnutá záda jsou začátkem života v předklonu. Naučit se žít nikoli vedle lidí, ale s lidmi, od kterých nás dělí mnoho odlišností, patří k základům umění přežití.

Vyvržené emoce

Algoritmy sociálních sítí odlišnosti milují. Vědí, co sledujeme, u čeho dlouho vydržíme, a umí tyto naše návyky monetizovat. Ale také vědí, jak v nás probudit emoce, aby vybouchly jako Vesuv nad Pompejemi. Vyvrhneme na své okolí to nejhorší z naší mysli, a to opakovaně. Což způsobí, že na platformě zůstaneme, dokud zcela nevychladneme. Aby to sítě mohly pořádně zmonetizovat.

Vždycky vyhrává bank, v tomto případě majitelé a tvůrci algoritmů.

Kdyby zůstalo jen u toho, že svými kladnými i zápornými zájmy pomáháme k nárůstu salda na účtech šikovných ajťáků, nic tak strašného by se nestalo. Leč těch vyhřezlých zlých emocí se jen tak nezbavíme. Zůstávají s námi desítky minut i hodin, kterýžto čas emočního pekla si dobrovolně prodlužujeme svým zapojením do všemožných diskusí a reakcí na ně. Účastníme se konfliktu vyvolaného někým jiným a dopadneme jako hráči v kasinu: Vždycky vyhrává bank, v tomto případě majitelé a tvůrci algoritmů.

V emoční erupci

Mysleme na to, když budeme v nejbližší týdny sledovat volební kampaně. Jejich stratégové vědí, že nás musí udržovat v oné emoční erupci, protože pokud by vychladla, stala by se pro jejich cíle velmi nepříjemná věc: V tom nastalém klidu bychom mohli začít přemýšlet.

Složitost světa a rychlost změn v nás vyvolává strach. Především strach z vlastní nedokonalosti. Je jednodušší zůstat v rauši názorů vlastní sociální bubliny než se pokusit vypnout spojení s onou drogou zdánlivé potřeby informovanosti a vrátit se k sobě samým. Vše, co potřebujeme vědět, máme většinou někde uvnitř svého rozumu a srdce.

Víme, co je správné, dobré a důležité. A co je špatné, zlé a nepodstatné. Bojíme se myslet. Vně naší existence hledáme stále nové a nové podněty a zdánlivá objektivní „data“, místo abychom se obrátili sami k sobě a ve své vlastní zkušenosti hledali odpovědi.

Krása odlišnosti

Unést odlišnost, to je, oč nyní běží. Tu svoji vlastní i těch kolem nás. Nerozdupávat cizí bábovičky, ale radovat se z toho, že nejsme na pískovišti sami. Byl to problém v dětství, je i v dospělosti. Přijmeme-li ale odlišnost okolí jako fakt, pak se s ní naučíme žít.

Přestaneme se nad ní rozčilovat, ale pojmeme ji do svého světa jako příjemné rozptýlení a možná i užitečné doplnění naší vlastní jednotvárnosti. Mnozí politici tvrdí, že zařídí, aby svět nebyl pestrý. „Jednomu národu, jednomu systému, jednomu sobectví budeš sloužit, nebo tě vykopneme botou okovanou,“ napsal Karel Čapek v roce 1934 o nacismu.

Nudný a netvůrčí by byl svět složený ze stejně smýšlejících lidí. Je těžké být odlišný a ještě těžší přijmout odlišnost jiných. Nenechme si namluvit od politických krysařů, že jsme hloupí sobci, kteří toho nejsou schopni. Po uvědomění si takové chyby bývá pozdě.