„Přijdu, až nastaví zrcadlo.“ To je jedna z oblíbených filmových hlášek mé generace, jež pochází z Menclova filmu Vesničko má středisková. Takové zrcadlo nastavuje světovým ekonomikám mimo jiné žebříček nejhodnotnějších světových značek. Jeho aktuální vydání od agentury Kantar nevyvolá při pohledu na něj spokojený úsměv na evropských tvářích.
Iluze, kterou si Evropané sami o sobě vytvořili ve svých myslích a ještě více ve všech těch možných dokumentech, vytvořených v pohodlných úřednických kancelářích, se změní v nepříjemné probuzení do skutečného světa, když v něm začnete hledat značky z našeho kontinentu.
Sedmnáctá a módní
První je sedmnáctá. A nejedná se o žádnou technologickou štiku, která by dávala naději na kontakt se světovými trendy. Nejhodnotnějším evropským brandem ve světovém srovnání je Luis Vuitton následovaný Hermesem. Dobrá, jsme kreativní, ale v trochu méně významném oboru, že.
Evropané jsou roztomilá koťátka, pohodlně si užívající den v bezpečí svých domovů, s jistotou spánku v útulných pelíšcích.
Mnohem zlověstnější je trend posledních dvaceti let. Ještě v roce 2006 bylo v první stovce světových značek 26 % těch ze starého kontinentu. Nyní je to sice šťastné, ale velikostí směšné číslo 7. V první desítce jsou pak jen brandy americké.
Proč padáme?
Ten pád je dán prostředím, které jsme si pro podnikání vytvořili, a mentalitou, jež z něj vyplývá. Na špičce to fouká, stát se lídrem v nějakém oboru bolí. Lidé, kteří dokáží „dobýt svět“, musí mít určité vlastnosti. Nestačí kompetence či vzdělání. Je potřeba jasný způsob myšlení, odhodlání i tvrdost. Někdo by řekl, že až bezohlednost.
Evropané jsou roztomilá koťátka, pohodlně si užívající den v bezpečí svých domovů, s jistotou spánku v útulných pelíšcích. Proč chodit ven, pokud tam prší nebo mrzne a jídlo si tam musí shánět každý sám, když se nám ho dostane od našich páníčků. A to nás činí bezbrannými ve chvíli, kdy se kontakt s tím skutečným světem stane nezbytným.
Pomalí a neodvážní
Naše namyšlenost a přesvědčení, že si ti divocí příbuzní venku nemohou dokázat vytvořit svět, který máme my tady, nás v tomto způsobu života jen utvrzuje. A pak se stane to, co přijít muselo, jen jsme si to nechtěli připustit. Naše bezmocnost se stala natolik přitažlivou pro jiné, že chtějí dovnitř, a jednoduše nám rozházeli hračky. A současně oni sami dokázali ten svět mimo nás natolik změnit, že my postrádáme nástroje a znalosti v něm uspět. Ale nejhorší je naše vnitřní nastavení. Jsme pomalí a málo odvážní. Evropané jako druh ztratili schopnost přežít.
Dobrá zpráva je, že si to mnozí začínají uvědomovat. Nejsem si ale jistý, zda nám dochází nutnost rychlosti změn, které musíme okamžitě přijmout, abychom udrželi alespoň část ze svého pohodlí a současně dokázali být opět silou, ne jen přitažlivou obětí. Spoléhali jsme na to, že máme dost prostředků, abychom si mohli v klidu žít tak, jak jsme se zařídili. Pár desítek let to fungovalo. Můžeme sundat ze stěn zrcadla a ještě chvíli udržíme představu, kterou máme sami o sobě. Tu máme ovšem pouze my. Nebo jít a začít něco dělat, aby skutečný pohled na nás samotné nebyl tak smutný.
Reklama
foto: Shutterstock, zdroj: Autorský článek
