„Než tohle, to se spíš stanu jeptiškou,“ zní občas zoufalý povzdech žen, unavených z krkolomného tempa moderního života. Tyto povzdechy jsou stále hlasitější a projevují se různě. Od každodenní únavy ze seznamovacích aplikací a rostoucí epidemie osamělosti až po extrémnější vzestup trendu tradwives či hnutí 4B. V širším měřítku se zdá, že dochází k neustálému odcizování. Pocit, že nám chybí hlubší a skutečné mezilidské propojení, které je nahrazeno chatovacími roboty s umělou inteligencí.
Samozřejmě, přemýšlet o tom, že se stanete jeptiškou, a skutečně se jí stát, jsou dvě různé věci. Jak bude váš život vypadat, záleží na tom, do kterého kláštera vstoupíte. Každá řeholní komunita má trochu jiný životní styl, a to i v rámci katolických řádů. Mnohé jsou klauzurní (odloučené od okolního světa), ale jiné jsou apoštolské, takže můžete vidět jeptišky ve společnosti pracovat jako učitelky, sociální pracovnice nebo zdravotní sestry. Většina z nich skládá slib čistoty, chudoby (slib žít prostě, bez osobního majetku) a poslušnosti. Mívají poněkud bojový režim, dlouhá období úplné samoty a mlčení. Přesto, že je to obrovský závazek, ho mladé ženy přijímají.
Počty rostou
Před deseti lety se počet žen vstupujících do řeholí dle BBC v Británii ztrojnásobil a dosáhl 25letého maxima. Ne že by na brány klášterů bušily celé davy adeptek, v roce 2014 vstoupilo do klášterů v Anglii a Walesu 45 žen. Čtrnáct z nich bylo třicetiletých nebo mladších. A v USA, ačkoli podle agentury AP procento jeptišek klesá, vstupuje do řeholního povolání každoročně 100 až 200 mladých žen. A v České republice bylo v roce 2019 celkově přes tisíc řeholnic v celkem 63 ženských řeholních institutech.
Stát se jeptiškou trvá devět až dvanáct let od počáteční fáze, kdy člověk poprvé uvažuje o řeholním povolání, až po závěrečné sliby, kdy se stane řeholní sestrou.
Podle britské organizace Humanists UK se 70 % mladých dospělých ve věku 16 až 29 let nehlásí k žádnému náboženství, zatímco 10 % se hlásí ke katolické církvi. V USA se podle amerického průzkumného centra více než třetina příslušníků generace Z označuje za „nábožensky neangažované“.
Rytmus dne určuje sedm modlitebních sezení, které mají vyhrazený čas na tiché rozjímání, práci, domácí práce, pití čaje a společné hry.
Co by tedy mohlo mladé ženy přitahovat k mnišskému životu, který se zdá být tak mimo moderní svět? Redaktorka magazínu Cosmopolitan Anna Cafollová se rozhodla vyhledat jeptišky s vysokoškolskými diplomy, bohatou randící historií i již neaktivními účty na instagramu, aby to zjistila.
Najít sama sebe
Když jí bylo dvacet, cítila Laura „opravdovou touhu po hloubce“, ale jinak jí bylo fajn. Bydlela se spolubydlící v pěkné části Dublinu přímo u moře. Měla kariéru v sociální oblasti, svou práci milovala a měla i dobrý plat, který jí umožňoval žít život plný koupání v moři a schůzek u káviček. „Něco mi ale chybělo,“ říká. „Cítila jsem hlad.“
Sociální práce jí dávala pocit smysluplnosti, protože pracovala na některých otřesných případech zneužívání dětí a starších lidí. Po jednom intenzivním případu v práci si Laura naplánovala výlet do Donegalu, kde se s kamarádkou podívaly na dokument o jeptiškách. A ten ji naprosto uchvátil.
Netrvalo dlouho a Laura se v roce 2021 stala „aspirantkou“ (fáze, kdy pokračujete v běžném životě, protože se dozvídáte více o tom, zda je to pro vás to pravé) a po návratu z dovolené odmítla novou pracovní příležitost v Glasgow a přerušila vztah s „krásným chlapem s motorkou“. O pár týdnů později Laura oficiálně vstoupila do řádu jako „postulantka“. Po prvním roce se stala „novickou“ a nastoupila do intenzivního období přípravy.
V březnu letošního roku dělilo Lauru už jen několik týdnů od složení první série slibů, aby se stala sestrou. Poté bude každý rok skládat časné sliby, což je postupné zasvěcení, při kterém ji komunita také poznává a rozhoduje, zda se k ní hodí. V komunitě je 24 mnišek a potenciálních celoživotních sester. Stejně jako při povýšení v zaměstnání nebo při zapadnutí do nové skupiny přátel se dostavují velmi lidské nervy a obavy. „Neustále se ptáte: Je to to správné?“ říká se.
Přijmout ticho
Další ženou, kterou Cafollová zpovídala, byla řeholní sestra z karmelitánského kláštera Edith Marie. Karmelitáni jsou známé uzavřené společenství s vírou, které založili poustevníci ve 12. století. Jedna sestra je určena jako hlavní komunikátorka s vnějším světem a z jejich jediné televize a rádia informuje o všech novinkách a událostech ve světě. V USA je 42 karmelitánských klášterů a v Británii 13 karmelitánských klášterů, v nichž žije asi 200 jeptišek, ale nejméně tři z nich se letos zavřou a londýnská centrála Notting Hill přijme (většinou starší) sestry. V Česku je karmelitánských klášterů také hned několik, například v Praze, v Olomouci či v Kostelním Vydří.
Než se k nim připojila, věděla o nich Edith Maria jen to, že se hodně modlí a nosí hnědou barvu. S přípravou začala ve 29 letech a nyní je jí 32. Stejně jako Laura i Edith Maria očekává, že příští rok složí své první slavnostní sliby.
Lidé se shodují na tom, že toho moc neděláme!
Edith Maria vyrostla v Itálii, přestěhovala se do Aberdeenu, kde studovala jazyky a překladatelství, a těsně před covidem se přemístila do Londýna, kde se stala učitelkou v mateřské školce. Ačkoli vyrůstala jako katolička, teprve v dospělosti „převzala kontrolu“ nad svou vírou. Jako studentka Edith Maria bydlela v bytě, provozovaném náboženským hnutím, a zakládala věřící skupiny mladých lidí ve Skotsku a Londýně. „Víra mi začala připadat jako kompas – řídila všechno, co jsem dělala,“ řekla. Stejně jako Laura hledala způsoby, jak se cítit více zapojená do náboženství, a cítila nedostatek. Po troše googlení, založeného na Boží vůli, trval proces od počáteční přípravy po oficiální přihlášku (přes e-mail) asi šest měsíců. Stejně jako Laura je dva a půl roku v noviciátu. Karmelitánky mají ještě rok navíc. „Proces je velmi pomalý. Každý krok je velký krok,“ vysvětluje.
Co dělají jeptišky celý den?
„Lidé se shodují na tom, že toho moc neděláme!“ směje se Edith Maria.
„Byla u mě na návštěvě kamarádka, která se zasnoubila, byla povýšená v práci a se svým snoubencem kupuje dům,“ říká Laura. „Říkala jsem jí: No, já včera uklidila kostel. Zítra budu v kuchyni!“ Přesto mají jeptišky plné ruce práce. Dny mají svůj režim, začínají brzy a postupují načas. Lauřin řád vstává ve 3:45 a Edith Mariin v 5:20 ráno. Rytmus dne určuje sedm modlitebních sezení, které mají vyhrazený čas na tiché rozjímání, práci, domácí práce, pití čaje a společné hry. Karmelitánky vyrábějí oltářní chleby, nedávno začaly včelařit a provozují „řemeslný mnišský“ obchod, kde prodávají háčkované výrobky a svíčky. Existuje karmelitánský podcast a instagram, kde některé sestry vysílají, co právě dělají – na těchto platformách však v souladu se svým způsobem života záměrně nekomunikují s lidmi mimo řád.
„Je těžké mít každou minutu svého života něčemu určenou,“ říká Edith Maria. Přísná struktura je prací i osvobozením zároveň. A pro Italku jsou obědy v tichosti a brzké usínání náročné. „Myslím, že mě to naučilo disciplíně. Když jsem byla venku, dělala jsem všechny správné věci, ale měla jsem pocit, že jen vyplňuji čas. Život neměl žádný střed. Přepracováváte se, abyste si mohli dovolit svůj životní styl, nebo jste unavení z toho, když se snažíte udržovat přátelství. Tady je jasným středem Bůh.“ Znovu objevila malování a novou lásku k zahradničení. Když s Laurou mluvím, má zrovna svůj „poustevnický den“, což je den volna, který má každý měsíc. Čte si, hraje na kytaru a spí. „Poprvé vidím svůj život jako vyrovnaný,“ říká. „Je to pomalý, záměrný způsob života.“
Ve světě, který nás tlačí k neustálé optimalizaci a zapojení se do kultury spěchu, působí tento pocit radikálně. Pro člověka, který vyrostl v neustálém hluku společnosti, ustavičně se kupících nepřečtených zpráv a klaksonů troubících při dojíždění do práce, je život v osamění opravdovou změnou. „Než jsem nastoupila, byl můj život plný hluku. Jezdila jsem do práce a z práce se zapnutým Spotify. Usínala jsem u podcastů,“ říká Laura. „Teď jsem nucena poslouchat dovnitř. Ticho je vzácné zboží.“ Edith Marii ticho přitahovalo, ale když do něj vstoupila, uvědomila si, jak je v rozporu s její osobností. „Jsem tak upovídaná! Ale tenhle život by měl být výzva.“
Opravdový útěk?
Mladé ženy dnes žijí s neustálým hučením v hlavě. „Dělám to správně?“ Jsme vystaveny časovým tlakům: manželství, děti, kariéra. Za branami kláštera se tyto tlaky na Lauru a Edith Marii ale valí také. „Byl tu vztah, povýšení, o které jsem stála,“ říká Laura. „Nejdřív se hodně soustředíte na to, co ztrácíte, a pak cítíte vděčnost za to, co jste získali.“
Reklama
Edith Maria měla za sebou desetiletý vztah. „Upřímně řečeno, manželství je něco, po čem stále toužím. Chceme být poznány a pochopené. Ale věděla jsem, že kdybych si tehdy někoho vzala, zničila bych to. Musela jsem nejdřív zkusit tohle.“
Laura si vždycky představovala, že bude mít děti. „Bála jsem se. Budu schopna stát se skutečně milujícím člověkem, aniž bych byla matkou? Tyto sestry mi ukázaly, jak zralá je jejich láska. Viděla jsem jiné způsoby, jak být matkou. Možná je naše kultura trochu zúžená v tom, jak přemýšlíme. A je tu také celibát. Ten má špatnou pověst! Existují miliony způsobů, jak být člověkem.“
Skutečné zadrhnutí pro mnohé přichází u konečného cíle řeholnictví, a to podřízenosti. Vzdání se navazování kontaktů s lidmi zcela odlišného vyznání a přesvědčení, možnosti hlouběji porozumět lidem svého věku nebo odlišného pohlaví a životního stylu, zamilovat se. Je toho hodně, s čím se musejí úplně rozloučit. Přesto se zdá jejich dlouhé, promyšlené a důsledné zkoumání sebe sama obdivuhodné a něco, co si v každodenním shonu moderní společnosti dovolíme jen zřídkakdy. Přesto se ale asi shodneme, že organizované náboženství zdaleka není odpovědí na vyčerpanost z randění, krizi identity nebo politické spory.
