„Váš život už nikdy nebude jako dřív,“ usmívá se průvodkyně mužů i žen na jejich cestě životem. Původně pracovala na vysokých manažerských pozicích. Touha po poznání ji ale zavedla na Saharu, ze které čerpá životní moudrost. Své zkušenosti předává všem, kteří mají zájem o přechodový rituál a poznání sebe sama. „Sahara neustále mění můj pohled na svět. S každou poutí se posouvá. Vůbec nejzásadněji vnímám její pravdivost,“ říká Bohdana.
Právě jste se vrátila ze Sahary. Jaké to bylo?
Přestože jezdím do pouště přes osm let a čekala bych, že mě Sahara nemůže už ničím překvapit, byla pro mě letošní jarní pouť výjimečná. Byla jsem jedinou ženou v celé výpravě (když nebudu počítat fenku jednoho z beduínů). Putovat tři týdny ve společnosti mužů, zažívat esenci zralého mužství v jeho různých podobách a skrze to prožívat čistou esenci zralého ženství v sobě samé bylo současně výzvou i obrovským darem. Kromě toho byla tentokrát Sahara díky velmi vydatným dešťům v zimních měsících pokrytá zelení, rozkvetlá a omamně voněla. Kromě oblastí s vysokými dunami se nedalo udělat krok, aniž bychom šlápli na květinu. Chodili jsme doslova po loukách, samozřejmě pouštních :). Bylo tam mnohem více ptáků než obvykle, kteří neustále zpívali, a to i přes noc. To jsem opravdu nikdy nezažila.
Vzpomenete si na první setkání s pouští?
Okamžik, kdy jsem v poušti poprvé vystoupila z džípu a pocítila písek pod nohama, se nedá zapomenout. Ohromila mě její rozlehlost, krása i ticho, které se zdálo být hmatatelné. Vybavuji si, že se ve mně mísily protichůdné pocity, ze kterých jsem byla zmatená. Na jednu stranu jsem měla obavy, jestli to celé přežiju a jak pobyt v poušti zvládnu. Na druhou stranu jsem se tam však okamžitě cítila být doma.
Beduíni se starají o bezpečnost i stravu poutníků. (foto: se svolením Bohdany Kabátové)
Mé první setkání se Saharou tedy hodně provázelo překvapení. Nejen z mých smíšených pocitů, ale i z toho, kolik je tam života, barev, vůní... Čekala jsem vyprahlou krajinu, kde budu bojovat o přežití, a ocitla se naopak v místě, kde jsem mohla ve svých tehdy devětatřiceti letech poprvé všemi smysly plně vnímat život v sobě.
Jak taková výprava na Saharu vypadá?
Do pouště jezdíme na dvou až třítýdenní poutě, které bývají smíšené, čistě mužské i ženské. Maximální velikost skupiny je patnáct lidí a můžu prozradit, že nejmladší účastnici bylo jednadvacet a nejstarší sedmdesát let. Pouští putujeme pěšky, orientujeme se podle buzoly a naměřeného azimutu, chodíme jen s malými batohy s povinnou denní výbavou a karavana nosí veškeré zásoby a naše hlavní zavazadla. Po celou dobu o nás pečují beduíni, kteří zajišťují naše bezpečí, určují cestu, starají se o velbloudy a dvakrát denně nám vaří vynikající jídlo. Spíme pod širákem nebo ve vlastních stanech.
Co člověku pouť přinese?
Samotná pouť je vedená jako soul quest, který je ve své podstatě životním přechodovým rituálem, ve kterém si poutníci vyzvedávají vizi či směr pro další etapu svého života. Pracujeme jak skupinově, tak individuálně, přičemž v první části poutě účastníky připravujeme na tzv. sólo. Tak nazýváme tři dny a tři noci, které tráví někde v poušti o samotě, pijí jen vodu a drží půst. Po jejich návratu pak v závěrečné části poutě integrujeme to, co prožili a s čím se setkali tak, aby to dokázali následně zakomponovat do svých každodenních životů, vztahů, rodičovství či práce.
To je ale obrovská výzva. Asi to není pro každého. Kdo se může zúčastnit?
Často se mě lidé ptají, jestli je pro ně pouť vhodná. Pravdou je, že ne všichni, kdo projeví zájem, s námi vycestují. Je potřeba, aby byl zájemce v dobrém zdravotním stavu, odpovídajícím jeho věku, aby byl na cestu psychicky připravený a chápal, že se nejedná o turistický výlet, ale že se vydává na osobní pouť s hlubokým psychospirituálním přesahem. To vše zjišťujeme v přihlašovacím procesu, který má několik kroků, včetně pohovoru a vstupního dotazníku.
Jak řešíte krize?
Záleží, co si představujete pod pojmem krize. To, co by běžný člověk v civilizovaném světě považoval za krizi, může být pro poutníka v poušti komplikací, kterou je zkrátka potřeba vyřešit. Ono nám ostatně nic jiného nezbývá, když jsme tam sami, odříznutí od civilizace, bez signálu a vydaní napospas přírodě a počasí. Takže když se objeví nějaké zdravotní komplikace, saháme po lékárničce, přičemž vždy doporučujeme řešit jakékoliv potíže raději dříve než později.
Jakmile se objeví výzva propojit něco, co se zdá být na první pohled protikladem, jsem ve svém živlu.
Když přijde bouřka nebo silný vítr a přes rozvířený písek není vidět na víc jak deset metrů, jdeme za sebou tak, aby se nikdo neztratil, nebo zůstaneme na místě, dokud se počasí nezlepší.
Zažili jste někdy opravdu vážnou situaci?
Párkrát se stalo, že někomu nepřicestovalo do Tuniska jeho hlavní zavazadlo. Nebylo možné, aby celá skupina čekala několik dní na letišti v naději, že se zavazadlo najde. A tak jsme dali hlavy i vlastní možnosti dohromady, každý, včetně beduínů, dotyčnému nešťastníkovi půjčil, co mohl, a bylo vyřešeno. V obou případech, kdy se tak za těch patnáct let, co na Saharu létáme, stalo, se zavazadla objevila po dokončení poutě a jejich ztráta byla klíčovou součástí příběhu, díky které si dotyčné účastnice vyzvedly nejeden vzácný dar. Jinak máme samozřejmě pro základní krizové scénáře jistá bezpečnostní opatření a skupina je o nich informovaná. Účastníci jsou však před cestou obeznámeni s tím, že se jedná o expedici, na kterou se vydávají na vlastní riziko.
Říkáte o sobě, že jste chtěla měnit svět. Jak ten váš osobní svět změnila Sahara?
Sahara můj svět a pohled na něj mění neustále. S každou poutí se proměňuji a odnáším si nové vhledy i vnímání života a sebe sama. Řekla bych, že to nejzásadnější, co se v mém životě díky poušti změnilo, je pravdivost. Stala se mým kompasem i místem, o které se v sobě můžu opřít. Nejenže svou pravdu stále víc a jasněji vnímám, ale mám také stále víc odvahy ji říkat a žít. Ať už se to týká vztahů, místa, kde žiju, projektů, kterým se věnuji, nebo třeba tak prostých každodenností, jako je podoba jídla, které si dám v restauraci. A tak, i když jsem si to ještě před několika lety nedokázala ani představit, jsem dnes rozvedená, odstěhovala jsem se ze svých milovaných Beskyd a žiju v Krkonoších 334 km od mých dětí, kde se svými přáteli podnikám a spoluvlastním několik hektarů louky, dvakrát do roka jezdím na Saharu, kde pracuji čtyři až osm týdnů ročně. Na naší louce mám jurtu, kde ráda trávím čas, kdykoliv to je možné. Stručně řečeno, z manažerky a tak trochu princezničky na hrášku se stala podnikatelka, průvodkyně a outdoorová žena, plná života. To zní, že je ta proměna mého osobního světa celkem zásadní :)
Ve vás se prolínají naprosto rozdílné světy, svět byznysu, tvrdost podnikání, se spiritualitou. Něco jako jin a jang?
Víte, já mám většinu svého dospělého života pocit, že jsem něco jako most. Opakovaně se ocitám v situacích, rozhovorech nebo projektech, kde se spojuje zdánlivě neslučitelné. Třeba právě byznys se spiritualitou, ostrost s jemností, výkon s péčí, online svět se světem offline, procesy a řád se svobodou, rozum se srdcem.
Reklama
Jakmile se objeví výzva propojit něco, co se zdá být na první pohled protikladem, jsem ve svém živlu. Baví mě hledat způsoby a cesty nejen k tomu, jak můžou tyto protiklady koexistovat, ale jak se mohou navíc doplňovat tak, aby jedna plus jedna nebyly dvě, ale tři nebo klidně víc. Věřím totiž, že ve spojování a vzájemné synergii zdánlivých protikladů je nejen neskutečná krása, ale hlavně obrovský potenciál. Když použiji vaši analogii jinu a jangu, představuji si všechny protiklady jako taneční páry a život jako jejich umění vášnivě spolu tančit. Dá se říct, že už nějakou dobu nevnímám svět jako dualitní prostor, ale vidím jej jako jeden velký taneční sál.
Co vnímáte, že je vaše životní poslání?
Jednoho rána mi v poušti při východu slunce zazněla v hlavě věta, která mi vehnala do očí slzy dojetí a jejíž slova mě od té doby provázejí na každém mém kroku: „Miluj každou vteřinu svého života a věř v zázraky, které se v něm dějí.“ Zdá se být prostá, možná může někomu znít pateticky, ale když se nad tou větou zamyslíte, žít ji opravdu není jen tak. Vnímám, že mým posláním je naplňovat tuto větu nejlépe, jak dokážu, a doprovázet ostatní na jejich cestě životem tak, aby i oni našli či uslyšeli tu svou. Větu, která se stane jejich opěrným bodem a spolehlivým životním kompasem.
