Motiv individuální lidské poutě k sebetransformaci je známý snad všem kulturám. Cestu hrdiny jako jednotící motiv mnoha mýtů a příběhů hlavních náboženských směrů podrobně popsali už Carl Gustav Jung, Joseph Campbell nebo Leo Frobenius. Dnes tento motiv nalezneme ukrytý ve scénářích mnoha úspěšných filmů či knih. Hlavní hrdina se z výchozí, relativně pohodlné životní situace rozhodne odejít, nebo je okolnostmi vypuzen do neznáma. Cesta je těžká, protože poutník pro ni musí obětovat téměř vše, čím je.
Vydává se na nebezpečnou výpravu, která ale vede k jeho největšímu možnému naplnění. Pokud překoná všechny nástrahy, které na něj čekají, tak na jejím konci zažívá pomyslné znovuzrození. Stává se jiným, lepším člověkem. Poté se většinou jako hrdina vrací do své domoviny. Zní to zvláštně, ale není právě odvaha vydat se na podobnou cestu a nepodlehnout svodům zla univerzální kvalitou, kterou tolik obdivujeme u druhých?
Pouť na psychiku působí jako mlýnek. S každým krokem se velké a těžké myšlenky drtí na drobnější, až je z nich nakonec jen prach, a ten odfoukne vítr.
Nechceme to snad po svých dětech, když je nabádáme, aby nepromarnily svůj potenciál? Nehledáme většinu času sami odvahu vydat se za svým voláním, opustit nesmyslnou práci, špatný vztah, životní stereotyp a vydat se na cestu růstu a transformace, která vede daleko za naše dnešní hranice?
Cesta hrdiny: Příběh první
Ve 29 letech opouští Siddharta blahobytný život i vlastní rodinu a vydává se na nejistou cestu k osvícení. Na svém putování potkává mnoho zkušených jogínů a pod jejich vedením trápí své tělo i svou mysl přísnou askezí. Jednou je natolik vyzáblý, že když se dotkne svého břicha, tak ucítí svůj páteřní obratel. Jeho učitelé, překvapeni Siddhartovými schopnostmi a odhodláním, ho žádají, aby se stal jejich pokračovatelem.
On je ale odmítá. V jejich učení nenachází plnost, kterou hledá, a neúnavně pokračuje ve své cestě za skutečným osvícením. Po šesti letech putování usedá pod stromem Boddhi a během sedmitýdenní meditace poráží démona Máru, posledního z nepřátel, kteří mu brání v plném probuzení. Ve svých 36 letech se vrací k lidem, aby je učil z poznání, kterého dosáhl.
Cesta hrdiny: Příběh druhý
Mladý Ignác z Loyoly brání Pamplonskou pevnost před zdrcující přesilou francouzského vojska. Dělová koule vystřelená z nepřátelského kanonu mu ale přerazí nohu a jeho spolubojovníci kapitulují. Ignác je převezen do svého rodného sídla v Loyole a s vojenskou kariérou je konec. Je mu třicet let a je doživotním mrzákem.
Svatý Ignác z Loyoly v bazilice Nejsvětějšího Srdce Páně, Zagreb, Chorvatsko (zdroj: Shutterstock)
Do rukou se mu poprvé v životě místo rytířských příběhů dostávají příběhy světců a Ignác odkládá svůj meč i drahé oblečení a v pytlovině odchází na strastiplnou cestu napříč Španělskem. Rok putování a přísné askeze ho zcela změní. Nedaleko jeskyně v Manrese zažívá své probuzení a sepisuje útlou knížku s názvem Duchovní cvičení.
Jde o návod, jak si uspořádat život a správně se rozhodovat. Právě tato kniha se stane úhelným kamenem řádu jezuitů, který po další strastiplné cestě téměř ve svých padesáti letech se svolením papeže zakládá. Na sklonku jeho života je jezuitské společenství s devadesáti pobočkami rozšířeno po celém tehdejším světě a je pravděpodobně nejvlivnějším církevním řádem pozdního středověku.
Pouť
Zabouchnout dveře od domu a vydat se hledat svou transformaci na několikatýdenní cestu do neznámého prostředí vyžaduje mnoho odvahy. Poutník odchází za hranice bezpečí, do neznámého prostředí. Každý den ho čekají desítky kilometrů, které musí překonat bez ohledu na výkyvy počasí. Jeho tvář může na cestě spalovat žár slunce, nebo ji bičovat mrazivé bouře. Musí se vypořádat s bolestmi a limity svého těla. Přijdou dny, kdy nebude vědět, kde přesně bude spát a jestli si bude moci zaopatřit zásoby jídla.
Pokud navíc půjde sám a v tichu, tak si může být téměř jistý, že chůze postupně rozvíří vrstvy myšlenek a emocí, které si v sobě za života ukládal. V tichu cesty začne jasně nahlížet na celý svůj dosavadní život, rozebírat ho do podrobností, vciťovat se do své minulosti a neúprosně soudit sama sebe.
Pouť na psychiku působí jako mlýnek. S každým krokem se velké a těžké myšlenky drtí na drobnější, až je z nich nakonec jen prach, a ten odfoukne vítr. Každý krok vykonaný směrem k cíli poutníka posílí. Svaly mu zpevní a mysl naopak zjemní. Stane se vnímavějším vůči okolí, začne si všímat ptáků, stromů a bude se mu snadněji dýchat. S každým kilometrem se poutník bude proměňovat a na konci své cesty získá možnost vrátit se domů jiný, než odešel. Kam se však na svou životní pouť vydat?
Camino Ignaciano (Španělsko)
Trasa: Loyola – Manresa. Délka: 660 km
Pouť zahájíte v Loyole, rodném městě výše zmíněného Ignáce. Několik dní v kopcovitém terénu prověří vaše odhodlání, ale cesta se brzy uklidní a oblast Rioja vás uvítá svými nekonečnými vinicemi. Jeden den dokonce půjdete v protisměru nejznámější trasy Camino Francés a davy poutníků na vás budou pokřikovat, že jdete špatným směrem, ale vy se jen usmějete a půjde dál svou cestou.
Loyola (zdroj: Shutterstock)
Pokračovat budete podél Aragonského zavlažovacího kanálu a za městem Zaragoza vás cesta zavede do nehostinného místa, které nese název Monegros. Stokilometrová cesta španělskými pustinami dokáže být obzvláště v létě nemilosrdná. Není tam místo, kde se před spalujícím sluncem skrýt. Pokud to nevzdáte, tak budete moci přenocovat v nádherném klášteře Montsteratt, který je vklíněný uprostřed horského masivu nedaleko Barcelony. Od něj je to k cíli už jen jeden den chůze. Pouť končí v jeskyni u Manresy, kde Ignác napsal svou knihu Duchovní cvičení.
Camino Assisi (Itálie)
Trasa: Dovadola – Assisi. Délka: 300 km
Mystická pouť, která vede po stopách známého světce Františka z Assisi. Provede vás kopcovitou krajinou, vznešenými kláštery a opuštěnými poustevnami. V paměti vám určitě zůstane stoupání ke klášteru La Verna, kde František přijal zvláštní znamení stigmat.
Assisi (zdroj: Shutterstock)
Na cestě na vás svou tajemnou atmosférou dýchnou také Le foreste sacre – zamlžené Kamaldulské lesy. Cílové město Assisi je krásným klenotem architektury a historie, je tedy ideální odměnou za dokončenou pouť.
Østerdalen (Norsko)
Trasa: Rena – Trondheim. Délka: 370 km
Trasa pro odvážné, kteří se nebojí dobrodružství a samoty. Pouť začíná u švédských hranic a pokračuje překrásnou norskou divočinou, kde celé dny nepotkáte jediného člověka. Čeká vás náročná cesta, ale kde je cesta náročná, tam není mnoho lidí a poutník rychle sílí.
zdroj: archiv Nový Fénix
Zažijete naprosté ticho a splynutí s přírodou. Jako nocležny vám poslouží prosté sruby u jezer či v lesích, ve kterých najdete sekeru, dřevo a malá kamna. Uvaříte si čaj a vysušíte promočené oblečení. Trasa končí v majestátní katedrále Nidaros v Trondheimu. Uvnitř naleznete hrobku sv. Olafa, ke které se po stovky let vydávají poutníci z celé Skandinávie.
O tom, jak může poutník prožívat svou pouť, napsal Tomáš ve své nové knize Karlaz: cesta člověka.
Důležité je odejít do samoty
Posílám tě na pouť, která vede do odlehlých míst. Do hlubokých lesů. K jezerům a řekám. Podél hran oceánu i přes duny pouští. K srdci džunglí a až na vrcholky nejvyšších skal. Do klášterů a jejich svatyní. Odejdeš, aby ses postavil čelem k základním skutečnostem života.
K těm místům půjdeš sám, protože tato cesta je jen pro jednoho. Ti, kteří přibírají druhého, neodcházejí na pouť, ale na pouhý výlet. Ty, chlapče, odcházíš, aby ses setkal s mlčícím, který ti odhalí cíl. Půjdeš ve strachu i v bolesti. Spatříš vyjít plameny z hroudy kamení. Usedneš, aby ses naučil, co se naučit máš. Budeš naslouchat stromu, který káže lesu i zvířatům. V dešti a mlze půjdeš posvátnými cestami. Prach ze své tváře smyješ vodou z fontány milenců. Mineš mnoho opuštěných pousteven a hle! Z prázdnoty přijde bohatost. Z ticha poznáš více než z klevetění a lidských slov.
Celé měsíce nespatříš člověka. Uprostřed lesů najdeš dřevěný srub. Roztopíš kamna a v nejtemnější noci zaslechneš duchy, jak mluví. Ráno se vydáš dál. Lesem a okolo jezer. Ztratíš se v močálech, ale cizí stín tě vyvede ven. Budeš přemýšlet. O rodině. O přátelích, které jsi dlouho neviděl. O lidech, kterým bys měl odpustit, a o těch, které bys sám měl požádat o odpuštění. Půjdeš v dešti. Ve větru. V zimě. V mlze. Půjdeš od rána do vyčerpání a zase znovu.
Věci, které zažiješ, nebude možné popsat slovy, protože by tím ztratily všechnu svou krásu. Zastavíš se jen na jídlo nebo kvůli spánku. U cesty si ošetříš nohy. Budeš číst v písmech a slova proroků pohnou tvou myslí. Pochopíš. Vrátíš se do minulosti a vzpomeneš na staré dny. Budeš se snažit pochopit zrození a smrt. Zeptáš se: „Kam šli ti, kteří zemřeli?“ Nedostaneš odpověď ani znamení. Nevzdáš to.
Tomáš Gavlas, autor knihy KARLAZ: Cesta člověka
KARLAZ je moudrý poutník, který ve dvaceti devíti promluvách vysloví, co je v životě důležité. Oživí příběhy dávno zapomenutých klášterů, pouštních oáz i zaniklých měst. V nadčasových rozmluvách s chromými poustevníky, zkušenými léčitelkami a mocnými vládci nabídne praktické instrukce k řešení zásadních životních otázek. Dotkne se témat, jako jsou odpovědnost, vztahy, sebepoznání, mluvení, hřích, temná noc, strach, bolest, víra, čas, smrt, pořádek, peníze, vděčnost, odpuštění, lpění, meditace, cítění, myšlení a hledání životního poslání.
Půjdeš dlouho, než dojdeš do vsi. Zatoužíš po víně, ale ještě než dopiješ láhev, budeš se těšit na zítřek. Až odejdeš zpět do lesů, kde svět utichne a ty budeš zase sám. Sám se svými myšlenkami. Sám se sebou. V horách skočíš nahý do ledového jezera a zařveš jak lev. Zatoužíš stát se lovcem a rybářem. Postavit srub u jezera. Znova překonáš bolest a strach. Utáhneš obvaz. Budeš přemýšlet o životním poslání. O cestě a cíli. V kopci zařveš, že cesta není cíl. Cesta je přece cesta. Cíl je cíl.
Budeš pozorovat duhu a přemýšlet o zázracích. Pořád půjdeš, pořád budeš někam směřovat. Nesedneš si dlouho u cesty, aby ses neproměnil v kámen. Hodiny budeš raději rozmlouvat s cizinci v tvé hlavě. Půjdeš sám, ale občas se ohlédneš přes rameno. „Nejde za mnou někdo?“ Spatříš stádo sobů, jak běží po mlžném hřebeni. Budeš si představovat, že je přemůžeš holýma rukama a pomažeš se jejich krví. Půjdeš špinavý. Vítr si s tebou bude hrát jako s peříčkem.
Vzpomeneš si na věci, které se staly před dlouhou dobou. Vystavíš království z myšlenek a necháš ho ve vteřině padnout, jako by bylo z písku. Přijde k tobě inspirace a ty zadržíš dech. Vydechneš. Přestaneš přemýšlet. Budeš vděčný. Půjdeš tupě. Pomalu. Budeš kulhat. Chlad vystřídá teplo a déšť sucho. Jazyky žlutých písků si začnou brát zemi a cesta tě zavede do nitra pouště. Písek k tobě bude mluvit hlasem větru a slunce. V dálce zahlédneš lišku a holubici. Fata morgana?
Nebudeš tomu rozumět, ale ani tam se neobrátíš. Pohublý a s praskajícími rty staneš před skálou, na které stojí dávný chrám. V prameni na úpatí se očistíš a na oltáři spálíš své hadry. Oblečeš se do bílé tuniky, kterou jsi celou cestu nesl jen pro tuto chvíli. Skalní branou vstoupíš na pusté nádvoří. Usedneš a ztratíš se v hluboké kontemplaci. Ztratíš pojem o čase a tvé nehty budou dlouhé.
Při úplňku k tobě přistoupí mnich. Nepromluví. Ani ty se ale nebudeš ptát, protože už budeš daleko. Odvede tě do kamenné cely v srdci kláštera, kde znova usedneš. Ve správný čas to uvidíš a to, co spatříš, nedokážeš popsat slovy. Ten, který mlčí, promluví, aby krátce sňal závoj světa. Zasvětí tě. Padneš na kolena a poděkuješ. Vydáš se na cestu domů a už navždy půjdeš jinak. Až se tě krajané budou ptát: „Kde jsi byl, chlapče?“, tak se odmlčíš. Budeš z těch, kteří se vydali na dlouhou a těžkou pouť ne proto, aby o ní mluvili, ale aby byli změněni.
Pro čtenáře Flowee vybíráme zajímavé čtení z archivu časopisu Nový Fénix, zaměřeného na osobní rozvoj.
Reklama
foto: Nový Fénix, Shutterstock, zdroj: Tomáš Gavlas, Nový Fénix
