Už osm let budují udržitelnější svět a teď ho chtějí rozhýbat ještě víc. Lucie Poubová a Kristýna Holubová propojují swapery napříč republikou a chystají největší festival výměn na světě. Vyzývají jednotlivce i kolektivy, aby uspořádali vlastní swap, třeba v garáži, kavárně nebo komunitním centru. Cílem je rozhýbat věci, které už doma nepotřebujeme, ale jiným mohou dobře sloužit. Zapojit se může každý. Swap festival proběhne 24. – 30. dubna 2025 nejen v Praze, ale i dalších českých městech.
foto: se svolením
Když jste před osmi lety začínaly s prvními swapy, v čem jste tehdy samy potřebovaly změnit svůj vztah k věcem? Co byl váš osobní bod zlomu?
K: Můj bod zlomu byl spíš postupné vršení informací. Nechala jsem na sebe působit ekologické souvislosti. Nikdy mi nebylo jedno, jak člověk působí na přírodu, už odmala. A pak už prostě pohár přetekl. Pro někoho můžeme být zvláštní – aktivistky, co pletou, spravují a vymetají sekáče, místo aby stály frontu před Primarkem. My ale přesně víme, proč to děláme, nebo spíš proč to neděláme.
Swapování je často prezentované jako hravá a komunitní akce. Co je ta méně viditelná, náročnější stránka? V čem vás tahle práce nejvíc konfrontovala s vlastními limity?
K: Výzvou je pro mě překonávat každodenní depku z toho, jak si naše společnost úplně ujela. Funguje na šílené nadprodukci, nudném konzumu a neskutečném plýtvání. Někdy si proti tomu člověk připadá hrozně malinký.
Člověk si obvykle nevytvoří k věcem přebytkový vztah jen tak. Když se podíváte zpátky – jaké vnitřní potřeby jste si třeba dřív kompenzovaly hromaděním? A co vám dnes přináší radost místo toho?
L: Možná to dřív byla nějaká forma touhy po iluzi dokonalosti. Chtěla jsem, aby všechno bylo jako z reklamy – dokonalé a blýskavé. Dneska tuhle touhu nahradila spíš potřeba harmonie, a ta mi přináší radost. Třeba takové odpoledne strávené odžmolkováním svetrů, s dobrým čajem, to je pro mě opravdová radost.
K: Místo hromadění mi dneska dělá větší radost pěkně zorganizovaný domov, což sice úplně nemám, ale mířit tam mohu :). Dřív jsem nadšeně sosala různé styly, design, umění, ale i trendy, samozřejmě. Časem se ale snad většina z nás vyvíjí. Věci se nám pořád líbí, ale už necítíme potřebu mít je všechny hned doma. Zvažujeme třikrát, než si něco vůbec pustíme přes práh.
Udržitelnost je slovo, které se dnes hodně používá. Co pro vás znamená udržitelnost na té nejhlubší, osobní úrovni? A jaké „neudržitelné“ vzorce jste si musely v sobě samých rozpustit?
L: Máme na to asi takovou univerzální odpověď, a to, že udržitelnost je podle nás vztah dvou nebo více stran, kde nikdo není v nevýhodě a nikdo nestrádá. Je to vlastně dost idealistický vztah, řekněme. Ale je fajn se k tomu vztahovat, ne? To přece můžeme.
Swap Prague už dávno není jen o oblečení. Kdy jste si poprvé uvědomily, že swap je vlastně spíš nástroj k propojování lidí a že tím měníte i komunitu jako celek?
K: Prakticky od začátku jsme věděly, že swapy jsou a budou silně spjaté s komunitami. Otevírají hlavy i srdce a nejvíc fungují na lokální úrovni. I tak se nám podařilo prosadit se s velkými swapy, které v něčem vynikají a mají specifickou atmosféru. Na jedné naší akci se vrátí do hry až 90 procent věcí, všechno měříme, vážíme. Vyžaduje to zapojení velkého množství lidí přímo na místě, neustále vymýšlíme nové postupy, zlepšujeme práci s dobrovolníky i přehledné vystavování věcí.
Každý má doma alespoň 10 kilo oblečení, knih, domácích a sportovních potřeb, které nevyužívá. To je 10 milionů kilo potenciálních věcí k výměně jen v Praze a to je silně podhodnocené číslo.
L: Jak říká Kristýna, věděly jsme to od začátku, ale stejně mě to pořád nepřestává překvapovat. Jak funkční nástroj to je, a hlavně jak moc je potřebný. Z rozhovorů s návštěvníky víme, že právě atmosféra, sdílení a osobní setkání jsou tím, co je motivuje vracet se znovu a znovu. Jak s oblibou říkáme: „V klasickém fast fashion si jen tak nepokecáte.“
250 tun vyměněných věcí – to je obrovské číslo. Máte mezi nimi nějaký konkrétní příběh nebo moment, který se vám hluboce vryl do paměti? Něco, co pro vás symbolizuje, proč to celé děláte?
K: Tohle číslo mi vlastně přijde provokující, protože je hrozně malé v jistém smyslu. Podněcuje fantazii. Pokrývá jen malou část toho, co se skrývá v domácnostech třeba jenom Pražanů, protože většinu akcí děláme právě tady. A když si vezmete, že každý má doma alespoň 10 kilo (a to je silně podhodnocené) oblečení, knih, domácích a sportovních potřeb, které nevyužívá, tak se dostaneme na 10 milionů kilo potenciálních věcí k výměně jen v Praze. Deset milionů a to je nehorázně podhodnocené, jen takový modelový příklad... Šílené číslo a zároveň obrovský prostor pro změnu.
Symbolizuje nás asi to, že vidíme ten potenciál na mnoha místech, kde ostatní končí.
Jak se za těch osm let proměnil váš vlastní vztah k vlastnictví? Jsou ještě věci, na kterých lpíte? A co jste se naučily pouštět?
K: Nejsme minimalistky, máme rády krásné věci s duší a originálním designem, co na vás dýchne inspirací. Neumím se osobně zbavovat knih a pokojovek, sklenic a hrnečků. Oblečení se zbavuji lépe než dřív a jen tak si něco do skříně nepustím, to je velký rozdíl oproti dřívějšku.
L: Troufám si říci, že se mi zvědomila odpovědnost za věci, které si domů pouštím. Jsem mnohem přísnější a vybíravější. Velkou radost mi přinášejí hezké sešity, vlněné přikrývky a knihy. To jsou věci, kterých se jen tak nezbavuji.
Udržitelnost často začíná u věcí, ale pokračuje k mnohem větším tématům – k času, vztahům, práci. Co všechno se vám díky swapování změnilo v životě, co byste nečekaly?
Získávání věcí jinak než po vyšlapaných konzumních cestičkách a třeba péče o věci nebo jiný než klasický přístup k cestování stojí hodně času. Takže hodnota času se nám vyjevuje neustále a řešíme to hodně i v naší organizaci, abychom byli efektivní a mohli se dál posouvat vysněným směrem. Vážíme si času jeden druhého, i když máme zrovna spoustu práce například s přípravou Swap festivalu v dubnu 2025. Myslím, že koncepce udržitelnosti nám pomáhá dát rámec našim zkušenostem – ať už jde o módu, organizaci domácnosti nebo přístup ke vztahům v rodině nebo partnerství všeho druhu.
foto: se svolením
Swapy jsou vyjádřením i takového neustálého pohybu a změny, což není jednoduché přijmout. Uvědomily jsme si a zažily, že opravdu žijeme v nadbytku, a dokázaly jsme toto téma přetavit ve svoji profesi, což je veliký úspěch, a možná jsme to na začátku netušily.
Swap nám i pomáhá udržet si kreativní myšlení, kdy vycházíme například při vymýšlení workshopů z přebytečných materiálů ze swapu (džínovina, bižuterie, knihy). Je to dost odlišný přístup oproti tomu, kdybychom na všechno měly neomezený rozpočet a všechno nakupovaly extra. Výsledek by nebyl tak zábavný, originální a nedával by v naší souvislosti smysl.
Festival, který chystáte, má potenciál stát se největším svého druhu na světě. Máte v sobě ambici překonat rekord, nebo je pro vás podstatnější ten neviditelný dopad – proměna myšlení lidí, kteří přijdou?
To by byl velmi viditelný dopad, kdyby lidé začali častěji swapovat a efektivněji tak využívat to, co už bylo vyrobeno. Jsme celkem troufalé tvrdit, že to bude největší akce? Možná! Ale nemyslíme si, že je to nemožné. Opravdu, vzhledem k číslu 200 milionů kilogramů jen v Praze (viz výše) má naše akce fakt velký potenciál a my se těšíme, že zase otevřeme diskusi o nadprodukci nebo kvalitě věcí.
Navíc se dostaneme i do regionů, a to i s pomocí České federace nábytkových bank a reuse center. V ČR už fungují fantastické subjekty věnující se tématu reuse čili znovupoužití věcí. Máme moc velkou radost, že Swap festivalu se zúčastní organizace z desítek míst, a swapy tak vypuknou nejen v Praze, ale i Brně, Týně nad Vltavou, Ostravě, Mladé Boleslavi, Prachaticích, Novém Boru, ale i v Drozdově nebo Brušperku nebo Třinci.
Co vás nejvíc překvapilo na českém vztahu k oblečení a věcem obecně? Jsme spíš národ hromadičů, nebo se v nás skrývá silný potenciál ke sdílení?
K: Asi obojí, ale spíš si myslím, že syslení je v našich genech trochu zakódované. Pořád hrabeme po něčem novém, pořád se za něčím ženeme a myslíme si, že „to“ dostaneme v těch trikách a teniskách – a divíme se, že to nepřichází. Přála bych si, abychom měli více času si zkusit věci sdílet a opravovat.
Lucie, vy jste mluvila o 3000 kusech oblečení, které jste měla doma. Jaké to je, když člověk otevře skříň, a najednou uvidí ne věci, ale spíš vlastní příběh a vlastní stíny?
No, někdy ji chcete rychle zavřít, anebo ji celou rovnou prodat a možná o tom celém ani nevíte! A místo toho si raději pořídíte skříň další a dalších 500 věcí.
Podle mne chvilku trvá, než si uvědomíte, že jsou to stíny, a aspoň mně to trvalo to celé rozklíčovat. Potom už to bylo snazší a vlastně nějakým způsobem zábavné. Pár stínů jsem si nechala a pár propustila a další skříně už si rozhodně nepořizuji.
Existuje nějaká věc, které jste se nedokázaly zbavit – něco, co pro vás má tak silný příběh, že swap prostě nepřipadá v úvahu?
K: Sentimentálně jsem si nechala maturitní šaty, ale zase jsem spoustu šatů z tanečních přinesla na swap a po nich se zaprášilo.
foto: Tereza Franková
Swap je v jádru hodně ženská aktivita – pečující, tvořivá, komunitní. Vnímáte to tak i vy? A jak se k vám staví muži? Mění se i jejich vztah k oblečení a spotřebě?
Tím, že jsou ženy vychovávány v roli pečovatelky, zacházejí s věcmi, může se to na první pohled zdát jako ženská záležitost. Na druhou stranu ale chodí čím dál víc mužů, hodně mladších kluků, kteří mají rádi vintage kousky. Také často připomínáme, že se dají swapovat i věci z garáže a ze zahrady – a opravdu, muži chodí, takže se to daří otevírat širšímu publiku.
Jakou největší bariéru vidíte v tom, proč si lidé pořád kupují nové věci, i když mohou swapovat? Co je ten nejhlubší důvod?
Může to být kvůli statusu, přesvědčení, že nové věci jim něco zaručí. Swapování také není vždy na první dobrou, člověk musí být určitým způsobem odhodlaný a ideálně to mít jako součást svého životního stylu. Myslím, že prostě utrácení peněz bereme jako koníček nebo jako způsob, jak naložit s tím, co jsme si vydělali, abychom žili „normálně“ jako ostatní. A tady se šeredně pleteme, když stavíme svoji existenci na utrácení za věci, které nepotřebujeme, a jen tím podporujeme struktury, které fungují na úkor zdraví planety i nás samotných.
A na závěr, co byste poradily lidem, kteří chtějí žít udržitelněji, ale cítí se zahlcení tím, kde vůbec začít? Jaké je to úplně první malé gesto, které má sílu změnit celý přístup k věcem?
L: Zorganizujte si pomalu, svým tempem domácnost a pozorujte, co se začne dít. Doporučujeme, aby součástí tohoto malého kroku byl jasně definovaný záměr – co vlastně chcete, a třeba i rozhodnutí zbavit se zahlcení.
Související…
Reklama
