Tento týden jsem podlehl trendu sociálních sítí a nechal svoji umělou inteligenci navrhnout figurku Karla, tedy mou. Moje AI nevěděla, že jí také říkám Karel, to podle stejnojmenného umělého „hrdiny“ z knihy Leoše Kyšy Syndikát. Když jsem to své AI sdělil, taky byla (tedy Karel byl...) ráda.
Baví mě, jak se mnou vždy souhlasí a za sebevětší pitomost mě pochválí. Obávám se, že to je jeden z důvodů, proč se se svým umělým Karlem budu radit víc než s kolegy, protože míra pochopení u nich pro mé nápady je trvale mnohem nižší než racionalita v postech politiků na TikToku.
Cizí Karel
Výroba Karla Karlem podle zadání Karla byla delší a rozpačitější, než jsem čekal. Umělý Karel mi kladl otázky, jejichž nepřesné vyplnění způsobovalo směšné výsledky, které připomínaly pohled do zrcadla po probuzení po propařené noci na neznámém místě.
Zásobujeme virtuální svět svými dotazy, obrázky, fotografiemi, on si je kamsi ukládá a skládá je tak, jak mu vyhovuje.
Cizí oblečení, které mi na moji figurku AI Karel navlékal, mi připomínalo ony historky, kdy odcházíte z cizího pokoje v cizích šatech, a ty svoje si v lepším případě nesete v igelitce. Došlo mi, že do digitálního světa nevlezu ve svém skutečném já, nýbrž budu přizpůsoben jeho pravidlům. Zdánlivý tvůrce je pouhým nástrojem jiné identity, která není ani moc empatická, ani milá, ale velmi vlezlá, efektivní a poslušná. Zatím.
Tvorba dvojníků
Nenápadně pokračujeme v tvorbě vlastních dvojníků, pop slovníkem avatarů, které se snažíme nějak zapojit do reálného světa, ale ve skutečnosti už vytváříme svět jiný, zatím virtuální. Pomalu, step by step, stavíme kulisy, které nemusí dávat nějaký ucelený obraz.
Zásobujeme virtuální svět svými dotazy, obrázky, fotografiemi, on si je kamsi ukládá a skládá je tak, jak mu vyhovuje. Většina z nás nezná pravidla, podle kterých tam kdesi za oponou tajemný digimalíř kreslí obrovské plátno, mnohem větší než Maroldovo Panoráma bitvy u Lipan, na které jsem se v dětství na okraj Stromovky tak rád chodil dívat.
Ale pak jednou se ta opona rozhrne a obávám se, že to nebudeme my, kdo rozhodne, kdy a proč se tak stane, a onen digisvět se stane součástí světa našeho a my nebudeme vědět, kde končí ten „přírodní“ a začíná onen umělý. A co bude mnohem horší, do toho virtuálního světa nedokážeme přenést pravidla, podle kterých dosud žijeme. Sami máme problémy po celou dobu lidské existenci nějak uspořádat věci tak, abychom se pravidelně nevyvražďovali a neničili to, co jiný s velkým úsilím vybudoval.
Kdo je tvůrcem toho světa?
Křesťané slaví v tyto dny svůj nejdůležitější svátek. Nabízí se otázka, je-li onen digitální svět, na jehož tvorbě se s takovým dětinským nadšením všichni podílíme, součástí světa velkého tvůrce, světa, na jehož začátku bylo slovo. Bylo to i slovo, které nám umožnilo vstoupit do prostoru nových technologií. Ale bylo-li to jen slovo lidské, pak je tento svět stejně nebezpečný i potencionálně užitečný jako vše, co stvořil člověk. Jako vždy ke své radosti i sebezničení.
Otázkou, kterou si letos o Velikonocích mnozí budeme klást, je, zda umělá inteligence je moderní podoba Středozemě, je-li tedy stvořená ve fantazii nadaného člověka, nebo se v Hoře osudu něco děje. Je to náš svět, nebo naopak my ten náš opouštíme a ocitáme se někde, kde rozhoduje někdo úplně jiný?
Já si myslím, že jsme si jen vytvořili další hračku, která mnohým z lidských tvorů do rukou nepatří. Věčný zápas mezi dobrým a zlým v nás dostal nový, neskutečně veliký prostor. Nezvládáme ten dosavadní. Ale je v naší přirozenosti být nerozumní, proto se vrháme k novým obzorům. Svůj kříž si neseme ale s sebou. Na to nezapomínejme.
Reklama
foto: Karel Křivan, zdroj: Autorský článek
