„A hlavně mě nezapomeňte přijít vyšlehat, ať neuschnu!“ zamávala mi věčně rozesmátá kamarádka Mona, když jsem k ní do autoservisu vezl v pondělí auto. Monu znám ze severočeských Kalovic, kde se tradice dodržují přirozeným nekomerčním způsobem, prostě proto, že to lidi baví. Ať už jde o masopust, dětský den, sousedské přednášky o historii Sudet nebo třeba Velikonoce. Existuje tam pravidlo – nikdy se nechovej jako kretén. Nikdy ho nikdo nikam nenapsal, nikdo ho nemusel formalizovat a oznamovat na úřední desce ani na sociálních sítích, ani v jiných médiích, přesto ho každý dodržuje, protože je to tak prostě správně.
„Velikonoční tradice vnímám jako posilování stereotypu silného a dominantního muže, který zachraňuje ženu před uschnutím, a křehké a cudné ženy, která muži za výprask ještě poděkuje namalovaným vajíčkem.“ „Pomlázka je aktem rituálního násilí v krystalické podobě, při němž dochází k hromadnému útoku na ženy.“ „Ospravedlňování násilí na ženách!“ Tak zní úryvky z nepřeberného množství článků, které se z lidové tradice snaží udělat něco jako film Očista, zasazený do kulis Vesničky mé střediskové v 19. století. Pointou filmu Očista je fakt, že když lidem dovolíš jednou za rok legálně páchat násilí, vybijí si agresi a zbytek roku budou klidní a poslušní občané.
Shodou okolností asi před týdnem se na sociálních sítích české larpové komunity objevil článek „Zranitelní lidé, a jak pro ně vytvořit bezpečné prostředí“, myšleno na hrách. Larpové akce totiž ze všeho nejvíc připomínají něco mezi divadlem a bojovou hrou, a i když pro většinu her platí přísná bezpečnostní pravidla a zásady chování, v návalu emocí se někdy stává, že některá situace nemusí účastníkovi hry sednout. A to už nemluvíme o tom, že občas někdo jezdí na larpy (případně chodí na pomlázku) s postranními úmysly, které nemají s hrou nic společného. A tam už je k neštěstí opravdu kousek.
Formalizovaná pravidla chování jsou něco jako sbírka zákonů: drtivá většina se do ní dívat nemusí, ale pár lidí by zasloužilo předčítat dnes a denně několik hodin. A holce s rozsekaným zadkem do krve může jen idiot tvrdit, že „to je jenom hra“.
Paralela s velikonočními tradicemi je více než zřejmá. Obojí je napůl hra, obojí je symbolika, v rámci obojího účastníci přebírají určité role. Ovšem kam až v rámci dané hry jsou ochotni zajít, to je velmi tenká hranice. Hardcore koledníci (a larpeři) budou do omrzení opakovat: opravdu potřebujeme na všechno pravidla? Tohle jsou výjimky, které přece každá komunita sama zlikviduje. Berete nám radost ze hry, nemůžeme přece na všechno mít předpisy!
Ne, v Kalovicích na nic předpisy nepotřebujeme. Každý ví, kde jsou dané hranice. Předávají se po desetiletí a staletí a společenství má zažité velmi dobré ochranné mechanismy. V larpech je to přece jen trochu jiné, setkávají se lidi, kteří se někdy neznají, a často nevědí, co od sebe čekat. A formalizovaná pravidla chování jsou něco jako sbírka zákonů: drtivá většina se do ní dívat nemusí, ale pár lidí by zasloužilo předčítat dnes a denně několik hodin. A holce s rozsekaným zadkem do krve může jen idiot tvrdit, že „to je jenom hra“.
Nemá smysl se vztekat, že existují články o excesech na larpech nebo při pomlázce. Pokud patříte k drtivé většině normálních lidí, články nejsou určeny pro vás. Etiku a přirozené chování máte už v sobě, víte, kde hra končí. A kdybyste náhodou měli někdy pochyby, tak si připomeňte základní pravidlo larpu Wild Mild West, které vždy organizátoři do omrzení opakují před zahájením: „Nebuď p**a. Když budeš p**a, jedeš domů.“
No a pro všechny ostatní platí: Užijte si Velikonoce, jak se vám všem dohromady líbí. A Mono, neboj, nezapomeneme na tebe!
Reklama
foto: Midjourney / Zdeněk Strnad
