Dětství prožila Šárka na venkově. Po studiích odešla na čtyři roky do města. „Tam jsem si jasně uvědomila, kde je moje místo, a vrátila jsem se do chalupy na Paseky (část obce Velká Lhota, pozn. red.),“ směje se padesátiletá dáma, která je prý nyní naprosto spokojená a také soběstačná. Bydlí ve svépomocí postavené roubence, živí se tím, co si sama vypěstuje, odchová a zpracuje. Tu a tam si přivydělá tvorbou šperků a nestačí péct a zdobit perníčky, které prodává na trzích.
Kdy jste byla naposledy v supermarketu?
Tak to musím hodně pátrat v paměti. Asi před půl rokem? Zřejmě mi došla káva, tak jsem si pro ni skočila. Ale abyste tomu dobře rozuměli, nebojkotuji obchodní centra. Nejsem nějaký dogmatik. Jen je ke svému životu téměř nepotřebuji.
Jste naprosto soběstačná?
To už v dnešní době úplně nejde. Že bych si pěstovala obilí a mlela mouku… Jednou za rok si tedy v mlýně koupím pár pytlů, uskladním v sudech a mám vystaráno. Takhle funguju.
Co ostatní potraviny?
Když jsme ještě chovali krávu, měli jsme opravdu všechno svoje. Samozřejmě mléko, sýry, tvaroh, maso, ale nekupovala jsem ani olej, všechno jsme měli z krávy. Dneska chovám jen slepice a kohouty, ale i to mi stačí. Každý rok máme kuřata, slepičky necháváme na vajíčka a kohouty na maso. Těch je tak deset, patnáct, což bohatě stačí.
Lidé zbytečně lpějí na majetku. Já ne. Vážím si toho, že jsem od rána do večera v krásném prostředí, a to je pro mě ten největší dar.
U soběstačnosti jde hlavně o to, že člověk nepodléhá rozmarnosti, ale je napojený na přírodu a funguje podle ní, podle toho, co má právě k dispozici. Třeba teď slepičky začaly snášet, tak je hodně vajíček. Vím, kdy, co a jak uskladnit, co je potřeba aktuálně spotřebovat, a tak funguji.
Teď na odlehčení. Co když vás přepadne chuť na čokoládu?
Tu mi každou chvíli nějaká návštěva donese a dám si ji ráda. Nejsem vyhraněná, ale v běžném životě tohle nepotřebuju a zbytečně za to neutrácím.
Co na tenhle přístup říkají vaše děti?
Je pravda, že dětem se to moc nelíbilo. Ale já jsem si svou vizi ustála a ony to vzaly. Dnes jsou dospělé a samy se k tomu přirozeně vrací. Řekla jsem, když něco chcete, postavte se na vlastní nohy a běžte si to koupit. Od patnácti let chodily na brigádu. Moje devatenáctiletá dcera se mnou pořád bydlí. Má tu své koně, auto, doma platí elektřinu, zatímco já se starám o chod domácnosti. I ona si radši udělá doma svačinu, než aby si ji šla koupit. A ne kvůli penězům, ale protože ví, že jídlo vyprodukované v domácnosti má daleko lepší kvalitu.
Jak vypadá váš běžný den?
Mám obrovskou svobodu. Nic nemusím, nemám pevný režim, což někdy svádí k lenivosti. Přesto jsem dneska vstala už v pět, protože se mi prostě chtělo. Svítil měsíc, tak jsem do deseti byla venku a fotila. Teprve pak jsem si uvařila kávu a šla snídat.
Neplatím nájem, téměř žádné jídlo, nemám ani auto, protože nepotřebuju nikam jezdit. Takže mé náklady jsou minimální.
Co jste snídala?
Vajíčka. Neměla jsem chleba, ale zbyly mi těstoviny z předešlého dne, tak se hodily jako příloha. Samozřejmě jsem se postarala o zvířata, odpoledne jsem uklízela, tvořila šperky a pak už máte večer.
A co oběd?
Oběd nepotřebuju. Dneska už jím jen dvakrát denně. Nějaké jídlo ráno, v poledne, večer, k tomu, nedej bože, ještě svačiny, to bych pak nedělala nic jiného, než jedla. Já žiju naprosto jednoduše. Ale když chci, klidně si udělám i něco složitého – kohouta, knedlíky, svíčkovou, kynuté buchty… Ráda si občas dopřeji.
Čím se živíte? Přeci jen provoz domácnosti, ať chceme, nebo ne, něco stojí.
Já na uživení potřebuji jen velmi malý obnos peněz, hlavně na zdravotní pojištění. Neplatím nájem, téměř žádné jídlo, nemám ani auto, protože nepotřebuju nikam jezdit. Takže mé náklady jsou minimální.
Potraviny mi stačí na celý rok. Pěstujeme si brambory, veškerou zeleninu, ovoce, sbírám houby... K tomu tu a tam prodám nějaké vlastnoručně vyrobené šperky nebo perníčky.
Vaše perníčky jsou vyhlášené. Je pravda, že jste je začala péct kvůli vlastním včelám?
Ano. Bývalý manžel je před lety převzal po rodičích. Jednu dobu jsme měli až sto dvacet včelstev, živili jsme se prodejem medu a prací kolem včel. Já jsem přemýšlela, jak to celé ještě posunout. Sama jsem si vyladila vlastní těsto, které už celých patnáct let, co se tím zabývám, neměním.
Začátky nebyly jednoduché, ale známí za mnou chodili, že perníčky chtějí, a to mě nutilo se zdokonalovat. Když jsem šla poprvé na jarmark, všechno se prodalo, což mě hodně namotivovalo. Teď ročně zpracuji asi třicet kilo medu a osmdesát kilo mouky.
Reklama
Svépomocí jste s bývalým manželem také postavili roubenku, ve které dnes žijete...
Vystudovala jsem stavební průmyslovku, takže vytvořit projekt nebyl problém. Všechno jsme pak budovali pomalu, postupně, jak nám čas a finance umožnily. Chodili jsme do práce, neměli jsme nic naspořeno, tak jsme všechno dělali sami. Trvalo nám dvacet let domek dokončit. Dnes naše hospodářství tvoří chaloupka a jeden a půl krát větší hospodářská budova. K tomu pak devět hektarů půdy a les.
Jak to teď sama bez manžela zvládáte?
Nepřipouštím si, že jsem sama, a všechno jde naprosto přirozeně. A když je těžko, nejvíc mi pomáhá příroda. Nelpím na ničem, ani na té naší chaloupce. Lidé zbytečně lpějí na majetku. Já ne. Vážím si toho, že jsem od rána do večera v krásném prostředí, a to je pro mě ten největší dar.
Co byste poradila lidem, kteří by rádi udělali podobný krok, ale bojí se?
Strach je jen v hlavě. Stačí ho proměnit. Když jsem se něčeho bála a věděla, že do toho jít musím, pomohlo mi brát to jako výzvu. Dnes je mi taky úplně jedno, jestli tady zítra budu, nebo ne. Je to zvláštní, ale je to tak. Mám pocit, že už mám za sebou čisto.
