V prvním ročníku studia softwarového vývoje jsem si zapsala mimo jiné dva předměty, do kterých jsme museli zhruba každých 14 dní odevzdávat dílčí úkoly, jež měly nakonec vytvořit fungující aplikaci. Zcela upřímně přiznávám, že jsem zažila svou první vývojářskou krizi. Zatímco trochu zkušenějšímu vývojáři by celý projekt zabral maximálně 5 hodin, já nad každým úkolem strávila desítky hodin.
Programování okupovalo můj mozek i při zdánlivě nesouvisejících činnostech. Při tvorbě článků jsem na klávesnici mačkala klávesové zkratky naučené z editoru kódu, ty ovšem v klasickém Wordu nefungovaly. Nechápala jsem, proč se mi automaticky nedoplňuje text, závorky a symbol „=“ jsem vkládala i tam, kam rozhodně nepatřily. Jestli jste někdy viděli kousek nějakého kódu, tušíte proč. A pokud jsem programovala do hluboké noci, před spaním mi za zavřenými víčky tančily javascriptové příkazy. O existenci Tetris efektu jsem v té době neměla ani ponětí.
Svět z kostiček
Hru Tetris ruského vývojáře Alexeje Pažitnova není potřeba dlouho představovat. Od svého vydání v roce 1984 si ji oblíbily už miliony hráčů, její princip je přitom velmi jednoduchý – různě tvarované barevné bloky, padající z horní části obrazovky, skládáte otáčením a posouváním na sebe. Zcela zaplněná řádka se „vyčistí“ a vy získáte body. Bloky postupně padají čím dál rychleji a o to pohotověji musíte reagovat. Hra končí, když nedokážete řádky čistit dostatečně rychle a alespoň jeden sloupec se dotkne horního okraje obrazovky.
zdroj: Giphy
Hráči u Tetrisu nezřídka prosedí několik hodin denně (stejně jako já u programování) a někteří na sobě po dlouhém hraní pozorují zajímavé změny: někteří mnohem intenzivněji vnímají čtvercová okna a obdélníkové dveře, jako by vystupovaly z okolního obrazu. Jiní zase v myšlenkách otáčí budovami nebo se snaží seřadit krabice s cereáliemi v obchodě.
Již v roce 1994 vyšel v magazínu Wired článek Jeffreyho Goldsmithe s anglickým názvem Toto je váš mozek v Tetrisu – autor v něm popisuje, jak šel po týdenním intenzivním hraní Tetrisu na procházku a „skládal do sebe auta, stromy a lidi“. V článku také poprvé zaznělo anglické spojení „Tetris effect“. Nezávisle na Goldsmithovi použil termín Tetris efekt v roce 1996 Garth Kidd, který popsal svou „tendenci identifikovat vše na světě jako složené ze čtyř čtverců“ (bloky v Tetrisu mají právě čtyři čtverce).
Příklady Tetris efektu
Tetris efekt však už dávno není spojován pouze s populární hrou. Hovoříme o něm v každé situaci, kdy činnost, které věnujeme velké množství času, úsilí a soustředění, mění naše myšlenky, sny a další zážitky. Zkušenosti s Tetris efektem diskutovali také uživatelé redditu – jeden z nich popsal své zážitky po hraní počítačové verze klasické strategické deskovky Risk. V ní je cílem dobývání jednotlivých území a postupné ovládnutí světa, přičemž postup vojsk je znázorněn pohyblivými šipkami. Příspěvek popisuje překvapení hráče, který pohyblivé šipky následně viděl i na obrazovce televize při sledování oblíbeného sitcomu – vždy ve chvíli, kdy scénář jeho postavám předepisoval hádku. Jiný uživatel vzpomíná, jak po dni stráveném na náročném šachovém turnaji nemohl usnout, protože v mysli odehrával další a další šachové partie.
Nemusíme však zůstávat jenom u her. Ross Stringer v článku na platformě Medium popisuje svou zkušenost s Tetris efektem po desetihodinové pracovní směně na pozici číšníka. „Věřil jsem, že stále přijímám objednávky od zákazníků, přestože jsem ležel v posteli, a s úzkostí jsem myslel na to, jak nestíhám obsluhovat hosty. Pracoval jsem, přestože jsem nebyl v práci!“
Reklama
Projevy Tetris efektu jsou opravdu různorodé a nemusí se vztahovat jen na vizuální vjemy. Možná jste sami zažili, že po dlouhém houpání na houpačce máte i po ulehnutí do postele pocit, jako by se s vámi houpal celý svět. I to je Tetris efekt.
Jak to funguje?
Za Tetris efektem pravděpodobně stojí neuroplasticita neboli schopnost mozku měnit svou strukturu a vytvářet nová spojení. Pokud se nějaké aktivitě věnujeme delší dobu, mozek se začne činnosti přizpůsobovat. Zůstaneme-li u hraní Tetrisu, manipulace s tvary, předvídání rotací a plánování umístění bloků intenzivně zaměstnává pracovní paměť, zejména zrakově-prostorovou složku, která zpracovává prostorové informace a pohyb objektů. Zde dochází k posílení spojení mezi neurony a zvětšování tloušťky mozkové kůry. Jelikož je mozek neustále v procesu učení, začne rozeznávat tetrisovské vzory i v běžném životě – například v uspořádání předmětů na poličce nebo v parkování aut.
Léčba PTSD
Možná si říkáte: Zajímavé, ale co jako, je mi to vůbec k něčemu? Ano! Tetris efekt lze využít třeba při léčbě posttraumatické stresové poruchy (PTSD). Podle výsledků studie z roku 2020 může hraní Tetrisu snížit intenzitu a četnost vtíravých vzpomínek. Hra totiž soutěží o stejné kognitivní zdroje, jaké mozek využívá k ukládání traumatických zážitků. Díky tomu se myšlenky neukládají tak „hluboko“ do dlouhodobé paměti a postupně ztrácí svůj emoční náboj.
Tetris efekt pomáhá i při boji se závislostí. Studie zveřejněná v roce 2015 ukázala, že hraní Tetrisu pouhé tři minuty denně vede ke snížení chuti na návykové látky o 20 %. Důvodem je opět kognitivní zátěž, kterou hra představuje – mozek se natolik soustředí na vizuálně-prostorové úkoly, že mu zbývá méně kapacity na bažení po alkoholu či čokoládě.
Princip Tetris efektu můžeme použít i při učení se pozitivnímu myšlení. Zastánce pozitivní psychologie Shawn Achor věří, že pokud si budeme pravidelně všímat pozitivních věcí, naučí se je náš mozek sám hledat a ukazovat nám svět z té lepší stránky. A pak že hraní počítačových, respektive mobilních her není k ničemu dobré.
