Kouč Jiří Pešek si v životě prošel spoustou zkušeností. Do svých 41 let působil v kněžské službě, ve které pomáhal na farnostech, ale i jako vojenský kaplan. Následoval coming-out, po kterém požádal biskupa o vystoupení z kněžské služby. Dnes působí jako životní kouč a zároveň pomáhá deváťákům (nejen) s výběrem povolání v rámci koučovacího projektu Life-Vest.
Jiří, začneme vaším osobním příběhem. Dal jste se totiž na dráhu kněze, studoval jste dokonce postgraduálně i na Papežské salesiánské univerzitě. Následně jste vstoupil do armády a působil jako vojenský kaplan. Jak vás toto období formovalo, co vám dalo (a možná i vzalo, vzhledem k tomu, že na svých stránkách píšete o vyhoření)?
Když se do něčeho opravdu zamilujete, dáte tomu vše. Tak tomu bylo i u mě. Věnoval jsem se naplno lidem – ve farnostech, mezi studenty a později i vojáky. Bylo to nádherné, smysluplné období, ale postupem času jsem si uvědomil, že vlastně živořím a že potřebuji zásadní změnu.
V každé etapě jsem byl obdarován řadou zajímavých setkání a zkušeností, ze kterých čerpám dodnes, a jsem za to vděčný. Měl jsem příležitost vytříbit si některé názory a postoje, více dozrát a získat také odvahu žít život skutečně podle sebe. V jednačtyřiceti letech jsem udělal svůj největší životní krok – vystoupil jsem z kněžské služby a otevřeně jsem promluvil o své menšinové orientaci. Začal jsem naplno žít v souladu se svým nitrem, s novou svobodou a chutí naplno.
Vystoupit z kněžské služby a postavit se za svou pravdu muselo být velmi náročné. Jak jste k tomu našel odvahu? Co vám pomohlo?
Vystoupit z kněžské služby rozhodně nebylo snadné ani rychlé rozhodnutí. Tomuto kroku předcházela dlouhá léta hlubokých úvah a otevřených rozhovorů se zkušenějšími kolegy. I můj vstup do duchovní služby v armádě byl vlastně součástí hledání nové cesty. Právě fyzické i psychické výzvy náročného vojenského výcviku mi pomohly překonat vlastní limity a posílit odvahu žít autentický život. Klíčovou roli však sehrála také blízkost a podpora člověka, s nímž jsem pak spojil svůj život. Bez tohoto hlubokého vztahu by to bylo mnohem těžší.
Jak na vaše rozhodnutí vystoupit z církve reagovali nejbližší lidé? Setkal jste se v církvi s odsouzením za to, že jste gay, nebo naopak podporou ve vašem coming-outu?
Vlastně se nejedná o vystoupení z církve, ale o ukončení mé kněžské služby. Můj odchod nebyl složitý. Prostě jsem o svém záměru informoval svého biskupa a ten mě následně suspendoval.
Naštěstí čím dál víc mužů chápe, že říct si o pomoc není slabost, ale prozíravost.
Aby se nešířily dohady a polopravdy, napsal jsem svým kolegům, přátelům a známým e-mail, ve kterém jsem jim popsal svoji situaci a svůj plán vstoupit do registrovaného partnerství. Reakce byly různé. Převažovala slova podpory, ale pár lidí mělo potřebu mě především na sociálních sítích odsoudit.
Moji nejbližší mě v té době velmi podpořili, což pro mne bylo nesmírně důležité. Nakonec i na naši svatbu na Staroměstské radnici před osmi lety přišlo více než 150 hostů. To pro mě i mého partnera bylo krásné a dojemné gesto.
Jak jste se potom dostal ke koučování? A jak jde koučování dohromady s křesťanskou vírou a vašimi předchozími zkušenostmi?
Všechny ty předchozí pracovní zkušenosti spojuje jedna červená nit a to je podpora druhých lidí, jejich vzdělávání a doprovázení. Když jsem před několika lety objevil osobní koučink, doslova mě nadchnul. Viděl jsem v něm přirozené pokračování mého poslání.
Křesťanská víra je pevně zakořeněná v mém pohledu na svět. Dívám se na lidi se sympatií, s nadějí a s vírou v jejich potenciál. To je podle mě obrovská výhoda pro jakoukoli doprovázející profesi. Jedno z mých oblíbených přísloví říká: „Kdo chce zapalovat, musí sám hořet.“ Tato vášeň – pro lidi, pro objevování nových možností a radost z tvoření – mě provází i při koučování.
Vaší doménou je koučink mužů v přechodu. Můžete to konkretizovat prosím? Jaké životní fáze v životě mužů považujete za přechodové a proč?
Ten výraz „muži v přechodu“ považuji za velmi trefný. Evokuje přirozené životní změny, ať už to je krize středního věku, nebo symbolický horský přechod – výzvu překročit horizont každodennosti.
Mojí velkou inspirací jsou myšlenky Richarda Rohra, zvláště jeho kniha Pád vzhůru. On zde popisuje, že v naší civilizaci chybí rituály přechodu do zralého věku. Následkem toho zůstává mnoho mužů u „první poloviny života“, zaměřené na výkon, jistoty a slávu. Často zůstávají nezralí, plní nezkrocené energie, která za sebou nechává „spálenou zem“. Rohr však nabízí cestu ke zralosti – k druhé polovině života, kde muž přijímá sebe i druhé a nachází hlubší radost a smysl.
Ohledně budoucnosti mladých jsem optimista. Nové generace se s technologiemi sžijí natolik, že v nich budou fungovat lépe nežli my.
Mým cílem je pomoci mužům v této přechodové fázi lépe porozumět tomu, co se v nich děje, a objevit inspiraci, která je posune dál. Mnohdy to není snadná cesta, ale věřím, že právě v těchto přechodech roste mužská síla, zralost a odolnost. Téma mužů v přechodu je mou srdeční záležitostí, protože jsem si podobnou cestou prošel také.
Říkáte, že někteří muži zůstávají nezralí. Jak se to konkrétně ve vyšším věku projevuje?
Nezralost u mužů ve vyšším věku má mnoho podob. Podle Richarda Rohra se často projevuje snahou neustále dokazovat druhým svou hodnotu skrze hmatatelné výsledky – kariérní úspěchy, majetek nebo moc. Dále sem patří nezralé zvládání emocí, jako je hněv, frustrace nebo uzavřenost, a také přehnaná potřeba kontrolovat své okolí... Tito muži mají často problém otevřeně přiznat své chyby nebo slabiny a jsou příliš upoutaní na svou minulost, neschopní přijmout změny a nejistoty, které život přirozeně přináší.
Plodem zralého života by mohl být skromný, pokojný a moudrý člověk, který přijal své limity i vlastní minulost. Takový člověk je vyrovnaný, umí naslouchat a jeho přítomnost je obohacující. Potkat někoho takového je opravdová radost.
Nepřijde vám, že problémem je i fakt, že kromě rituálů přechodu do zralého věku chybí u chlapců rituály přechodu do dospělosti jako takové?
Rozhodně ano. Z naší společnosti se přechodové rituály vytratily obecně. Mladí lidé ale potřebují nejen tyto rituály, ale také zralé osobnosti kolem sebe, které mohou byt jejich vzory či inspirací. V historických evropských kulturách i v mnoha dodnes existujících společenstvích původních obyvatel se obojí přirozeně nacházelo.
Naše maturita by mohla být příkladem pokusu o přechodový rituál, ale jde spíš o plochý, převážně intelektuální proces, který nezasahuje mladého člověka na existenciální úrovni. Nemá potenciál změnit jeho vnímání sebe sama ani ho skutečně připravit na dospělost.
Zajímavý příklad ale nabízí skauting, jehož součástí jsou jak určitá pravidla, tak pocit příslušnosti ke komunitě, ale právě také přechodové rituály spojené s výzvami, zkouškami a sliby. V tom bychom mohli hledat inspiraci pro moderní přístupy k výchově mladých lidí.
Pokud si uvědomíme své sny a odvážíme se hledat cesty k jejich realizaci, můžeme prožívat opravdu smysluplný život. V dnešním světě, který je plný výzev a příležitostí, je to nejen možné, ale i nezbytné.
V jakých situacích by podle vás měl muž vyhledat průvodce?
Taková situace nastává, když se dospělý muž už jen velmi těžko oblékne do své mladické košile, obrazně řečeno. Typicky se může jednat o novou nečekanou výzvu v oblasti vztahů, stále méně únosnou situaci na pracovišti nebo chvíle, kdy navenek všechno funguje, ale smysl života se ztrácí.
Osobní kouč v takových chvílích nabízí něco, co běžné okolí většinou neposkytuje – skutečné naslouchání bez hodnocení a rychlých rad. Vytváří bezpečný prostor, kde si klient může ujasnit, co se v něm děje, najít vlastní odpovědi a začít uskutečňovat změny. Tyto konkrétní kroky mohou postupně otevřít i hlubší témata, jako je smysl života nebo spiritualita. Dobrý kouč může být v takové situaci neocenitelným průvodcem.
V dnešní době už naštěstí spolupráce s terapeutem nebo koučem není žádné stigma. Přesto to však může být pro muže citlivé téma, protože na rozdíl od žen má mnohem víc z nich kulturně vštěpeno „poprat se se životem sám“. Vnímáte to také tak?
Souhlasím, že my muži máme sklon řešit si věci sami. Mluvit o vnitřním světě je pro nás náročné. Naštěstí ale čím dál víc mužů chápe, že říct si o pomoc není slabost, ale prozíravost.
A dá se říci, že k vám chodí spíše mladší klienti, nebo je to věkově vyrovnané?
Co se týká věku, dosud jsem spolupracoval spíše s mladšími klienty, kteří hledají své místo ve světě. Pomáhám jim zorientovat se v sobě i v okolním světě. S přibývajícími zkušenostmi však ke mně začínají přicházet i starší muži, kteří řeší otázky životní rovnováhy, identity nebo dlouhodobé vyčerpání. Práce s nimi mě nesmírně obohacuje a nabíjí, protože bývám svědkem toho, jak jejich život začne rozkvétat.
Určitě platí, že co klient, to jedinečný příběh. Pozorujete však nějaký trend v tom, co aktuálně muži nejvíc řeší?
Mé klienty často spojuje touha po větší rovnováze a klidu. Řada klientů v poslední době projevila zájem o meditaci. Někdy ji do koučinku i zařazujeme. Meditace je skvělý způsob, jak se zklidnit, lépe se soustředit a získat nový pohled na život.
Dalším trendem je snaha mužů lépe zvládat emoce a své role ve vztazích. Chtějí být například lepšími partnery, otci nebo přáteli.
V naší civilizaci chybí rituály přechodu do zralého věku. Následkem toho zůstává mnoho mužů u „první poloviny života“, zaměřené na výkon, jistoty a slávu. Často zůstávají nezralí, plní nezkrocené energie, která za sebou nechává „spálenou zem“.
Myslíte si, že jsou dnešní muži pod tlakem mnohem víc než dřív? A pokud ano, čím to je a jak se s tím dá pracovat?
Stres a výkon mají svou hodnotu – chrání nás a motivují k růstu. Ale když se stres stane konstantní, zanechává následky na zdraví, vztazích i prožívání života. Koučink může být skvělým prostorem k tomu, aby se muž zastavil, znovu našel svou hodnotu a nastavil si zdravější hranice a priority.
V práci se svými klienty často narazím na téma tzv. masky úspěchu. Navenek muž působí jako silný a neohrožený, ale uvnitř se cítí nejistý až ztracený. Prvním krokem je naučit se tuto masku odkládat a být k sobě upřímný. To bývá klíčem k dalšímu rozvoji.
Se svou kolegyní Katkou Sobotkovou se věnujete v rámci projektu LifeVest také koučování deváťáků. Co tito mladí jedinci potřebují úplně nejvíc, s čím jim pomáháte?
Ano, s kolegyní jsme dali dohromady projekt LifeVest – záchranná vesta, který prostřednictvím koučovacích workshopů pomáhá žákům i učitelům škol poprat se s aktuálními tématy. S osmáky a deváťáky řešíme zejména otázky kolem volby školy a povolání, se středoškoláky přípravu na maturitu.
Jak současní osmáci a deváťáci prožívají vztahy mezi sebou? Je pravda, že je to generace „screenagerů“, kteří řeší třeba i problém, jak efektivně komunikovat a navazovat přátelské či zamilované vztahy?
Ano, vztahy zůstávají pro osmáky a deváťáky klíčovým tématem. Ale způsob, jakým je prožívají, se proměňuje. Když jsme například deváťákům, kteří už byli přijati na různé střední školy, nabídli koučování na jakékoliv téma, většina tříd si zvolila otázku, jak dobře zapadnout do nové party na střední škole. To jasně ukazuje, že navazování vztahů a začlenění do kolektivu vnímají jako zásadní, ale zároveň v tom hledají pomoc a vedení.
Ačkoliv jsou „screenageři“ a technologie výrazně ovlivňují jejich komunikaci, jsem ohledně jejich budoucnosti optimista. Nové generace se s technologiemi sžijí natolik, že v nich budou fungovat lépe nežli my.
Jak jim v tom můžeme my dospělí pomoci?
Zvlášť ve školách je důležité, aby učitelé budoucnosti měli koučovací dovednosti a dokázali je ve výuce uplatnit. Moderní pedagog by měl pomáhat studentům rozvíjet zvídavost, nastavení na procesy a cíle, schopnost naslouchat a kreativně přemýšlet. Umění pokládat správné otázky – ať už zaměřené na přirozenou inteligenci člověka nebo na umělou inteligenci technologií – by mělo být základní dovednostní, kterou učitelé rozvíjejí.
Jak si podle vás může člověk vytvořit svou vlastní životní vizi? Učíte nějakou konkrétní techniku, jak ji najít?
Rádi pracujeme s dnes už poměrně známým konceptem IKIGAI, který pomáhá lidem ujasnit si, co je baví, jaké mají silné stránky, jaké hodnoty zastávají a čím by chtěli přispět světu. Na našich workshopech vedeme žáky k tomu, aby si tyto oblasti uvědomili a propojili je do smysluplného celku. Při jednom z posledních workshopů jsme studentům dali jednoduché zadání: sestavte klíčové otázky, které by si měl člověk položit při hledání své kariérní a životní cesty. Výsledný seznam byl neuvěřitelně chytrý a inspirativní – stačilo dát žákům prostor a důvěru.
Práce s konceptem IKIGAI může být vynikajícím základem pro vytvoření jak profesní, tak osobní vize. Při jejím dalším rozpracování se zaměřujeme především na dvě klíčové otázky: PROČ? a JAK? Opakované kladení těchto otázek pomáhá jednak odhalit hlubší motivace (proč to chci dělat) a jednak najít konkrétní cesty k jejich uskutečnění (jak to budu dělat).
Osobní i profesní vizi by měl mít podle mého názoru každý. Pokud si uvědomíme své sny a odvážíme se hledat cesty k jejich realizaci, můžeme prožívat opravdu smysluplný život. V dnešním světě, který je plný výzev a příležitostí, je to nejen možné, ale i nezbytné. Vize nám dává směr, motivaci i schopnost čelit překážkám s větší odvahou.
Související…
