Věk je jenom číslo. Vážně. Platí to jak pro vitální seniory, jejichž elán by jim mohli závidět o dekády mladší lidé, tak bohužel také pro některé potomky rodičů, jejichž výchovné úsilí nekončí ani po dvaceti či třiceti letech. Že jsou jejich děti podle občanky už dospělé, nemění nic na tom, že si s vlastními finančními záležitostmi hlavu příliš nelámou, a když „dojdou zdroje“, jednoduše natáhnou ruku na rodičovském prahu.
Je-li to i váš případ, poznáte poměrně snadno. Ve chvíli, kdy vám potomek nečekaně zazvoní u dveří se slovy: „Jedu právě okolo, tak jsem si říkal, že si s tebou dám kafe,“ co vám jako první proběhne hlavou? Pokud něco jako: „To je paráda, že se stavil/a,“ pak gratulujeme. Vaše rodičovské úsilí se zřejmě ubíralo správným směrem. Pokud vás ovšem napadne něco ve stylu: „Co (zase) potřebuje?“ můžete se sice chytit za nos nebo si lámat hlavu tím, kde jste udělali chybu, vaše úvahy ale neodvratně skončí ve stejném bodě: vaše vlastní děti vás nejspíš využívají. Nejčastěji finančně, nebo třeba „jen“ jako bezplatnou hlídací službu.
Když se vaše dvacetileté, třicetileté nebo klidně i čtyřicetileté „dítě“ chová, jako by váš účet byl bezedná studna, chrlící nekonečný proud peněz určený POCHOPITELNĚ na financování JEHO potřeb, je možná čas přemýšlet o změně. Jak poznat, že je na čase říct „dost“, a co byste měli udělat, aby si váš potomek konečně obrazně obul vlastní boty?
Dospělé děti, žijící z důchodu svých rodičů
Není to jen český fenomén. Studie ukazují, že stále více mladých dospělých se spoléhá na finanční podporu svých rodičů, přestože bydlí ve vlastních bytech, nebo dokonce mají slušně placené zaměstnání. Proč? Odpověď je jednodušší, než byste čekali. Protože mohou. Rodiče, kteří své děti milují, často nevědomky tento vzorec podporují.
Reklama
Má kamarádka, říkejme jí třeba Jindřiška, nikdy neměla nouzi. Vlastně se vždycky mohla spolehnout na pomoc svých rodičů. Dlouhodobě žila v cizině, kde ji její rodiče finančně drželi několik let. Pak se coby svobodná matka z ciziny vrátila. A opět měla všechno připravené. „Ano, vím to. Ale naši jsou bohatí a mají všeho dost. Nevadí jim mě finančně podporovat. Když jsem se vrátila z Egypta, koupili mi byt. Není sice velký, ale pro mě se synem je dostačující. Jsem jim vděčná. Pravda je, že nemusím řešit hlídání – syn k nim každý den ze školy jde, nají se tam. Pomáhají mi ve všem. Když se mámy zeptám, jestli jim to nevadí, řekla mi, že nám chce dopřát to, co sama nikdy neměla. Někdy si říkám, že je asi využívám až moc, ale když jim to nevadí?“ vysvětluje na svou obhajobu Jindřiška, které je dnes 51 let.
Co znamená být chodící peněženkou?
Představte si jinou situaci, která je bohužel vzhledem k bytové situace stále běžnější. Jak ukazují výzkumy, například ve Velké Británii žije s rodiči o 620 tisíc víc dospělých než před deseti lety. A stejná situace panuje po celé Evropě. Podle Českého rozhlasu analýza Eurostatu zjistila, že podíl mladých zaměstnaných lidí ve věku 25 až 34 let žijících s rodiči se mezi lety 2017 až 2022 zvýšil v průměru o tři procentní body na 27 procent.
„Mladí lidé, kteří žijí se svými rodiči, mají větší pravděpodobnost, že budou mít potíže vyjít s penězi a nebudou schopní zaplatit neočekávané výdaje. To naznačuje, že mladí dospělí z hůře situovaných domácností se s menší pravděpodobností od rodičů odstěhují,“ říkají autoři analýzy. A vy se tak coby rodič, často už důchodce, dostanete do situace, kdy sledujete, jak se váš klidně pětadvacetiletý nebo i starší syn vrací domů z práce, otevře lednici, sní zbytky od včerejší večeře a přitom si stěžuje, že potřebuje novou herní konzoli. Nemá ušetřenou ani korunu, protože každou výplatu utratí za zábavu, a přitom očekává, že vy budete financovat jeho každodenní potřeby.
„Nevadí mi, že bydlí můj syn pořád doma,“ říká Věra, 78letá maminka jediného syna. „Ale vadí mi, že nic nepřispívá. Bere to jako samozřejmost. Má pocit, že když ho miluji, zaplatím vše, co si zamane. Ztloustl, nemá pořádnou práci, i vysokou před lety opustil, protože chtěl život jako IT. Jenže teď jen sedí u počítače, pije kolu a já ho živím. Jsem na něj ale odkázaná, potřebuju jeho pomoc. Můj byt jednou zdědí, teď bydlím já u něj v 1 plus jedna. Je sám, rodinu nemá. Já miluju cestování, takže se snažím pořád někde něco poznávat. A beru ho s sebou. Všechno mu platím. Strašně mě to štve, ale nic s tím neudělám.“
Proč rodiče neřeknou prostě „dost!“
Rodičovská láska je mocná a nemá hranice, bez ohledu na to, jestli jsou vám tři nebo třicet. Nikdo nechce vidět své dítě v nesnázích nebo bojovat s finančními problémy.
Na druhou stranu je to ale právě nesamostatnost, co lidé často považují za největší nevýhodu bydlení u rodičů. Právě to, že se nedokážou postavit zcela soběstačně na vlastní nohy, může později mimo jiné způsobit problémy v budoucím partnerském soužití, kdy zejména mladí muži údajně shánějí místo rovnocenných partnerek něco jako „náhradní matky“. Psycholožka Zdeňka Sládečková však pro iDnes řekla, že dlouhé soužití s rodiči žádné větší následky nemá. „Neřekla bych, že by vás to nějak deformovalo pro vztah. Mnohem víc záleží na charakterových vlastnostech jednotlivce. Každý má touhu se osamostatnit,“ říká. Jako příčinu dlouhého bydlení s rodiči vidí to, že mladí lidé nemají dost peněz na nájem či nákup vlastního bytu.
Řekla jsem své dceři, že jí už nebudu dávat kapesné, jak jsme tomu nejprve s úsměvem říkaly. Jenže jí je třicet! A já už nemám. Když jsem přívod peněz utnula, dcera se naštvala, vynadala mi, že jsem hrozná a nechápavá. A už sedm měsíců jsem ji neviděla. Jsem z toho zoufalá. Ale neuhnu.
A není to jen to. „Máme přirozený strach, že když nebudeme naše děti podporovat i v dospělosti, pak neuspějí. Nebo jim chceme aspoň přilepšit. Ale tím, že je stále zachraňujeme, jim nedáváme šanci naučit se, jak přežít v reálném světě,“ říká pro Flowee Jana Maryšková (71 let), která rovněž své děti finančně podporuje, i když mají své rodiny. „Nejhorší na tom je, že já přes léto bydlím na chalupě. Tam ušetřím i z důchodu, sama nic nepotřebuju. Když pak děti s rodinami přijedou, berou všechno jako samozřejmost. A já jsem ještě tak blbá, že jim strčím našetřené peníze, přitom vím, že moje pracně uspořené dva tisíce jsou pro ně vlastně málo. Jsem pitomá, ale prostě si nemůžu pomoct.“
Navíc hraje roli často i v nevynucované finanční podpoře vlastních dětí vina. Někteří rodiče cítí, že selhali, pokud jejich děti nejsou finančně soběstačné, a tak raději zůstávají v roli poskytovatelů a oněch chodících peněženek, aby si toto selhání nevyčítali.
Nastal čas na změnu aneb kdy jindy, než teď
Ne všechna podpora vlastních, byť dospělých dětí, je špatná. Pokud vaše dítě studuje nebo si hledá práci, je přirozené ho podpořit. Horší je situace, kdy vaše dospělé dítě nemá žádný plán do budoucna, stále žije doma, aniž by přispívalo, utrácí své peníze za luxus nebo zbytečnosti, zatímco vy hradíte základní potřeby. Pokud jste si na jednu nebo více těchto možností souhlasně pokývali, je na čase přehodnotit situaci. Jak?
Odstřihnout od zdroje: Ale jak na to?
Rozhodně nemůžeme a ani nebudeme opisovat moralistický manuál o tom, jak své děti, které vás zřejmě jen využívají, odstřihnout od zdroje. Ale možná i vy sami to chcete udělat, a bojíte se jejich reakce. Přitom žádná reakce by vás neměla rozházet, protože vy jste ten, kdo je zneužíván. Je potřeba být upřímný nejen sám k sobě, ale i ke svému klíštěcímu dítěti.
Otevřený rozhovor je klíčový, bez něj to nepůjde, pokud nechcete ztratit se svým potomkem kontakt. Protože ano, i to se může stát. Paní Jarka (57 let) říká: „Řekla jsem své dceři, že ji už nebudu dávat kapesné, jak jsme tomu nejprve s úsměvem říkaly. Jenže jí je třicet! A já už nemám. Když jsem přívod peněz utnula, dcera se naštvala, vynadala mi, že jsem hrozná a nechápavá. A už sedm měsíců jsem ji neviděla. Jsem z toho zoufalá. Ale neuhnu.“
Pokud se tedy rozhodnete finance utnout, vysvětlete svému dítěti, že ho sice pořád stejně milujete, ale že už nemůžete financovat jeho životní styl. Připravte si fakta: kolik jste za něj v poslední době utratili, a navrhněte plán, jak by se měl(o) postavit na vlastní nohy. Jestli s vámi dítě stále žije ve společné domácnosti, stanovte jasné podmínky a pravidla: Kolik bude přispívat na nájem, jak se bude podílet na domácích pracích a jak hodlá zvýšit svůj příjem.
Pokud své děti nepostavíme před reálné výzvy, nedáme jim příležitost vyrůst a naučit se, co znamená zodpovědnost. A to klidně i brzy, hned jak začnou chodit do školy.
Pokud byste byli v situaci jako paní Jarka, není třeba jednat hned drasticky a utnout peníze ze dne na den. Pokud vaše dítě není připraveno (a není mu 35 let, ale je třeba čerstvě po škole), zkuste finanční pomoc postupně snižovat. Umožníte mu přizpůsobit se a najít si vlastní cestu. A možná vám i jednou poděkuje. Mnoho mladých dospělých navíc ani neví, jak sestavit rozpočet, šetřit nebo spravovat finance. Poskytněte jim základní vzdělání nebo jim doporučte nějaké kurzy finanční gramotnosti. Ale upřímně, ono i dost z nás dospělých v tomto „odvětví“ pokulhává.
Když se nic nezmění...
Některé „děti“ se odmítají našemu rozhodnutí o zavřeném money-kohoutku přizpůsobit. Pokud váš potomek neustále porušuje pravidla nebo se nechce osamostatnit, pak byste asi měii zvážit radikálnější kroky. Prostě opravdu zavřít přívod. „Nakonec jsme ho museli doslova vyhodit z domu,“ přiznává Karel, otec 32letého syna. „Nechtěl přestat s utrácením a my už jsme nemohli dál financovat jeho vlastně luxusní životní styl. I když žil u nás, měl tam vlastně svůj byt v bytě, ale využíval jen mama hotel. Byl to těžký krok. Ale bylo to nutné. Dneska je po roce a půl náš syn zcela samostatný a děkuje nám za to.“
Ne všechny situace ale vyžadují tvrdý přístup. Někdy stačí drobné změny, aby se vaše dítě začalo osamostatňovat. Už jste asi dost dlouho podporovali jeho vzdělání a investovali do jeho koníčků, zálib a dovedností. Jen byste ke všem těm parkourům, fotbalu, keramikám, street dancům a šachům možná měli začít dřív uvažovat o něčem, jako je finanční gramotnost a samostatnost…
Milovat znamená i nechat jít
Rodičovská láska je o obětování se, to víme všichni. Někdy je to sakra těžké a někdy nás to hrozně štve. Ale ono vedení je opravdu nejdůležitější. Mnohdy na to nemáme čas ani trpělivost, jenže bychom si měli uvědomit, že pokud své děti nepostavíme před reálné výzvy, nedáme jim příležitost vyrůst a naučit se, co znamená zodpovědnost. A to klidně i brzy, hned jak začnou chodit do školy. Možná se vám jeví „ještě malé“, ale stejně „malé“ pak pro nás můžou být i ve třiceti.
Pamatujte, že říci „dost“ neznamená přestat je milovat. Ukáže jim to, že někde jsou hranice, a časem třeba uvidí, že jste jim svým „momentálně odporným krokem“ dali možnost a šanci stát se silnějšími a samostatnějšími. A to je ten největší dar, který jim můžete dát.
foto: Shutterstock , zdroj: Autorský článek
