I.

Nechci si tady stěžovat a být nevděčný, i když vlastně nemám moc věcí, za které bych vděčný být mohl. Nemůžu přeci za to, že mě tu ostatní moc neberou, a stejně tak za to nemůžou oni. Každý má kamarády, se kterými si rozumí. Když si nikdo nerozumí se mnou, nemůžu s tím nic udělat. Stejně tak s tím nemůže nic udělat zbytek třídy. Jsem holt jiný a nic s tím nenadělám.

Samozřejmě že jsem se ze začátku snažil. Nechtěl jsem se stát tím, kdo věčně stojí v koutě, kdo je věčně za neviditelným sklem, vždy jako poslední vybrán do družstva, terč všech malých interních vtípků a posměšných přirovnání. To by přeci nechtěl nikdo.

Snažit se jsem vydržel půl roku. Poté jsem to vzdal. Nadále však všechny zdravím, i když mě jen ignorují, anebo si mezi sebou zašeptají něco vtipného. I nadále jim půjčuji své věci, když si o ně řeknou. Někdo by mě mohl nazvat bláznem, že jim takhle vycházím vstříc – že pořád doufám v to, že se něco změní. Já sám se však za blázna považuji jen někdy.

Co bych ale tak měl říci na to, když se mě někdo zeptá: „Hej, Michale, půjč mi kružítko.“ Tak jim ho prostě půjčím, to dá rozum. Někdo by mohl namítat, že se mě už ani neptají, že mi prostě rozkazují a já jim vyhovím. Možná to tak je, ale já si to nepřipouštím.

* * *

Dnes byl poněkud jasný a velmi zářivý den, jelikož bylo venku dost zataženo. To by mi obvykle zvedlo náladu, protože tu věčnou tmu a šero nemám ráda. Jenže to byla tak jediná dobrá věc na celém dnešku.

Michal si mě dnes až tolik nevšímal. Je opravdu naivní, že se pořád snaží začlenit do té bandy nevychovanců, které stále tak dobromyslně nazývá svými spolužáky (oni to sice jsou jeho spolužáci, ale tím mezi nimi veškerá spojitost končí – navíc oni Michala za svého spolužáka pomalu ani nepovažují, prostě tam vždycky jen je, to je celé). Ne že by mi to nějak vadilo, ale nemusel by kvůli tomu na mě tak kašlat. Jako bych pro něj tolik neznamenala, jako bych nebyla jediná, komu se může svěřit a komu může plně důvěřovat. Kdyby neměl mě, neměl by už nikoho. A mě nebaví pořád napjatě čekat, jestli za mnou o přestávku přijde, anebo se ukáže až po vyučování. Kdybych mohla, přišla bych já za ním. Jenže on mě takhle bere jako nějakou samozřejmost, a to mě dost zasahuje. Cítím se pak jen sprostě využitá.

* * *

Každé ráno se budím v té samé bílé budově. Jako bych neměl toho všeho dost, musím to vše mít neustále na očích. Každý si jako své vysněné povolání představuje zpěváka, fotbalistu, spisovatele, právníka – ne školníka. Školníka prostě ne.

Já jako malý chtěl být scenárista. Bavilo mě psát divadelní hry a scénáře, přenesl jsem se tak do úplně jiného světa. Miluju divadlo – každý večer si ve svém bytě dole v přízemí pouštím různá představení, nejlépe s nějakou dost hlasitou hudbou, takže úplně přestanu vnímat realitu okolo. Chodil jsem i do dramatického kroužku, jenže tam jsme vždy hráli buď nějaký starý a všem známý příběh, nebo nějakou blbost, co vymysleli učitelé. Mé nápady nikdo neposlouchal, a když jsem jednou dokonce přinesl i celý scénář, který jsem psal o přestávkách, paní učitelka řekla, že se na něj podívá, jenže druhý den si na něj ani nevzpomněla. A to se má pak člověk jako blbec snažit až do konce života, když to nikdo neocení? Nemá to cenu.

Jakožto mladý naivní žák jsem si tedy řekl, že asi nemám tak geniální nápady, jak jsem si myslel. Proto jsem se spíše soustředil na samotné herectví. Když jsem se ale ucházel o hlavní role, vždy se našel někdo, kdo se do ní „hodil lépe“. Jako by si snad nikdo nevšiml mého talentu a dělali mi to naschvál. Vždy jsem měl jen nějaké vedlejší role, to bylo všechno. Nikdo mě nikdy neocenil.

II.

Dnes jsem se probudil jakožto každý den a vyrazil jsem do školy. Slunce se ještě neukázalo a vypadalo to, že každou chvíli začne pršet. Mám rád déšť. Rád se dívám na to, jak ze světa smývá veškerou špínu. Kéž by to tak fungovalo i u lidí. To by pak všechno bylo daleko jednodušší a lidé by se nechovali tak, jak se chovají.

Přál bych si, aby byla naše třída v nejvyšším patře školy a neměla žádný strop. Kdyby pršelo, déšť by z mých spolužáků smáčel veškerou nevraživost, kterou vůči mne cítí, a ze mne tu nejistotu a pocit ukřivděnosti, kterého se už asi nikdy nezbavím.

Ráno se s ní uvidím. Poznám na ní, že něco není v pořádku. Najednou je taková chladná, nepřístupná. Musím několikrát zabrat, abych ji zviklal a ona povolila. Když od ní poté odcházím na první hodinu, nic mi neřekne. To je to poslední, co teď potřebuji – abych ztratil toho jediného, koho na tomhle světě mám a komu svěřuji úplně všechno.

Vejdu do třídy a usadím se do lavice – sedím sám v prostřední řadě u okna. Dřív vedle mě sedával Marek, jenže ten se skamarádil s Tomášem a mě nechal samotného. Já mu to ale nevyčítám – přátelství nemůže být vynucené. Já nemám rád falešné přátele, kteří se jen přetvařují a využívají vás. Daleko raději mám ty, kteří prostě přiznají, že mě nemají rádi. Alespoň vím, na čem jsem.

První hodinu máme dějepis. Paní učitelka se zrovna na něco ptá a já jako jediný zdvihám ruku. Jsem vyvolán, a tak odpovídám. Má odpověď je však špatná a jakmile mne na mou chybu paní učitelka rázně upozorní, celá třída se nahlas zasměje. V tyto okamžiky si přeju otevřít okno, vyskočit jím a už se nikdy nevrátit. Ale co nadělám.

* * *

Trucuju. Nic jiného mi asi nezbývá. Dneska jsem ho zase viděla, jak urychleně zaplul do třídy, aby se dal s někým do řeči. Moc bych se nedivila, kdyby už se mnou po vyučování netrávil tolik času a raději si se svými „spolužáky“ vyšel ven.

Ráno na mně poznal, že se mi něco nelíbí. Pozná to na mně, stejně tak jako bych to poznala já na něm. Když se mě ale zeptal, co mi je, neodpověděla jsem. Ať na to sám přijde – já mu to nebudu nijak předhazovat. To on se chová neslušně. To on by se měl nad sebou zamyslet a uvědomit si, jak se ke mně chová.

O přestávkách za mnou už nechodí. Nechci se mu vnucovat, to teda ne. Ale na minutku by se zastavit mohl, přeci jen to nemá tak daleko. Ale dobře – když nechce, ať nechodí. Jak jsem řekla, nebudu se vnucovat.

* * *

Řeknu to narovinu – nenávidím svoji práci. Být školník vám nepřináší vůbec žádné výhody – neustále jste v prostředí, které je vám nepříjemné. Neustále narážíte na lidi, které nemáte rádi. Neustále po vás někdo něco chce a čeká, že vše vyřešíte.

Když jsem já za svých mladých let chodil do školy, našeho školníka jsem se spíše bál. Vždy, když mě za ním poslali kvůli něčemu rozbitému. (Najednou jsem se všem hodil, co, nikomu se za školníkem nechtělo, a tak tam posílali mě. Když jsem ale poté o něco žádal já – třeba jen o pár minut na vyslechnutí mého nového nápadu ohledně zápletky v naší nové hře – nikdo mi nikdy nevyhověl.)

Ve škole se ho vlastně báli skoro všichni. Dokonce i učitelé ho považovali za nepříjemného, přestože se sami nechovali přímo vzorově. Často o něm říkali, že je nepříjemný právě proto, že nemá rád svou práci.

III.

Absolutně nechápu, co tím sleduje. Nic jsem jí neudělal, vždyť ani nemám důvod. Proč bych chtěl naštvat někoho, kdo mě tu jako jediný vyslechne? To by přeci nedávalo vůbec smysl.

Jakmile skončí poslední hodina, nejdu na oběd a zamířím rovnou k ní. Už když se k ní blížím, cítím ten mnou tolik nenáviděný pocit – pocit ukřivděnosti. Vidím, jak na ni v rohu chodby dopadají stíny. Stojí poslední v řadě až úplně u zdi, což nám oběma vyhovuje – nikdo sem moc nechodí, až na ty, co tu také mají skříňky.

Jsem u ní. Posadím se na modrý kvádr na sezení, batoh si hodím k nohám a pozoruju ji. Vím, že ví, že tu jsem. Také vím, že přesně to ví i ona. I tak dál hraje tu známou hru na trucování – jako děti, kterým někdo vzal jejich oblíbené hračky.

„To tu mám takhle sedět a nic nedělat, nebo se mám spíš rovnou sebrat a odejít?“

Neodpoví.

„Dobrá, jak chceš.“

– Stejně bys neodešel.

„Proč myslíš?“

– Nemáš boty, jen přezůvky. A taky bundu.

„Tak mi je dej.“

V tomhle mám jistou výhodu – nepotřebuji klíček, abych se dostal dovnitř. Stačí jen říct a sama se mi otevře.

Vstanu a už vidím lehce pootevřená světle modrá dvířka. Otevřu je, jak nejvíce mohu (dělám to opatrně, protože vím, že její panty nejsou zrovna v nejlepším stavu a nechci jí zbytečně ubližovat neohleduplností) a sáhnu si dovnitř pro bundu. Jakmile se obleču a vyměním boty, hodím si batoh na záda, dvířka však nechávám otevřená. Přistoupím k ní blíž, nejblíže jak mohu, aniž bych se odlepil od podlahy, a předkloním se, takže se hlavou ponořím do příjemného a utišujícího šera. Dlaní levé ruky se opřu o stěnu vedle sebe, zatímco prsty mé druhé ruky nechám jemně spočinout na klice dvířek.

„Řekni mi, co se stalo.“

– Nevím, o čem mluvíš.

„Dobře víš, že já vím, že ti něco je. Tak teď nedělej ‚jakože nic‘. Víš moc dobře, jak to nesnáším.“

– Tak proč na to nepřijdeš sám?

„Já ti ale nic neudělal.“

* * *

Poznám, že nemá cenu dál trucovat. Najednou mi dochází, že jsem k tomu ani neměla žádný důvod. Jsem už paranoidní.

Svěřím mu, jak jsem se cítila a proč. Michal mě mlčky poslouchá a mě uklidňuje jeho dech, který cítím hluboko v sobě. Je to skvělé cítit v sobě konečně něco živého, s bijícím srdcem, ne jenom chladné neživé věci jako bundy, boty a učebnice. Nejradši bych ho v sobě zavřela a už nikdy nepustila ven. Byli bychom už navždy spolu.

– Prostě jsem se bála, že se na mě vykašleš kvůli nim.

„Dobře víš, že na tebe bych se nevykašlal nikdy. A kvůli spolužákům už vůbec ne.“

Jak se na to tak zpětně dívám, asi jsem si to všechno jen namlouvala. Michal za mnou chodil, vynechal jen pár přestávek, protože se potřeboval doučit věci na testy. Ráno chodil do třídy normálně jako vždycky, jen já si myslela, že je vše jinak. Asi už vážně blázním.

„Tak už mi věříš?“

– Já ti vždycky věřila.

A je to pravda. Michalovi jsem z těch všech, kterým jsem za ta léta své existence sloužila jako úschovna věci na klíček, věřila nejvíce. Byli tu takoví, se kterými jsem nikdy nepromluvila (Lucie, Pavel…). Pak tu byli tací, kteří si raději vzali jinou skříňku, když jsem se s nimi pokusila navázat nějaký kontakt (Karolína, Miranda, dokonce i Lukáš, který se mi zdál tak milý).

No a pak tu byli tací, na které vzpomínám neustále. Jsou to Anička, Robin, Fred a Sára. Nevím, jak se to podařilo buď jim, nebo mně, ale něco mi tady po každém z nich zůstalo. Je to hluboko vzadu dole u mřížky botníku. Po Aničce to je stará, zaprášená gumička, která neustále voní květinami jako její vlasy. Často vzpomínám na to, jak ke mně vždy přiběhla se smíchem, na vnitřní stranu dvířek si přilepila kus něčeho, co právě našla a považovala za magické (většinou to byly buď kousky z nějakých školních pomůcek nebo útržky papírů). Bohužel, nic z té sbírky mi nezbylo, jelikož to na konci školního roku vyházeli, když se skříňky umývaly.

Robin, můj sladký Rob. Rob tu se mnou moc dlouho nebyl, asi jen necelé dva roky. Doteď nevím, jestli přestoupil na jinou školu, nebo dostal jen jinou skříňku. Od té doby jsem ho však už víckrát neviděla.

Po Robovi tu mám zpola prázdnou náplň do propisky. Robin miloval tuto barvu náplně (jeho pero pak psalo lahvově zelenou barvou a Robin to prostě zbožňoval). Cítím, jak z této náplně vznikala slova navždy zaznamenána v Robově deníku. Často si ho přede mnou psal, a jelikož byl na svůj věk dost malý, vždycky si vlezl do mě dovnitř. Sdílel se mnou prakticky celý svůj život přes ten deník, polepený samolepkami s různými druhy ptáků. Nejraději měl orly, dravé a nelítostné.

Frederik. Takový zakřiknutý, obtloustlý blonďáček, který rád poslouchal moderní hudbu. Často mi pouštěl své oblíbené písničky (nic pro mě, já radši klasickou hudbu). Po něm mi zbyl gumový špuntík ze sluchátek.

A nakonec Sára. Sára měla – na rozdíl od mých předešlých milých – opravdu hodně kamarádek a kamarádů. Živě si pamatuji, jak mě chtěla všem představit. Jen včas jsem ji zastavila se slovy, že by to nebyl zrovna dobrý nápad. Jen tak někdo nemá kamaráda, který vlastně není člověkem.

Ach, jak já bych si přála být člověkem. Vše by bylo o tolik jednodušší, kdybych měla jakékoli lidské tělo. Mohla bych se pohybovat, mohla bych pociťovat požitky z dobrého jídla, napínavé knížky nebo zábavné filmy. Takhle jsou ale jedinou částí, která se mi alespoň trochu hýbe, moje rozvrzaná dvířka. S těmi se nikam nedostanu.

Po Sáře mám kus testu z literatury. Dostala zrovna blbou známku, a tak se do mě skoro celá nasoukala (nevešla se do mě celá, nohy proto nechávala venku) a vzlykala. Já jediná ji vždycky dokázala utišit.

* * *

Ve druhém patře se v jedné třídě rozbily žaluzie.

Tyto opravy většinou nechávám až na odpoledne. Nepracuje se mi dvakrát dobře, když mám za sebou třicet nevychovaných spratků pokřikujících nahlas přes celou třídu, k tomu navíc jednu z těch nasupených učitelských nádher s titulem – ano, s titulem – které si o sobě myslí až moc. Proto vždy vyčkám, až ze školy všichni vymizí, a teprve poté se vydám nahoru opravovat věci, co ti neotesaní fracci rozflákali.

Dnes je to ale jiné. Když se blížím ke třídě na konci chodby, zaslechnu něčí hlas. Je tak tichý, že člověk s ne až tak vybroušeným sluchem by ho ani nemusel zaregistrovat. Já však hned určím, odkud vychází – od skříněk v rohu.

Odložím své náčiní a pomalu, ale zároveň tiše se tam vydám. Spatřím dvě dlouhé nohy v ošuntělých džínsech a v teniskách zašpiněných od bahna. Trup mizí ve skříňce.

Co by tady někdo dělal takhle pozdě? pomyslím si. Nikdo se tu tak dlouho nezdržuje, i učitelé už celí natěšení odešli do háje.

Stojím tu několik minut a slyším ten tichý hlas, jako by s někým promlouval, soudě podle pravidelných odmlk. Nakonec se odhodlám a pronesu zvučným hlasem: „Haló?“

Nohy sebou cuknou a ze skříňky se vynoří chlapec s rozcuchanými vlasy a zaskočeným, jakoby až vyděšeným výrazem. Má na sobě bundu zapnutou až ke krku a na zádech otrhaný batoh.

„Co tu pohledáváš?“

„J-já, já je-jenom…“

„Tady už nemáš co dělat. Hybaj domů, ať už tě tu nevidím!“ zahřmím.

Chlapec se stále tváří vyděšeně. Šetrně zavře dvířka své skříňky, přejede prsty po zaoblené šedé kličce a zamíří pryč chodbou. Když spěšně projde kolem mě, spatřím jeho zaskočený, skelný pohled. Jako bych ho snad při něčem vyrušil.

Stojím, pozorně naslouchaje, dokud nezaslechnu velmi tiché bouchnutí vstupních dveří. Teprve poté se otočím na patě, zdvihnu ze země své náčiní a zamířím do třídy s rozbitými žaluziemi. Cestou si broukám píseň ze svého oblíbeného muzikálu, který si plánuju pustit dnes večer.

IV.

Je večer. Doma ležím na posteli a neklidně se převaluju. Co všechno mohl školník zaslechnout? Znám ho od doby, co jsem tu nastoupil do první třídy. Většina dětí z prvního stupně se ho bojí. Žáci druhého stupně z něj spíš mají jen legraci. Učitelé ho také moc neberou, prý je takový „zvláštní“. Často o něm říkají, že z něj samota udělala nepříjemného člověka. Někdo ale říká, že je to tím, že nenávidí svoji práci.

Udobřili jsme se, za což jsem opravdu rád. Nevydržel bych to tíživé ticho, které by určitě nastalo za situace, že bychom se neusmířili.

Včera jsem s ní byl po vyučování skoro tři hodiny. Začala mi vyprávět o pár lidech, kteří u ní byli dávno přede mnou. Jak jsem zjistil, často na ně vzpomínala. Byli to Fred, Robin, Anička a Sára. Nakonec jsem neodolal, zvedl se z postele a otevřel svůj notebook. Něco si o nich zjistím.

Začal jsem Frederikem. I když jsem nevěděl jeho příjmení, bylo celkem snadné si ho vyhledat. Malý buclatý kluk se světlými kadeřemi a malýma očima posazenýma daleko od sebe. Zajímal se především o muziku, navštěvoval hodně koncertů, hrál na několik hudebních nástrojů, ale zpívat moc neuměl. Neměl žádné sociální sítě, všechny tyto informace jsem zjistil z článku místních internetových novin. Bohužel, Fred měl před osmi lety vážnou nehodu. Ošklivě spadnul ze schodů a poranil si míchu, takže ochrnul od krku dolů. Dnes je upoután na lůžko a odkázán na pomoc druhých. Je mu něco málo přes třicet a není schopný se o sebe postarat. Jak krutý osud.

Druhá jde na řadu Sára. Zjišťuju, že ona je na rozdíl od Fredericka dost aktivní na sociálních sítích. Tedy… bývala, jak mi dochází po zkontrolování dat pod jejími příspěvky. Sára je už přes pět let ve vězení, a to za dvojnásobnou vraždu po nevydařeném vloupání. Vloupala se do bytu postaršího páru, který si vyhlédla už z dřívějška. Byla však přistižena právě když vykrádala starší ženě šperkovnici na nočním stolku. Prý se bránili, ale věkový rozdíl přes padesát let mezi oběma stranami vzal za své. Muž zemřel první, silným úderem tupým předmětem do hlavy. Snažil se poskytnout čas své ženě. Ta zemřela o pár chvil později, kdy byla shozena na skleněný konferenční stolek.

Otřesu se. Jak může být někdo schopný něčeho takového?

A teď Anička. Taková věčně zasněná, ale zato veselá dívenka. V současnosti jí je necelých šedesát let, z čehož vyplývá, že je to už něco přes čtyřicet let, co navštěvovala zdejší školu. Doufám, že Aničku nepostihl tak špatný osud jako Freda nebo Sáru. Možná si teď žije někde daleko odtud, třeba ve Francii, každý den se prochází po levandulových polích a upíjí u toho víno.

Má představa je však zcela a hned rozbořena. Anička byla těsně po tom, co opustila školu, znásilněna neznámým útočníkem, když šla v noci domů z večírku u kamarádky. Bylo asi půl jedné ráno, všude tma, zatímco Anička sama s útočníkem trpěla v parku mezi ostrými, trnitými keři. Po této události se už nikdy plně nevzpamatovala. Ve svých čtyřiceti letech byla poslána na dočasný pobyt do psychiatrické léčebny v Bohnicích. Z tří týdnů se však vyklubal pobyt na dobu neurčitou, jelikož to šlo s Aničkou rychle z kopce. V léčebně je dodnes, každý den musí polykat tuny prášků, nemá povolené návštěvy a je ubytována v části s navýšenou ostrahou, jelikož se už dvakrát pokusila o sebevraždu.

Už toho mám pomalu dost. Cítím, že mi bude trvat dost dlouhou dobu, než tohle všechno dostanu z hlavy. Ještě ale zbývá jeden.

Robin. Pomalu se začínám bát toho, co najdu. Cožpak je život tak krutý? Alespoň Rob by si zasloužil dobrý a spořádaný život.

Zadám do vyhledávače jeho jméno a stisknu enter. Ihned mi vyjede několik internetových článků, a všechny se týkají jediného – násilné vraždy nezletilého chlapce.

Udělá se mi špatně. I přes to ale rozkliknu hned první článek. Píše se v něm o dvanáctiletém Robinovi, který jednoho dne při své cestě ze školy domů zmizel. Jeho tělo se našlo po necelých dvou týdnech v popelnici na plasty, nechutně zohavené a téměř k nepoznání. O několik ulic dál se v další popelnici našel jeho školní batoh a nechyběl zde ani deníček s motivy všemožných ptáků.

Zatočí se mi hlava. Tohle přece není možné, nemůže být. Život přeci není tak krutý.

Přeju si, aby pršelo. Přeju si cítit chladné kapky deště na tváři, jak mi stékají po lících a čistí mou mysl od všech těch ošklivých věcí.

* * *

Byl pátek, co nás vyrušil ten starý zapšklý dědek, školník. Michal tak musel urychleně a téměř bez rozloučení odejít.

Víkendy nemám ráda. Jsem tu tak dlouho sama, nemám absolutně žádnou společnost. A když jsem sama a nemám do čeho píchnout (jako bych snad někdy měla, pomyslím si hořce), začínám přemýšlet. A když přemýšlím, tak většinou nakonec dostanu depresi. Úzkost.

Život je krutý. Nespravedlivý. Nefér. Proč zrovna já? Takhle by se ale mohl ptát úplně každý. Nikdo není spokojený a asi ani nikdy nebude. A to by potom nefungovalo.

Michal pro mě hodně znamená. Stejně tak jako Fred, Robin, Anička a Sára. Je to někdo, kdo mi rozumí a komu rozumím já. Někdo, komu můžu bezmezně věřit a s čímkoliv se mu svěřit. Znovu mám chuť nechat ho v sobě zavřeného, byli bychom navěky spolu. Navěky.

Když se ke mně v pondělí přiblíží, oba pociťujeme stejnou radost z toho, že jsme zase spolu. Najednou se zase cítím úplná, jako by zaplnil veškeré škvíry v mé už tak dost chatrné konstrukci.

Domluvíme se na odpoledni. Teď nemá moc času, a kdyby déle mluvil, někdo by si toho určitě všiml. Já však trpělivě vyčkám těch šest vyučovacích hodin.

A taky že jsem se dočkala. Po vyučování jde rovnou za mnou. Jako vždy si obuje boty, obleče bundu, batoh však tentokrát nechá na zemi a vsouká se do mě celým svým trupem. Kdyby chtěl, celý by se do mě vešel, měl by jen trochu zkroucené nohy.

„Víš, jak jsi mi začala vyprávět o Aničce, Robinovi, Fredovi a Sáře?“

– No samozřejmě. Už dlouho jsem ti o nich chtěla říct. Tolik pro mě znamenali, stejně jako ty.

„No tak já si o nich něco málo zjistil.“

Přála bych si silný déšť, který by někam daleko odplavil všechna ta krutá slova, která následně vyšla z Michalových úst. Jenže se obávám, že něco takového ze mě už nikdy nic nesmyje.

* * *

Žaluzie je spravená.

Je tady ale něco, co nedokážu tak úplně dostat z hlavy. Ten chlapec z pátku odpoledne, který skoro celý mizel ve své skříňce. Jako by si do ní chtěl zavřít.

Skříňky jsou poměrně malé, takže pokud by uvnitř něco hledal, nemusel by se do ní nořit tak hluboko. Pak je možné, že si chtěl prostě vlézt dovnitř. To ale tihle zmetkové nedělají sami. Vždycky tam mají nějakého kumpána, který je v tom povzbuzuje. Takže bych i tuhle možnost vyloučil.

Byla neděle večer a škola byla dočista opuštěná. S nářadím jsem mířil do druhého patra spravit lavici, které se začala nebezpečně viklat noha. Přede dveřmi do oné třídy jsem se však zarazil a pohlédl směrem ke skříňce toho divného chlapce, která jako by se krčila na konci řady a schovávala se záměrně do stínů. Zamířil jsem k ní. Nářadí jsem si odložil na modrý kvádr a skříňku si zamyšleně prohlédl. Teď už vím, co mi na tom všem nesedělo. Tato skříňka patřila před několika lety (zrovna jsem tu začínal) chlapci, který zmizel a následně byl nalezen zavražděný. Skříňka pak byla celé dva roky prázdná a bez majitele, než dostala další školní rok nového, nic netušícího vlastníka.

Vytáhl jsem ze své brašny s nářadím opravářský klíč a potěžkal ho v ruce. Co by se stalo, kdyby byl chlapec uvnitř a já vsunul klíč mezi kliku a dvířka? Ihned jsem to vyzkoušel. Klíč zapadl na své místo. Zkusmo jsem se pokusil skříňku otevřít – odemkl jsem ji univerzálním klíčem, kvůli vklíněnému klíči se však dvířka neotevřela. Uchopil jsem kliku a zatáhl, poté i silněji. Nic. Skříňka by prostě nešla otevřít.

Zazvonil mi telefon, který nosím v kapse svých tmavě modrých montérek. Spěšně jsem klíč vysunul a odhodil na zem, dvířka skříňky se otevřela dokořán. Ještě jsem si stačil všimnout, že na klíči zůstaly stopy po vklínění mezi kliku a dveře skříňky. Byl to holt už starý šunt. Všechno je jen starý šunt.

Volala vrátná. Prý si na schodech udělala něco s kotníkem a v pondělí nedorazí. Nechápu, proč takovou věc musela volat zrovna mně. Spíš jí to přeju, zmije jedna.

Rozčileně jsem zavěsil a hodil si mobil zpátky do kapsy. Zvedl jsem brašnu s nářadím, otočil se k odchodu a mezitím ještě kopl nohou do otevřených dvířek skříňky, které se s bouchnutím zavřely.

To by bylo napínavé představení. O chlapci, který si ve hře na schovávanou vleze do školní skříňky. Jeho škodolibý kamarád nalezne na zemi opravářský klíč a znemožní jím chlapci vylézt ze skříňky ven. Poté však někam odběhne a na uvězněného chlapce dočista zapomene. Chlapec ve skříňce zůstane uvězněný, až nakonec zemře. Co by bylo efektivnější – zemřít na infarkt z toho, že je zde uvězněn, nebo na hlad či dehydrataci? Myslím, že první možnost zní daleko… dramatičtěji.

Možná že se vrátím ke psaní scénářů. Tenhle nápad se mi totiž opravdu líbil.

V.

Nevím, proč jsem jí to vlastně řekl. Nechtěl jsem jí ublížit – na druhou stranu jsem jí nechtěl nic zamlčovat. Cítil bych se pak, jako bych jí lhal. A to rozhodně nechci.

„Jsi v pořádku?“

Žádná odpověď.

„Prosím, mluv se mnou.“

Ticho. Takové ticho, že bychom zaslechli i údery kapek deště zvenku.

„Neměl jsem ti to říkat.“

– Jsem ráda, že to vím.

„Ale ublížil jsem ti, a to jsem nechtěl.“

– Neublížil jsi mi ty. Nikdo mi neublížil.

Chvíli setrváváme naprosto mlčky. Nemusíme nic říkat, stejně dokážeme odhadnout, na co ten druhý myslí.

– Vlez si ke mně dovnitř.

„Cože?“

– Prosím.

„Dobře.“

Chvíli pochybuju, že se dovnitř vůbec nasoukám. Přece jen je to tak stísněný prostor. Vlezu dovnitř po zádech, temenem hlavy se uhodím o hořejší přihrádku na učebnice. Ruce schovám někde podél těla, aby nezabíraly moc místa. Poté se dovnitř pokusím nasoukat nohy. Nějak se mi to povede a jsem vevnitř úplně celý.

Dvířka se s lehkým bouchnutím zavřou. Neznatelně nadskočím. Krom velmi tenkého pruhu světla podél obvodu dvířek je všude naprostá tma. Začíná mě děsit, jak se nemůžu pohnout. Mám velmi stísněný pocit.

– Tak, a teď jsme jen my dva.

Nevím, jak se cítím. Ten pocit stísněnosti mě znervózňuje. Na druhou stranu mě uklidňuje taková bezprostřední blízkost toho, komu na tomhle světě ze všech nejvíce důvěřuji. Necítím se sám.

„Mám rád déšť,“ řeknu zničehonic.

– Já mám ráda, když je venku pořádné šero. To se potom ve škole svítí a není tu taková tma.

„Déšť ale působí tak čistě a nevinně, spravedlivě. Takovým očisťujícím dojmem.“

– Ale Michale, déšť křivdy nesmyje. Ty nesmyje nic. Navždy přetrvají a budeme si je nést ve svém nitru až do konce, ať už to jsou křivdy opravdové, nebo je to jen náš nepravdivý pocit.

Pocit ukřivděnosti.

* * *

Anička. Znásilněná a šílená.

Fred. Ochrnutý a zcela neschopný se postarat sám o sebe.

Sára. Vražedkyně a zlodějka.

Rob. Nevinný a zavražděný.

Cítím, jak se mi vše bortí. Všechny krásné vzpomínky zahalí temný mrak, ale jak to vypadá, žádný očisťující déšť už nikdy nepřijde, leda tak pořádně velké a ostré kroupy. Ten pocit jistoty, který mi ještě zbyl, když jsem na ně vzpomínala, je pryč. Pocit, že alespoň oni jsou šťastni. Nejsou.

Proč je vše tak nespravedlivé? Není to fér. Život prostě není fér. Je krutý. Nemilosrdný.

Jediné, co mě v této chvíli uklidňuje, je tlukot Michalova srdce a jeho pravidelný dech, který mi prostupuje celou konstrukcí. Konečně ho cítím plně v sobě, je mou součástí, konečně jsme oba úplní. Jsme spolu. Cítím v sobě život, a sice nepatří mně, stejně ho cítím. Je to uklidňující.

„Je mi to líto.“

Mně je to taky líto. Je mi líto toho, že Fred ochrnul. Že Sára zabila ty dva nevinné seniory. Že Anička byla znásilněna a následkem toho zešílela. Že byl Robin brutálně zabit. Stejně tak mi je líto toho, že nikdy nebudu jako oni. Navždy budu ten studený kus nábytku. Cítím se ukřivděně. Hodně ukřivděně.

– Mě to taky mrzí, ani nevíš jak.

„Dokážu si to představit,“ pípne.

Ne, to teda nedokážeš, pomyslím si, ale nahlas nic neřeknu. Když dokážu prožívat takovéto pocity, když mám nějaké emoce, neznamená to snad, že jsem alespoň zčásti lidská? Žaludek se mi stáhne. Co když je to pravda? Srdce se mi rozbuší, jeho tlukot mi prostupuje celým tělem a jako bych ho slyšela v uších.

– Nemůžu dýchat.

Cítím, jak se Michal nervózně ošije. „Ale ty přece nedýcháš.“

– Říkám, že nemůžu dýchat. Dusím se.

„Tak otevři.“

Ne, neotevřu. Michal začíná být dost nervózní, cítím to z něj. Cítím to v kostech. Ale proč? Nemá důvod. Jsme přeci spolu. U mě je v bezpečí.

– Nemusíš se bát. Já tě ochráním.

Začíná panikařit, cítím to z něj. Nohou zatlačí na dvířka, aby se otevřela. Já ale včas dveře zamknu.

– Už tě nikdy neopustím.

Cítím z něj zděšení.

– Budeme už navždy spolu.

Začne se vrtět, jak chce vysoukat ruce zpod svého těla. Nemá však dostatek prostoru.

„Prosím… otevři!“

– Navždy. Spolu.

* * *

Uplyne další týden. Hru mám už napsanou, má dokonce pět dějství. Toť důkaz mého nadání – z tak obyčejného (a celkem stupidního, když se to vezme kolem a kolem) nápadu jsem dokázal vytvořit něco rozsáhlého a geniálního, což by nikdo jiný nedokázal. Navíc ani obsah nestrádal.

Mám v plánu hru někam poslat. Předpokládám, že se o ni divadla poperou. Pak se začne hrát, lístky budou věčně vyprodané a bude se hrát pořád a pořád, až se nakonec dostane i do Národního divadla. Už se vidím za tři roky, jak se mi hruď hrdě pne při pohledu na mou vlastní hru, kterou hrají ti nejlepší herci na slavné Broadwayi. Bude to nádhera. A peníze, samozřejmě. Budu moct odejít z této zatracené práce a začít nový život, nejlépe někde dost daleko. Třeba na Bahamách. Nebo na Portoriku.

Je to zvláštní, ale toho divného chlapce jsem tento týden už nezahlédl. Nevím proč, ale z jistých důvodů mě to docela znervózňuje. Proto, když mám cestu kolem (v jedné multimediální učebně se rozbil počítač), zamířím ke skříňkám v druhém patře.

V hlavě se neustále vracím ke své hře a chlapci zavřeném ve skříňce. Tak geniální, ale přitom hloupý nápad.

Blížím se k chlapcově skříňce. Na můj nos náhle zaútočí nějaký neznámý pach, takový zvláštní odér. Jestli najdu pod skříňkami chcíplou krysu nebo shnilou svačinu, tak už asi vážně končím. Tahle škola je plná havěti, především ve všední dny od osmi do odpoledne.

Mám takový divný pocit, že je zase něco špatně. Odložím svou brašnu s nářadím u dveří jedné třídy a s prázdnýma rukama zamířím k oné skříňce. Odér nabývá na intenzitě, až si nakonec sáhnu do kapsy montérek pro kapesník a silně si ho přitisknu k nosním dírkám. Co to má sakra být?

Stojím u skříňky. Dojde mi, že ten puch pravděpodobně vychází buď zpod skříňky (chcíplá krysa, určitě), nebo zevnitř (zapomenutá svačina, klasika). Proto se pracně sehnu a nakouknu dolů pod skříňku. Krom prachu a zmuchlaných papírků tam nic není (to má na starosti uklízečka, ne já). Bude to proto asi zevnitř.

Vrátím se ke své brašně a vyštrachám univerzální klíč. Už když ho strkám do zámku oné skříňky, která jako by pravidelně pulzovala, mám takové neblahé tušení.

Otočím klíčkem v zámku a dvířka skříňky se otevřou.

Takže má divadelní hra je odteď založena na pravdivé události. Taková senzace!

VI.

Výstřižek z novinového článku:

„V pátek 13. února ve večerních hodinách byl ve své školní skříňce nejmenované základní školy nalezen mrtvý čtrnáctiletý chlapec. Jeho tělo objevil tamní školník, který si všiml odéru vycházejícího ze zamčené skříňky. Po jejím otevření se mu naskytl hrůzyplný pohled – mrtvé tělo čtrnáctiletého žáka nejmenované školy. Tělo neneslo až na pár odřenin a otlačenin žádná zranění či známky zápasu. Soudní lékař uvedl, že byl ve skříňce chlapec zamčený kolem pěti dnů a že zemřel na následky selhání srdce. Chlapec křičel, jeho křik však přehlušila hlasitá hudba ze školníkova bytu. Pozdější vyšetřování ukázalo, že byl chlapec ve skříňce zavřen samotným školníkem, který k jeho zadržení nejdříve použil starého opravářského klíče, jenž byl nalezen v blízkosti místa činu, později ho však odstranil a skříňku zamkl svým univerzálním klíčem. Na obou předmětech i samotné skříňce se našly školníkovy otisky. Svůj zločin navíc naplánoval v podobě divadelní hry. Školník byl předvolán před soud a shledán vinným, i přes svá stále se opakující tvrzení, že s tím nemá nic společného. Nastoupil do věznice, kde se po osmi dnech pobytu oběsil ve vlastní cele.“