Stárnoucí mozek prochází komplexní proměnou – zejména v oblastech spojených s kognitivními funkcemi, které jsou klíčové pro politické vedení. S přibývajícím věkem dochází k přirozenému úbytku objemu mozku, zejména prefrontální kůry, která řídí výkonné funkce, jako je řešení problémů a kontrola impulzů.
Tento úbytek začíná postupně po třicítce a zrychluje se po sedmdesátce. Kromě toho mohou výkonné funkce zhoršovat různá onemocnění, což často vede ke snížené kontrole impulzů a repetitivnímu chování.
Nicméně stárnoucí mozek vykazuje také některé kompenzační přednosti, jako je schopnost syntetizovat informace a používat krystalizovanou inteligenci, která čerpá ze zavedených znalostních struktur. Tyto kognitivní složitosti se stávají zvláště relevantními při posuzování duševní zdatnosti vlivných osob včetně politiků, kteří se pohybují ve složitých rozhodovacích procesech.
S přibývajícím věkem se kognitivní výkonnost lidí značně liší, takže je náročné určit, kdy je někdo „příliš starý“ na to, aby vedl. Některé schopnosti se s věkem zhoršují, ale jiné naopak vzkvétají.
A dilema je na světě. Jaké?
Dilema stáří – bomba voleb 2024 v USA
V neustále se vyvíjejícím politickém prostředí se ve Spojených státech rozhořela vášnivá debata. Epicentrem této vášnivé diskuse se stal věk uchazečů o prezidentský úřad ve volbách v roce 2024.
Není to tak dávno, co byl Ronald Reagan, kandidující v osmašedesáti letech, považován za člověka za zenitem; v prezidentském klání v roce 2024 se mohou objevit dva muži osmdesátníci. Dvě výrazné osobnosti: Joe Biden, kterému je 80 let, a bývalý prezident Donald Trump, kterému je 77 let. Otázka, kterou si všichni kladou: Jsou tito zkušení státníci příliš staří na to, aby někoho vedli, tím spíše, že se jedná o jedno z nejmocnějších impérií světa?
Gerontokracie a čeho se obávat
Slovo gerontokracie pochází z řeckého slova „gerón“ neboli stařec a „kratein“, tedy vládnout. Znamená tedy vládu starých: společenské uspořádání, kde rozhoduje dříve tzv. rada starších. Vůdcové v gerontokracii jsou mnohem starší než většina ostatní dospělé společnosti. Navíc nemusí být nutně vůdci, stačí jim jen dominantní názorové postavení. Podle Wikipedie lze ke „gerontokratickým“ režimům přiřadit třeba Sovětský svaz 2. poloviny 20. století i země východního bloku, včetně té naší. K tomu se ale dostaneme až v závěru našeho článku.
U skupiny osob s kognitivním postižením se však projevil nápadný nesoulad mezi jejich ideologickými nálepkami a konkrétními politickými rozhodnutími.
Obavy z gerontokracie jsou sice běžné, ale pod povrchem se skrývá mnohem víc. Stárnutí beze sporu ovlivňuje nejen fyzicky naše tělo, ale i mozek – a tím i vůdčí schopnosti.
Se stárnutím mozku to není tak jednoznačné
Otázka, kdy se u někoho projeví výrazné zhoršení exekutivních funkcí, však není zdaleka jednoduchá. U jednotlivých osob se proces značně liší a závisí na dalších faktorech, jako jsou třeba srdeční choroby a vysoký krevní tlak, píše web bbc.com.
„Hypertenze je pravděpodobně spolu se samotným stárnutím nejdůležitějším, nejvlivnějším faktorem na stárnutí mozku jako celku a také na výkonné funkce,“ poznamenává Mark Fisher, ředitel Centra pro neuropolitiku na Kalifornské univerzitě v Irvine. Včasná diagnóza a léčba hypertenze jsou pro zachování zdraví mozku klíčové, pokrok v léčbě naštěstí stále pokračuje.
Jak jsme již výše zmínili, navzdory těmto problémům však vykazují starší mozky některé překvapivé přednosti. Zatímco schopnost zpracovávat nové informace s věkem klesá, schopnost syntetizovat a jednat na základě těchto informací se zlepšuje i po sedmdesátce.
A jak je to v politice?
Kognitivní schopnosti politických vůdců jsou pod drobnohledem. Dokonce jim byla věnována i tato vědecká studie. Kognitivní flexibilita, schopnost přizpůsobit se novým informacím je pro politické lídry, kteří se při svém rozhodování potýkají s nejistotou a rizikem, nesmírně důležitá. Kognitivní flexibilita však obvykle s věkem klesá.
Průkopnická studie zkoumá složitý vztah mezi kognitivními funkcemi, politickou ideologií a politickými preferencemi u starší populace. V průběhu šesti měsíců výzkumníci zjistili, že jedinci s normálními kognitivními funkcemi i s poruchami si zachovali stabilní sebeidentifikaci jako liberálové nebo konzervativci. U skupiny osob s kognitivním postižením se však projevil nápadný nesoulad mezi jejich ideologickými nálepkami a konkrétními politickými rozhodnutími.
Tento zajímavý objev vyvolává otázky, týkající se rozhodovacích schopností nejen u politiků, ale i u stárnoucích voličů a důsledků pro zajištění integrity volebního procesu u osob s kognitivní poruchou.
Navzdory spletité povaze těchto zjištění studie zdůrazňuje silnou politickou angažovanost této demografické skupiny, která se obyčejně v hojném počtu účastní voleb, a to v celosvětovém měřítku.
Politické postoje se s věkem mění
Kognitivní změny související s věkem by mohly být pro voliče znepokojivé, protože stárnutí mozku by mohlo ovlivnit i politické postoje.
Vzhledem k důkazům o vlivu stárnutí na mozek se stále častěji ozývá volání po kognitivních vyšetřeních politiků. Tento přístup nemusí nutně záviset na věku, ale jeho cílem je objektivně zhodnotit jejich kognitivní zdatnost.
Udělali jsme si ve Flowee anketku s náhodnými dotázanými: zeptali jsme se jich na to, jestli se v rodině radí, koho volit, a zda si u rodičů či prarodičů všimli, že by se jejich politický postoj s věkem měnil.
Jana (56 let, pokladní): „Mamince je přes 80 a je fakt, že její politický názor se úplně změnil. Před více než třiceti lety cinkala na Václaváku klíčema, ale teď se její názory obrátily. Na vině bude asi to, že jako důchodkyně se nemá nejlépe a musí opravdu počítat. Její názory jsou ale dost radikální – tvrdí, jako mnoho důchodců, že za komunistů bylo lépe.“
Karolína (48 let, podnikatelka): „Mám už jen tatínka a ten byl vždycky velmi politicky angažovaný. Za komunismu ale bohužel vstoupil do strany, mimo jiné i proto, abych já mohla studovat. Po revoluci byl nadšený, i když i ke konci Havlovy vlády měl četné výhrady. Klaus mu imponoval, protože je stejný mizantrop jako můj otec. Čím mě ale strašně překvapil, je to, že poslední roky volil Babiše, a dokonce byl jeho velkým fanouškem. Nynější vládu zase kritizuje. Takže ano, jeho postoj se změnil.“
Petr (25 let, kreativec v reklamní agentuře): „Moji rodiče jsou ještě mladí a politiku velmi sledují. Změnu politických názorů u nich nevidím, ale u prarodičů ano. Často srovnávají, myslím historické souvislosti, daleko více než dříve. Vzpomínají. Netvrdí, že za komunismu, který já jsem nezažil, bylo lépe, ale nejsou moc spokojeni. Naštěstí se rozhodli politiku přestat sledovat, což je lepší, než kdyby všechny hejtili…“
Studie provedená na důchodcích z jižní Kalifornie zjistila, že ti s kognitivními poruchami vykazovali rozpory mezi svou politickou orientací a politickými rozhodnutími. Zdálo se, že kognitivní porucha v podstatě odděluje jejich politické chování od deklarovaných politických preferencí.
Co je neuropolitika
Nově vznikajícím oborem, který se podobnými výzkumy zabývá, je „neuropolitika“. Zkoumá vzájemné působení mozku a politiky a spojuje neurovědu a politologii, ale jako ještě ne zcela ukotvený obor není bez kritiky.
Polarizovaná povaha politiky vyvolává otázky, zda by veřejnost vůbec přijala výsledky, pokud by politici takové testy absolvovali.
Někteří namítají, že přisuzovat politické chování biologickým faktorům je příliš zjednodušující. Neuropolitika přitom spojuje práce z různých vědních oborů, které zahrnují neurovědy, politologii, psychologii, behaviorální genetiku, primatologii a etologii. V rámci neuropolitky se však postupně vydělují další oblasti. Jeden směr úzce spolupracuje s kognitivní neurovědou a zkoumá klasické otázky z politologie, například jak lidé činí politická rozhodnutí, vytvářejí si politické/ideologické postoje, hodnotí politické kandidáty apod.
Jiný směr výzkumu se zabývá tím, jakou roli měla vyvíjející se politická soutěž na vývoj mozku u lidí a jiných druhů.
Kognitivní vyšetření politických vůdců
Vzhledem k důkazům o vlivu stárnutí na mozek se stále častěji ozývá volání po kognitivních vyšetřeních politiků. Tento přístup nemusí nutně záviset na věku, ale jeho cílem je objektivně zhodnotit jejich kognitivní zdatnost. Je to podobné jako u finančních informací, které politici často zveřejňují.
Kognitivní screeningy obvykle zahrnují neuropsychologické hodnocení, komplexní testy rozložené do několika dní, jak píše již zmíněný článek na webu bbc.com. Tato hodnocení by mohla být proveditelná a spravedlivá, ale jsou velmi sporná a zpolitizovaná. Kritici tvrdí, že testy nemusí zachytit složitost kognitivních funkcí, které jsou vyžadovány od hlav států, jejichž odpovědnost vyžaduje jedinečnou kombinaci zdatnosti, inteligence, zkušeností a moudrosti.
Ve Spojených státech se výzvy k provádění kognitivních testů rozchází a jejich realizace zůstává náročná. Polarizovaná povaha politiky vyvolává otázky, zda by veřejnost vůbec přijala výsledky, pokud by politici takové testy absolvovali.
Je potřeba se starším a stárnoucím politikům přizpůsobovat?
Debata o věku politických kandidátů se netýká jen politiky, ale upozorňuje i na „toxický ageismus.“ Tato diskuse zdůrazňuje potřebu podporovat starší pracovníky v různých oborech, protože mnoho lidí bude v budoucnu pravděpodobně pracovat delší dobu. Ne všichni s tím však souhlasí. Předmětem diskusí je také to, jak veřejnost vnímá náročnost volených funkcí pro osoby starší 75 let, což by Bidena i Trumpa diskvalifikovalo.
Průzkumy naznačují, že většina voličů považuje věk prezidenta Joea Bidena za významný problém. Tvrdí to i Jane Mayerová či významný gerontolog Jack Rowe v tomto podcastu na portálu newyorker.com.
Globální pohled na starší politiky
Pokud se podíváme za hranice Spojených států, debata o věku se odráží v celé historii i napříč hranicemi států. Několik příkladů z celého světa osvětluje, jak se k otázce starších politiků staví různé země. Podívejme se na některé významné osobnosti:
Například Winston Churchill, výrazná postava britské politiky, se stal podruhé premiérem v roce 1951 ve věku 76 let. Hrál zásadní roli při vedení Spojeného království v prvních letech studené války a v úřadu setrval až do roku 1955.
Také Nelson Mandela byl zvolen prezidentem Jihoafrické republiky v roce 1994 a úřadu se ujal ve věku 75 let. Je oslavován za svou roli při ukončení apartheidu a prosazování usmíření v hluboce rozděleném národě.
Německá kancléřka Angela Merkelová, často označovaná jako „železná kancléřka“, zastávala funkci v čele německé politiky v letech 2005–2021. Z funkce odstoupila ve věku 67 let a zanechala po sobě v evropské politice trvalý odkaz.
Obrátíme-li pozornost k České republice, zjistíme, že se zde nachází rozmanitá politická krajina s lídry různého věku. A nemusíme ani chodit moc daleko do minulosti, i když jména prezidentů, jako byli Gustáv Husák, nám také rezonují v uších v souvislosti s jejich věkem.
Miloš Zeman byl prezidentem České republiky od roku 2013 až do letošního roku. Narodil se v roce 1944, do prezidentského úřadu nastoupil ve věku 68 let a v roce 2018 byl znovu zvolen, dokud jeho rozporuplnou prezidentskou vládu neukončily letošní volby.
Na otázku, zda bychom se měli obávat starších politiků, neexistuje univerzální odpověď. Jedná se o mnohostrannou problematiku, která zahrnuje duševní zdatnost, politické vedení, kognitivní vyšetření a společenské postoje. Ve stále se vyvíjejícím světě politiky může být věk jen jedním dílkem mnohem větší skládačky. Jak ukazují dějiny a světové příklady, věk vůdců se může značně lišit a efektivita ve funkci s ním nemusí vždy souviset.
Reklama
foto: Shutterstock , zdroj: Autorský článek
