Vyčerpávající rodičovství: Je to jen klasická únava, nebo už hrozí vyhoření?

Pro syndrom vyhoření je typické psychické a fyzické vyčerpání, odosobnění, pocit nenaplnění nebo zbytečnosti. Bývá důsledkem dlouhodobého emocionálního vyčerpání. Ačkoliv se nejedná o formální klinickou diagnózu, Světová zdravotnická organizace ho definuje jako „stav vyplývající z chronického stresu na pracovišti, který nebyl úspěšně zvládnut“. Ačkoliv je vyhoření tradičně spojováno právě s prací, koronavirová pandemie znovu přitáhla pozornost k méně prozkoumanému fenoménu takzvaného rodičovského vyhoření. Ve svém článku pro Psychology Today o tom píše klinický psycholog Noam Shpancer.

K tomuto typu vyhoření dochází, když jsou rodiče dlouhodobě vystaveni stresorům, aniž by jim byly dostupné zdroje potřebné k jejich zvládnutí. Právě ke zvýšenému rodičovskému stresu a izolaci vedla pandemie, a to zejména u rodičů, kteří museli v tomto období pracovat. Služby denní péče nefungovaly a prarodiče byli náhle nedostupní. Rodiče tak byli vystaveni zvýšené zátěži a zároveň měli horší přístup ke zdrojům pro zvládání stresu. Výzkum ukázal, že určitou míru vyhoření jich během pandemie zažilo více než šedesát procent. I v běžné době se ale může míra stresu a vyčerpání vystupňovat až na tuto úroveň – podle výzkumu až u dvaceti procent rodičů, přičemž u těch, jejichž dítě trpí chronickým onemocněním, je tato míra vyšší.

Varovné příznaky

Zmínky o rodičovském vyhoření ve vědecké literatuře sahají až do konce 70. let, přičemž první studie se zaměřovaly na rodiče dětí s autismem. Výzkum níci od té doby identifikoval i několik základních rysů, které mají tendenci postupovat v určitém pořadí. „Prvním z nich je vyčerpání, a to jak fyzické, tak emocionální. Protože každodenní náročná péče o děti rodiče vyčerpává. Následuje citové odcizení, po němž přichází ztráta uspokojení a radosti z rodičovství a s tím spojený pocit viny, studu a odsuzování sebe sama – trápení nad tím, že rodič není takový, jaký chtěl být,“ píše Shpancer.

Rodičovské vyhoření může mít vážné důsledky. Autoři metaanalýzy zmiňují například podlomené duševní a fyzické zdraví rodičů, nárůst pocitů viny, ale také útěk, či dokonce sebevražedné myšlenky.

Rodičovské vyhoření závisí na situaci rodičů, ale také na kultuře. Obecně jsou vůči němu náchylnější západní, individualistické kultury – spíše než ty kolektivistické. Nedávná metaanalýza literatury o rodičovském vyhoření belgické badatelky Moïry Mikolajczakové a jejích kolegů ukázala, že proti očekávání není silným predikátorem rodičovského vyhoření věk nebo počet dětí. Nejpravděpodobnější předpoklady identifikované v literatuře zahrnují dezorganizaci rodiny, nízkou emoční inteligenci, nedostatek sociální opory, sociální tlak na dokonalost, neshody ve společném rodičovství a konflikt mezi prací a rodinou. Se zvýšeným rizikem rodičovského vyhoření je spojená také nezaměstnanost, finanční nejistota či nedostatek volného času.

Perfekcionismus rodičům nesvědčí

Finské výzkumnice Matilda Sorkkila ová a Kaisa Aunola ová zjistily, že silným rizikovým faktorem vyhoření je „společensky předepsaný perfekcionismus“. Jeho účinky se prohlubují u rodičů, kteří zároveň uvádějí vysokou míru perfekcionismu orientovaného na sebe sama. Roli hraje také pohlaví. „Matky uváděly více sociálně předepsaného a na sebe orientovaného perfekcionismu než otcové. V důsledku toho byly také více vyhořelé,“ vysvětlují autorky.

Záleží také na osobnosti – a to na obou stranách. Francouzské psycholožky Sarah Le Vigouroux ová a C é line Scola ová přišly na to, že „puntičkářství a nedostatek emoční kontroly byly rizikovými faktory pro rozvoj rodičovského vyhoření. Naopak přívětivost a vytrvalost pravděpodobnost snižovaly“. Pokud ale rodiče měli děti s vysokou úrovní neuroticismu, snižovalo to u rodičů pocit úspěchu a zvyšovalo jejich emoční vyčerpání a odstup.

Každodenní náročná péče o děti rodiče vyčerpává. Následuje citové odcizení, po němž přichází ztráta uspokojení a radosti z rodičovství a s tím spojený pocit viny, studu a odsuzování sebe sama.

Rodičovské vyhoření může mít vážné důsledky. Autoři metaanalýzy zmiňují například podlomené duševní a fyzické zdraví rodičů, nárůst pocitů viny, ale také útěk, či dokonce sebevražedné myšlenky. Výzkum také dokládá souvislost mezi rodičovským vyhořením a zvýšenou hladinou kortizolu, tedy stresového hormonu, a s tím související zvýšené somatické potíže. Zvýšený stres rodičů spojený s emočním odstupem navíc dopadá i na děti – částečně v podobě zvýšeného hněvu rodičů, zanedbávání, nebo dokonce i násilí.

Co s tím?

Výzkumníci tvrdí, že „navzdory dramatickým důsledkům rodičovského vyhoření je literatura o léčbě velmi skoupá“. Citují nicméně nedávnou studii, která prokázala, že rodičům v této situaci pomohla skupinová sezení. Ta se buď přímo zabývala rysy rodičovského vyčerpání, nebo nabízela prostředí, v němž jsou lidé bez odsuzování vyslechnuti.

Finská výzkumnice Kaisa Aunola a její kolegové také nedávno vyvinuli stručné měřítko rodičovského vyhoření, které by mohlo v prevenci pomoci tím, že identifikuje vyčerpané rodiče a zasáhne dříve, než jsou zcela vyhořelí, čímž je i jejich děti ušetří nejhorších následků. Nedávná práce zase naznačuje, že by mohla pomoci léčba zaměřená na rodičovské konflikty – vzhledem k tomu, že neshody mezi partnery jsou silným předpokladem pro vyhoření.

Výzkum také ukázal, že pomoci snížit riziko vyhoření může praktikování všímavosti, tedy uvědomování si přítomného okamžiku. Nezapomínejte také, že pokud zažíváte podobné obtíže, je vždy na místě vyhledat odbornou pomoc.