Vidět (ne)znamená věřit: Jak zkreslená může být realita, kterou máme na dosah ruky?

Na své smysly se spoléháme každý den a obvykle nemáme důvod pochybovat o tom, že nám ukazují skutečný svět. Jsou totiž jediným mostem k realitě, a proto se domníváme, že vše, co vidíme, slyšíme a cítíme, je skutečné. Ale skutečně naše smyslové vnímání okolního světa odráží realitu?

Jak nás šálí zrak

Každá dívka ví, že ačkoli se postava nemění, černé oblečení opticky zeštíhluje a díky světlému zase vypadáme...no, větší. Tuto iluzi v moderní historii poprvé popsal „říšský kancléř vědy“ Hermann von Helmholtz okolo roku 1867, ale učenci o ní věděli už dávno před ním: Galileo Galilei o něm píše ve své knize Rozhovor o dvou největších světových systémech už v roce 1632. Podle ní se bílý čtverec na tmavém pozadí zdá být větší než tmavý čtverec stejné velikosti na pozadí bílém.

Černý čtvererc na bílém pozadí vypadá menší než stejně velký bílý čtverec na pozadí černém. (zdroj: Wikimedia Commons)

Na kloub tomu, jak takový optický klam vzniká, vědci přišli až relativně nedávno. Zrakový systém totiž obsahuje dva hlavní druhy neuronů: aktivující (ON neurony), které jsou citlivé na světlé objekty, a deaktivující (OFF neurony), citlivé na tmavé objekty. Našim předkům pomohla tato zraková funkce přežít, protože dokázala vizuálně zvětšit objekty při špatném osvětlení. Například v noci, když se blíží predátor, ON neurony se aktivují a zvýrazní jeho světlou srst. Naopak ve dne, když jsou tmavé objekty dobře viditelné, není třeba je zvýrazňovat, takže OFF neurony se chovají podle očekávání: přenášejí skutečné rozměry.

Další vizuální iluze, kterou lze navíc šikovně použít v každodenním životě, je takzvaná Delboeufova iluze – vnitřní kruhy na obrázku níže jsou stejné, ale díky vnějším kruhům se levý zdá být menší než pravý. Vzdálenost mezi prvním a druhým kruhem totiž způsobuje, že oko při posuzování rozměrů vnitřního prvku chybuje.

Vnitřní kruhy se zdají být odlišné velikosti. (zdroj: Wikimedia Commons)

Hodit se může například tehdy, když se snažíte zhubnout a dodržujete dietu. Lidé často přeceňují množství jídla, které je zasytí. Na malých talířích přitom stejné množství jídla vypadá objemnější, člověk si díky tomu vezme méně a nepřejí se. A to opravdu funguje.

Možná si nyní říkáte, že vizuální iluze jsou užitečné. Některé ano, ale ne všechny. Například Troxlerův efekt. Zkuste se zaměřit na černý křížek na obrázku níže – rozmazané barevné skvrny se za chvíli rozplynou.

Budete-li upřeně pozorovat křížek uprostřed obrázku, barevné skvrny okolo po chvíli zmizí. (zdroj: Wikimedia Commons)

Tato iluze se vysvětluje stavbou oka. U člověka jsou kapiláry sítnice umístěny před jejími receptory a zakrývají je, proto jsou jedinými nehybnými objekty její struktury – stejné kapiláry. Aby bylo zajištěno celistvé vnímání obrazu bez zastíněných oblastí, mozek zapne kompenzační mechanismus: pokud je pohled upřen na jeden bod, nehybné části obrazu jsou „vyříznuty“ – jednoduše je přestanete vidět. To funguje pouze u malých předmětů, protože kapiláry jsou obvykle malé a nacházejí se pouze na periferii vidění – nejsou ve středu oka. Ale v životě to může být nebezpečné. Pokud se například soustředíte na nějaký malý předmět v autě, možná si nevšimnete světel jiného auta – jednoduše „zmizí“.

Proč slyšíme něco jiného, než co zní ve skutečnosti

Naše vidění a sluch fungují v tandemu, a pokud jsou vizuální informace v rozporu se zvukovými, mozek dává přednost tomu, co vidí očima.

Existuje jedna zajímavá iluze, které se nedá vyhnout. Jedná se o McGurkův efekt – percepční jev, který dokazuje vztah mezi sluchem a zrakem. Muž ve videu vyslovuje stejnou slabiku „ba“, čemuž odpovídá i pohyb jeho rtů. Když ale ke stejnému zvuku začnete sledovat jiný obrazový záznam, na kterém pohyb mužových rtů odpovídá slabice „fa“, tuto slabiku také uslyšíte. Zvuk se přitom nemění. Zkuste zavřít oči a přesvědčte se o tom.

Funguje to nejen se slabikami, ale i se slovy. Takové iluze mohou vést k hádkám a nedorozuměním, nebo také ke komickým situacím. Jen si vzpomeňte: stalo se vám někdy například to, že vám někdo v hlučném prostředí říkal: „Budu tam v pět,“ ale vy jste slyšeli, „budu trpět?“

Existuje ještě jedna zajímavá zvuková iluze, která nesouvisí s viděním a řečí – účinek přicházejícího zvuku. Pokud zvuk zesílí, má člověk tendenci věřit, že je jeho zdroj blíž, aniž by se ten v prostoru přesunul. Tuto vlastnost lze snadno vysvětlit pudem sebezáchovy: pokud se něco blíží, nutí nás vyhodnotit, zda to pro nás představuje ohrožení, na které je třeba reagovat.

Jak nás klamou chuťové pohárky

Výzkumy dokazují, že ani naše chuťové vjemy nejsou nejspolehlivějším zdrojem informací. Sommeliéři tedy dostali v rámci experimentu ochutnat stejný nápoj. Nejprve to bylo bílé víno a lidé jej popisovali podle očekávání. Poté jim bylo podáno stejné víno, ovšem obarvené červeným potravinářským barvivem. Jak zřejmě tušíte, odpovědi se značně lišily – přestože šlo o odborníky, účastníci experimentu víno popisovali pomocí charakteristik typických pro víno červené.

Jiná studie ukázala, že horká čokoláda, podávaná v krémovém nebo pomerančovém šálku, se účastníkům zdá sladší a chutnější než stejná čokoláda, podávaná v šálku bílém nebo červeném.

Pokud je tak snadné oklamat chuťové vjemy, lze předpokládat, že ani hmatovému vnímání nelze důvěřovat. A je to opravdu tak.

A jak nás šálí hmat

To dokazuje slavný experiment s gumovou rukou, který poprvé provedli Matthew Botvinick a Jonathan Cohen v roce 1998. Člověk položí ruce na stůl, jednu schová za clonu a druhou nechá na očích. Místo schované ruky před něj na stůl položí gumovou končetinu. Potom výzkumník současně hladí štětci ruku gumovou i skutečnou, ukrytou za clonou. Po chvíli je člověk přesvědčen, že gumová končetina je jeho ruka. A když do ní výzkumník uhodí kladivem, velmi se vyděsí.

Mimochodem, naše vnímání hmotnosti je také nedokonalé. Tmavé předměty se nám zdají těžší než světlé. Vědci tento efekt testovali. Ukázalo se, že při stejné hmotnosti a tvaru se zdá, že tmavý předmět je o 6,2 % těžší než světlý. Mějte to na paměti při výběru činek.

Stručně řečeno

Naše pojetí světa je omezené a nic není takové, jak se na první dojem zdá. Přestože si můžeme být jisti tím, že vidíme celou pravdu, chtě nechtě si musíme přiznat, že žádný jednotlivec nemá monopol na absolutní poznání. Podstata všech věcí mimo lidské smysly je tedy něco, co přesahuje naše vnímání a zůstává pro nás velkým tajemstvím.