Monika Kavalieri je žena, která nečeká, až jí někdo druhý naservíruje životní štěstí na stříbrném podnose. Ve 45 letech stojí pevně ve své síle, s nohama zabořenýma do mechových koberců Krušných hor, ze kterých pochází, a s duší, která zná své volání.
Ve svém přístupu kombinuje uzdravování starých zranění, práci s emocemi i aromaterapii. Miluje zpěv, tanec a samotu přírody, dokáže bloumat lesy týdny a nacházet v nich to, co jiní hledají v náručí druhého člověka. Když se jí zeptáte, jak se dostala tam, kde je dnes, odpoví bez obalu: „Hlas mojí duše mě vždy zavolá dál. A i když se mi někdy nechce, neposlechnout by znamenalo zradit samu sebe.“
A právě o tom je náš rozhovor, o naslouchání sobě, o svobodě, která není samota, a o tom, jak být po čtyřicítce single, a přitom šťastná. Ne z trucu. Ale z lásky.
Moniko, jaké byly vaše partnerské vztahy a proč to vždycky nevyšlo?
Měla jsem dva dlouhodobé vztahy, které směřovaly k založení rodiny. Ani jeden ale nevyšel. Potom následovalo několik kratších, které pro mě byly také důležité. Každý z mých partnerů měl v mém životě zásadní místo. V partnerství se vždy setkávám s něčím, co mě hluboce vyživuje, a zároveň i se svými zraněnými vnitřními částmi.
První z těch dlouhodobých vztahů ztroskotal na neupřímnosti, závislostech a velkém nevědomí, ze kterého jsme jednali. V tom druhém jsme si navzájem ohromně pomohli dospět a stát se sami sebou. Bylo krásné pozorovat, jak spolu rosteme, měníme se sobě před očima, a přitom se víc a víc milujeme a respektujeme. To, že nám nepřišly děti, nás však nakonec rozdělilo. Náš vztah se přetavil v hluboké přátelství.
V těch kratších vztazích jsme si vzájemně pomohli ujasnit, co vlastně chceme. A protože se to v zásadních věcech nepotkalo, byl čas jít dál. Ani jednoho vztahu nelituju. Za všechny „mé muže“ jsem hluboce vděčná.
Bylo období, kdy jste si představovala svůj život jinak? Co vás přimělo změnit směr?
Ano, vždycky jsem chtěla mít rodinu a děti. To se mi ale nepodařilo. Mámou jsem ale díky své práci už byla mnohokrát. Vzhledem ke svému věku jsem teď smířená s tím, že vlastní dítě už možná mít nebudu.
Mrzí vás to, nebo jste to přijala tak, jak to je?
Naštěstí se mi podařilo srovnat se s tím, že ke mně přišly do života jinak, než jsem si původně představovala. Jsem kmotrou tří dětí a jako chůvě mi rukama prošlo víc než deset dětí. Několik let jsem také pracovala s dětmi ve věku od tří do sedmnácti let, kdy mi jich rukama prošly stovky.
Věříte stále, že jednou potkáte „pana Božského“, nebo je pro vás lepší zůstat sama?
Věřím, že mi do života přijde muž, se kterým se opravdu potkáme. A protože ani já nejsem ideální, nečekám žádného ideála. Zároveň si moc užívám to, že jsem teď single, i když si nemyslím, že to tak zůstane.
foto: se svolením Moniky Kavalieri
Vnímáte to, že jste single, jako výsledek vědomé volby, nebo spíš série okolností?
Jsou období, kdy být single je má vědomá volba. Zrovna teď to tak mám. Ale byly i časy, kdy jsem partnera chtěla, a nedařilo se. Dnes už vím, že všechno má svůj čas a na nic se nedá tlačit.
Zkoušela jste třeba i nějaké seznamky, nebo tohle není cesta pro vás?
Ano, zkoušela, několikrát. Můj druhý dlouhodobý vztah z jedné takové seznamky vzešel. Díky času strávenému na seznamkách v nedávné době jsem si ujasnila, kdo vlastně jsem a co od vztahu opravdu chci. Zároveň mi to zpětně pomohlo pochopit, proč náš vztah s mým mužem nevyšel. Došlo mi, jakou „chybu“ jsem tehdy na seznamce udělala – proč to neklaplo. Je ale důležité říct, že to nebylo jen o tom přešlapu. Hlavní roli hrála má emoční zranění z dětství a nenaplněné vývojové potřeby, které tehdy určovaly, jaké vlastnosti u partnera upřednostňuji.
Jaké otázky nebo poznámky od okolí vás nejvíce iritují či zraňují?
Dnes už žádné. Tuším, že je to tím, že to mám v sobě srovnané především já sama. Jen málokdy mi někdo v tomhle duchu něco řekne.
Ale dříve jste je určitě slýchávala, že? Jak jste na to reagovala?
Kdysi jsem se snažila oponovat nebo něco vysvětlovat. Určitě mi to nebylo příjemné. Postupně jsem ale došla do bodu, kdy jsem si uvědomila, že do toho nikomu nic není – je to můj život. A pokud se někomu nelíbí, jak ho žiju, je to jeho problém, ne můj. Ze začátku byl tenhle postoj možná trochu demonstrativní, ale časem se v něm usadil vnitřní klid a mír.
Jak se vyrovnáváte s tlakem společnosti, která často považuje partnerský život za „normu“?
Je mi to jedno. Jsem odjakživa samorost, který moc neřeší, co si o něm druzí myslí.
Jaké vzorce jste ve svých vztazích rozpoznala a možná i změnila?
V mých prvních vztazích jsem byla hodně žárlivá, což pramenilo z bolestného dětství. Právě tahle spalující žárlivost mě dovedla k uzdravování vlastních traumatických zkušeností a později i k mé dnešní práci. Protože vím, že ledacos uzdravit jde, dokážu s tím dnes pomoci i druhým.
Mohla byste trochu přiblížit ta traumata z dětství?
Určitě, ale vezmu to ve zkratce. Vyrůstala jsem úplně bez táty, nevěřil totiž, že jsem jeho. Maminka mi zemřela, když mi bylo deset. Následující roky přinesly další, větší i menší rány, které se jen vrstvily na už tak bolestivé zkušenosti. Dlouho jsem měla pocit, že za nic nestojím. A taky jsem mnoho let, ze strachu z opuštění, který mě doslova paralyzoval a způsoboval velmi nepříjemné fyzické stavy, opakovaně překračovala svoje hranice. Emočně i fyzicky. To samozřejmě přineslo další zranění.
Mám spoustu starých šrámů v sobě už výrazně poléčených, takže dnes ve vztazích sklízím zasloužené ovoce.
Naštěstí se mi podařilo z tohohle začarovaného kruhu vystoupit a postupně si doplnit mnohé z toho, co mi v dětství chybělo. Tenhle proces stále pokračuje. A právě proto říkám nahlas a s přesvědčením: Na šťastné dětství není nikdy pozdě!
Byl někdy moment, kdy jste si uvědomila, že být sama je pro vás lepší než být s někým?
No, nejen z mé zkušenosti platí, že když je člověk sám, má pocit, že už má všechno vyřešené. Jakmile přijde vztah, citlivé struny se dřív nebo později začnou ozývat. Právě proto si samotu někdy opravdu užívám. Zároveň mám spoustu starých šrámů v sobě už výrazně poléčených, takže dnes ve vztazích sklízím zasloužené ovoce.
Jak zmiňujete „ve vztazích sklízím zasloužené ovoce“, můžete to trochu rozvést?
Už se téměř nebojím opuštění. A když se přece jen objeví nějaké staré stíny, dokážu rychle rozpoznat, odkud vítr vane, a dát si potřebnou péči. Když se s partnerem v něčem zacyklíme, umím dnes pojmenovat, co se děje ve mně – bez obviňování, bez potřeby házet vinu na druhého. A to hodně mění dynamiku, protože tím se snáze hledá společné řešení. Už taky nevkládám odpovědnost za svůj pocit štěstí do rukou druhého. Ten pocit si nosím a opečovávám sama v sobě. A samozřejmě – je nádherné, když ho partner umí ještě rozhojnit.
Myslíte, že byste dnes do vztahu vstupovala jinak než před dvaceti lety? Co byste už netolerovala?
To každopádně. Na jednu stranu už velmi dobře vím, co chci, a přes co vlak nejede – třeba přes tendence k polyamorii. Zároveň jsem ale mnohem víc respektující v jiných oblastech, jako je třeba potřeba času pro sebe, kterou mám i já sama.
Umíte si představit, že po letech, kdy žijete sama, máte už nějaké své rituály, byste žila s mužem? Dokázala byste si na to ještě zvyknout? Nebo by pro vás bylo přijatelnější mít partnera, ale nebydlet spolu?
Jsem pro společné soužití. Myslím, že ani ve sdílené domácnosti se člověk nemusí vzdávat svých rituálů. Je to o nastavení a o zralosti obou partnerů. Z opakované zkušenosti vím, že láska potřebuje jít ruku v ruce se svobodou. A taky že klíčové je, aby se potkali dva lidé, kteří sdílejí základní životní postoje a hodnoty. Všechno ostatní už se dá vyladit.
Co život bez partnera přináší, co by vám vztah nemohl nabídnout?
Hodně si užívám možnost být paní svého času a prostoru. To mi vztah samozřejmě úplně nebere, ale je pak potřeba hledat společnou cestu.
Reklama
Existují chvíle, kdy vás samota tíží? Jak s nimi pracujete?
Úplně bych neřekla, že mě tíží samota bez partnera. Víc si uvědomuju, že jsem na tomhle světě vlastně sama. Nemám už ani jednoho rodiče, ani vlastní sourozence, ani vlastní děti. Tenhle druh samoty mě zaměstná mnohem víc. Ale i s tím už jsem se dokázala výrazně smířit.
Co vám k tomu pomohlo? Máte někoho blízkého, s kým můžete své pocity sdílet?
Nejvíc mi pomohlo vědomí, že jsme tu vlastně každý sám. Taky mi pomáhá vztah, který mám se sebou. Vím, že se na sebe můžu spolehnout, umím se hýčkat a mám se ráda. Zároveň mám velmi hluboké přátelské vztahy, díky kterým si vlastně málokdy připadám sama.
Máte pocit, že jste díky single životu objevila něco hlubšího o sobě samé?
Rozhodně ano. Díky tomu jsem si začala mnohem víc užívat čas se sebou a pro sebe a naučila se mít se ráda taková, jaká jsem.
Jak si představujete svou budoucnost? Toužíte po změně, nebo jste spokojená s tím, co máte dnes?
Jsem primárně vztahový člověk. I když si umím samotu krásně užít, přeju si potkat muže, se kterým nám bude hezky. I tak už na nic netlačím.
Co je pro vás v životě největší prioritou? Změnilo se to v průběhu let?
Řekla bych, že ano. Dřív to byl partnerský vztah. Dnes je to především láskyplný vztah k sobě, péče o své tělo a zdraví.
Pokud byste mohla sama navrhnout „ideální život“, vypadal by jinak než ten, který žijete?
Jen v určitých oblastech. Dělám práci, která mě naplňuje a baví. Mám kolem sebe nádherné lidi. Žiju na krásném místě. Navíc bych ráda žila ještě blíž u lesa, v domečku a měla po boku parťáka, se kterým si budu užívat všechny dary a krásy, které život nabízí.
Jakou radu byste dala mladší sobě, kdybyste mohla poslat vzkaz zpátky v čase?
Řekla bych jí: „Neboj, bude to lepší a lepší. Mám Tě ráda.“
