"Ať každý umí říct, co se mu líbí a co ne." Se Zdenkou Blechovou nejen o tom, proč jsou mladí lidé ve vztazích méně pokrytečtí, než bývali jejich rodiče

Přečteno 15497x

Když mi podává ruku, hned z ní cítím klid a vyrovnanost. Na Festival Evolution ji doprovodil i přítel, který nám hned nabízí, že přinese kávu a vodu. Oba se k sobě chovají s příkladnou ohleduplností. Šťastná to žena, říkám si... ale nebylo to vždycky tak. Zdenka Blechová si odžila svoje, než začala vydávat o osobním rozvoji a duchovnu knihy, časopisy a výkladové karty. Je to taková ta moderní vědma. Místo univerzity škola života. Místo psychologické teorie selský rozum a vlastní zkušenost. Nemluví nijak složitě, ale v tom je právě zajímavá. 

Osobním rozvojem už se zabýváte 20 let. Co vás na tuto cestu přivedlo?

Když je člověk na dně a vidí, že si sám neporadí, hledá různé cesty. V tu dobu jsem vedla rychlé občerstvení, ale podniku se vůbec nedařilo a já tam měla podepsanou smlouvu na pět let. Samozřejmě jsem se z toho hroutila a nakonec bylo jedinou možností vyhledat psychologa. Ten mi tehdy dal relaxační kazety, abych se naučila pozitivně myslet. Já jsem se toho chytila a opravdu to začalo fungovat, změnila jsem postoje a začala si víc věřit a vidět další možnosti. Už jsem věděla, že mě nikdo nezachrání a musím to udělat sama, tak jsem z občerstvení udělala hospodu, která začala fungovat, a já ji pak měla dvacet let. Díky tomu přišlo zjištění, že myšlení je jediná obroda, kterou na sobě můžeme udělat, a pak se i v životě dějí zázraky.

Co je podle vás nejdůležitější pro správně fungující vztah?

Aby každý byl sám sebou. Často se to týká hlavně žen, které chtějí být opečovávané a stále hledají prince na bílém koni. Jenže ti už vymřeli. Nejdříve je dívka sama sebou, má své kamarády, své starosti, své peníze a plány. A pak přijde partner, ona kvůli němu zahodí přátele, starosti přesune na něj a své cíle začne plánovat s ním. Najednou je na něj zcela odkázaná, což je právě ten problém.

Nejtěžší zkouška ale přišla, když mi bylo 40. Tehdy jsem potkala, jak říkám, svého „osudového partnera“, do kterého jsem se hrozně zamilovala, a úplně se v tom vztahu „ztratila“.

Klientka si například stěžuje, že s ní muž nikam nechodí, a nezajímá ji, že jemu se třeba nikam nechce. Často druhé do něčeho tlačíme a pak se ještě divíme, že oni se brání. Místo toho je lepší dát svobodnou volbu. Chceš jít se mnou do kina? Pokud ano, skvělé, pokud ne, nevadí. Já tam ale půjdu, protože když mám cíl, musím si ho i naplnit. Pokud bych to totiž neudělala, začnu to dávat za vinu partnerovi. Je nutné naučit se být samostatná, protože vztah přece není o otroctví, je to o soužití dvou lidí, kteří mají stále možnost dělat to, co je baví.

blechova 4 small

Často mluvíte i o správné komunikaci mezi partnery. Jak by měla vypadat?

Jak jsem říkala, je to o tom, dát druhému svobodnou možnost volby. Jasně se ptát, zda něco chce či ne, a pokud ne, tak to uskutečnit samostatně.

Také ve vztahu nesmí existovat slovo „nevím“. Když nevím, jak má vědět ten druhý? Když nemám jasno, jak má mít jasno ten druhý? Až když sama sobě porozumím, porozumí i partner. Pokud mu řeknu, že je mi něco jedno, pak se také nesmím divit, že jemu to bude jedno také a daná věc se nebude vyvíjet podle mých představ.

Jaký je váš názor na současnou generaci „singles?“

Myslím, že lidé už se nechtějí tolik podřizovat jeden druhému a chtějí žít víc po svém. Dřív to bylo tak, že když žena neměla ve dvaceti letech dítě, všichni ji pomlouvali. Také rozvody téměř nebyly, protože se každý bál, co by na to řeklo okolí. Ani si nepamatuji, že by si lidé byli věrní, často se žilo v přetvářce. Dodnes vzpomínám na přednášku doktora Plzáka, kde radil „zatloukat, zatloukat, zatloukat“.  Dříve byly vztahy spíš jako výměnný obchod „něco za něco“, vše šlo spíš z hlavy a lidé se tolik nemilovali. Zato dnes je to víc o citech a mladí už mluví víc na rovinu, často jsou schopni nevěru přiznat a z nefunkčního vztahu odejít. Není to lepší?

Dříve byly vztahy spíš jako výměnný obchod „něco za něco“, vše šlo spíš z hlavy a lidé se tolik nemilovali. Zato dnes je to víc o citech a mladí už mluví víc na rovinu.

Proto také vždycky doporučuji těm mladým – hlavně se neraďte o svých partnerech s maminkou. Protože maminka žije ještě postaru. Podobně to ale platí i pro kamarádky, každá říká něco jiného a my pak máme v hlavě ještě větší zmatek. Proto je nejlepší řídit se tím, co cítíme my sami, ve svém srdci.

Ve vztahu je nutné občas udělat kompromis. Jak ale poznat, kdy ještě ustoupit a kdy už si naopak stát za svým?

Věřím tomu, že vše v životě má význam. A když já sama moc dobře vím, co se mi líbí, kde chci být a co chci dělat, pak většinou přitáhnu partnera, se kterým se shodnu. V případech, kdy jsou si partneři vzdáleni, je to komplikované a musí se řešit třeba stěhování, často minimálně jeden z nich nemá v sobě něco vyřešeného, proto ho potkávají tyto obtíže, alespoň podle mých zkušeností.

Jaký máte názor na vztahy, kdy byla narušena důvěra mezi partnery například nevěrou?

Když se ve vztahu ztrácím a nedělám to, co chci, ale spíš jak by chtěl ten druhý, pak žiju v iluzi a přetvařuji se, vlastně jsem nevěrná sama sobě. A tak mi ten druhý musí být nevěrný, protože já se mám naučit být zase sama sebou. Co udělá žena, když odhalí partnerovu nevěru? Řekne mu, že už mu nevěří, a místo toho by se právě měla vrátit zpátky k sobě.

Co pro vás osobně bylo v partnerských vztazích nejtěžší?

Určitě závislost. Celý život jsem hledala někoho, o koho bych se mohla opřít, a celý život jsem měla alkoholiky. Věřím, že to tak bylo, abych se naučila větší samostatnosti. Pamatuji si například, že v jednom vztahu jsem se partnera snažila i léčit, jezdila jsem s ním do nemocnice, doma jsem ho zamykala a pak jsem si najednou uvědomila, že neustále hlídám jeho oči, protože podle nich jsem vždycky poznala, zda pil nebo ne. A tak mi došlo, že i já sama už jsem nemocná. Dodnes se spolu stýkáme, ale zajímavé je, že už nepije. Věřím, že to, co máme v sobě, se promítá i do našeho okolí.

Nejtěžší zkouška ale přišla, když mi bylo 40. Tehdy jsem potkala, jak říkám, svého „osudového partnera“, do kterého jsem se hrozně zamilovala, a úplně se v tom vztahu „ztratila“. Bral drogy, nadával mi, kolikrát mě zmlátil. Známí mi říkali, ať od něj odejdu, ale já to nedokázala. Až pak přišla nemoc a lékaři mi dávali půl roku života. Já jsem ale věděla, že to je ze stresu kvůli němu. Najednou jsem si musela vybrat, buď se začnu mít ráda a opustím ho, nebo ne a zničí mě to úplně. Poté, co jsem od něj odešla, se nemoc vyléčila. Vím, že nejsem jediná, je mnoho žen, které si ještě neváží samy sebe a jsou s muži, kteří je týrají. Já jsem ale svému bývalému partnerovi vděčná za ty lekce sebelásky, které mi dal.

Dnes už máte dlouholetý spokojený vztah. Jaký je váš recept?

Je důležitá ta komunikace a přirozenost, aby každý uměl říct, co se mu líbí a co ne. Oba partneři by měli mít svou vnitřní rovnováhu, jedině pak může vztah dobře fungovat. Když se totiž druhému snažím zalíbit nebo být někým jiným, abych si ho udržela, časem se to stejně „provalí“.

 

Milada Kadeřábková

Milada Kadeřábková

Redaktorka, idealistka, majitelka kočky, občas paličatá, schopná nadchnout se téměř pro cokoliv. Když nepíše, doučuje angličtinu.

Související články

Pokračováním v prohlížení těchto stránek souhlasíte s Podmínkami užití a Pravidly využití Cookies.