Ráno sklenice vody, několik tisíc kroků, kvalitní snídaně, cvičení, meditace, osm hodin spánku a večer pravidelná chvíle bez telefonu. Do toho zvládnout školu nebo práci, domácnost, čas na přátele a tvářit se šťastně. Žijeme v době, která klade důraz na to, jak vypadáme, jak se cítíme a co všechno zvládáme. Péče o sebe se během posledních let proměnila v propracovaný systém, v němž má téměř každá činnost svůj účel.
Wellness původně přinesl jednoduchou myšlenku. Člověk může aktivně pečovat o své tělo a psychiku a tím podpořit spokojenější život. Americký lékař Halbert L. Dunn, který pojem wellness v 50. letech popularizoval, ho spojoval s průběžnou snahou o lepší kvalitu života. Z tohoto konceptu vyrostl obrovský průmysl.
Podle údajů citovaných Refinery29 se hodnota wellness trhu pohybuje kolem 1,5 bilionu dolarů. Zdravý životní styl tak postupně získal podobu nekonečného projektu. S růstem wellness průmyslu se rozšířila také představa takzvaného nejlepšího já.
Kdy péče o sebe přestává být péčí
Na první pohled všechno dává smysl. Hýbat se, dobře jíst, dostatečně spát a věnovat pozornost psychickému stavu jsou návyky, které doporučí snad každý lékař. Jakmile se z nich ale stane měřítko toho, jak dobře svůj život zvládáme, může se péče o sebe snadno změnit v další zdroj tlaku.
Odborníci přitom rozlišují mezi zdravou snahou a perfekcionismem. Cíl může člověku dát směr a motivaci. Rozhodující jsou realistická očekávání a také to, jak se během cesty k němu cítíme.
Když se výsledek nedostaví, hledáme chybu u sebe. Málo jsme se snažili, nedodrželi plán nebo nevydrželi dost dlouho.
Perfekcionismus funguje jinak. Psycholog Tom Curran z London School of Economics, který se na něj specializuje, ho popisuje jako kombinaci neustálé potřeby být dokonalý a tvrdého trestání sebe sama ve chvíli, kdy člověk vysoká očekávání nesplní.
Právě tady se fit kultura dostává na tenký led. Cvičení se stává důkazem disciplíny, vyvážené jídlo známkou kontroly a pravidelný spánek potvrzením, že svůj život zvládáme správně. Když některou z těchto věcí vynecháme, snadno přijdou výčitky.
Curran upozorňuje také na představu, že člověk dokáže vlastní snahou vyřešit prakticky všechno. Zdraví, psychiku i životní spokojenost přitom ovlivňují okolnosti, které máme pod kontrolou jen částečně. Genetika, prostředí, finanční situace, práce, vztahy nebo dostupnost zdravotní péče se do našeho života zapisují stejně výrazně jako naše každodenní návyky.
Fit kultura přesto často nabízí jednodušší příběh: něco ve svém životě změníme a začneme se cítit lépe. Když se výsledek nedostaví, hledáme chybu u sebe. Málo jsme se snažili, nedodrželi plán nebo nevydrželi dost dlouho. A právě v tu chvíli se péče o sebe začíná měnit v další výkon.
Ani volný čas už není úplně volný
Podobný tlak se objevil také v oblasti produktivity. Harvard Health popisuje fenomén označovaný jako toxická produktivita. Klinická psycholožka Natalie Dattilo z Harvard Medical School ho charakterizuje jako vnitřní tlak být produktivní prakticky za všech okolností a potřebu stále něco dělat. Člověk přechází z jednoho úkolu k druhému a každou volnou chvíli zaplní další činností.
Dattilo upozorňuje na několik typických znaků. Patří mezi ně neustálý pocit naléhavosti, obtížné vypínání a výčitky kvůli nedokončeným úkolům. Výrazným signálem se stává také okamžik, kdy člověk nedokáže odpočívat bez nepříjemného pocitu, že by měl dělat něco užitečného.
Právě takové obyčejné chvíle začínají v kultuře neustálého zlepšování působit téměř jako malý luxus.
Tento tlak se netýká pouze zaměstnání. Práce se navíc propojila s osobním životem. Telefon máme u sebe, pracovní zprávy chodí večer a počítač zůstává často jen pár metrů od jídelního stolu.
Stejný způsob přemýšlení se snadno přenáší i do volného času. Spoustu věcí děláme také proto, že je dělají ostatní a vypadají jako správná součást života. Procházka se počítá jako pohyb, běh jako péče o kondici, čtení jako práce na sobě. K tomu se nabízí učení nového jazyka, pravidelné cvičení, meditace a další aktivity, které bychom do svého dne ještě měli vměstnat.
I volný čas tak dostává svůj účel. Čím víc toho zvládneme, tím snáz získáme pocit, že svůj život využíváme správně.
Ženy jsou pořád v jednom kole
Podle Dattilo se toxická produktivita u žen může obtížněji rozpoznávat, protože vysoké tempo často vypadá jako běžná součást každodenního života. Práce, péče o děti, domácnost, nakupování, zařizování, plánování. Jedna povinnost střídá druhou. Člověk pak nemusí mít pocit, že se žene za výkonem. Jen má pořád něco na práci.
Dattilo mezi varovné signály řadí také pocit, že člověk zpomalí až ve chvíli, kdy bude všechno hotové. Jenže všechno hotové nebývá téměř nikdy. Z toho vzniká zvláštní past. Čím více zvládáme, tím více toho na sebe bereme. Hranice se posouvá a představa dostatečného výkonu mizí.
Toxická produktivita může podle Dattilo přispívat k nespavosti, úzkostem nebo depresi. Člověk zároveň postupně ztrácí radost z činností, které dříve přinášely uspokojení. Práce zůstává, povinností přibývá a energie ubývá.
Už jsme unavení z neustálého zlepšování
Fit kultura a produktivita mají společný základ. Oba světy člověka vedou k tomu, aby svůj čas, tělo a schopnosti využíval co nejlépe. Jenže život se do tabulek nevejde. Některý den se podaří všechno. Jindy člověk přijde domů vyčerpaný, objedná večeři, místo cvičení si lehne na gauč a večer stráví sledováním seriálu. Ráno vstane a svět se nezhroutí.
Reklama
Právě takové obyčejné chvíle začínají v kultuře neustálého zlepšování působit téměř jako malý luxus. Procházka bez chytrých hodinek. Jídlo bez počítání kalorií. Kniha, která nás nic nenaučí, ale dokážeme si u ní odpočinout. Nedělní odpoledne bez jakýchkoliv plánů. Víkend bez budíku a s vědomím, že když všechno nestihneme, nic se nestane.
Přitom právě v takových chvílích se vrací něco, co se z našeho každodenního života postupně vytrácí. Obyčejnost. Pořád plánujeme, srovnáváme se s ostatními a snažíme se být lepší. Jenže už jsme z toho unavení. Člověk chce někdy jen vypnout, odpočinout si a dělat něco, co nikam nevede.
A možná právě to je dnes jedna z nejtěžších věcí: dovolit si chvíli, která nemusí mít vůbec žádný účel.
