S nástupem umělé inteligence a jednoduchých grafických editorů se s podobnými obrázky roztrhl pytel. Srovnání vychrtlého a morbidně obézního těla dnes vznikne během pár minut a na první pohled působí jako tvrdý důkaz. Ve skutečnosti jde ale jen o vizuálně povedené zkratky, které mohou v důsledku působit kontraproduktivně.
Přesnost a vypovídající hodnota takových obrázků je omezená. Jedním z nejčastěji uváděných příkladů je údajný rentgen Keitha Martina z Velké Británie, který vážil až 400 kilogramů a byl považován za nejtěžšího člověka na světě. On sám je reálná a dobře zdokumentovaná osoba. Což se o jeho slavném rentgenu nedá říct.
Není to totiž žádný autentický rentgen, ale vymyšlená digitální ilustrace. Vypadá hodně realisticky a s velkou pravděpodobností to tak nějak ve skutečnosti vypadá. A právě ve slovech „tak nějak“ se skrývá zakopaný pes. Ilustrace totiž není důkaz, přesto se podobné obrázky masově šíří.
Rentgen vypadá jinak
Z technického hlediska má rentgen jasné limity. Paprsky při ozařování pronikají tělem a zachycují rozdíly v hustotě tkání. Svaly, kosti i tuk vypadají na rentgenu jinak. Velké množství měkké tkáně významně snižuje ostrost.
Pokud ilustraci prezentujeme jako realitu, házíme upřímné snaze vyřešit problém zásadní klacky pod nohy.
Výsledkem jsou rozostřené snímky, na kterých budete detaily dohledávat jen těžko. Jasně vykreslené kostry, jaké vidíme na virálních obrázcích, například v „rentgenu“ Keitha Martina, by v reálných podmínkách nebylo možné získat. Jinými slovy: skutečné rentgeny silně obézních pacientů vypadají podstatně méně „přehledně“.
Tím nechceme říkat, že je špatné ukazovat důsledky. To je naopak žádoucí. Pro konkrétní případ by bylo jednodušší říct: takhle nějak vypadá tělo člověka, který má pětinásobek běžné váhy. Ovšem říkat „toto je realita“ podrývá naši autoritu ve chvíli, kdy budeme prezentovat reálné údaje.
Tělo není infografika
To, že obezita ovlivňuje vnitřní strukturu a funkci těla, je prokázaný fakt. Pokud máme tuku několikrát více než svalů a kostí dohromady, spolehlivě nám to zkrátí život a o jeho kvalitě už není třeba vůbec diskutovat. Na klouby působí obří zátěž čtyř metráků, udýchat to dá také práci. Zvlášť, pokud se tuk usazuje v oblasti břicha, což většinou bývá. Obezita prokazatelně přispívá ke zvýšenému výskytu cukrovky 2. typu, kardiovaskulárních onemocnění a steatózy jater.
Tyto závěry ale nevycházejí z jednoduchých obrázků, ale z dlouhodobého výzkumu a komplexní diagnostiky, jak shrnují i některé popularizační články o případu Keitha Martina.
V klinické praxi se používá několik zobrazovacích metod, včetně počítačové tomografie (CT) a magnetické rezonance (MRI). Berou se v úvahu výsledky laboratorních testů, historie pacienta, jeho životní styl, aktuální stav a spousta dalších faktorů.
Proč jednoduché obrázky nevysvětlují složitý problém
Keith Martin je navíc ukázkovým příkladem toho, že vznik morbidní obezity je komplikovaná a komplexní záležitost, která není jen o extrémním příjmu kalorií. Roli hraje i trauma a sociální izolace. Jeho léčba zahrnovala multidisciplinární přístup, lékařskou péči, psychologickou podporu a samozřejmě chirurgické zásahy.
Reklama
Zjednodušené atraktivní obrázky mají zásadní výhodu: dokážou upoutat pozornost k určitému problému. Pokud ale ilustraci prezentujeme jako realitu, házíme upřímné snaze vyřešit problém zásadní klacky pod nohy. Navíc pokud pracujeme s ověřenými daty, stačí jedna nepřiznaná nadsázka a celý pracně získaný soubor argumentů může být zpochybněn. A stačí málo: přiznat, že jde o ilustraci, ne o důkaz.
Obezita je komplexní problém, kterému se ve Flowee věnujeme často. Nelze ji redukovat na jednoduché vizuální zkratky. Jde o každodenní změny pohybu, stravování, uvažování i životního stylu. Nestačí, aby informace byly přesvědčivé – musí být také přesné. Když začneme realitu přibarvovat podle toho, jak se nám to hodí, riskujeme, že nám lidé přestanou věřit úplně. A můžeme to myslet sebelíp.
