Už jste někdy vyšli z klimatizované budovy na ulici a měli pocit, jako byste vlezli do pece? Tak to jste nejspíš zažili UHI neboli efekt městského tepelného ostrova (Urban Heat Island). To právě kvůli němu jsou města výrazně teplejší než okolní venkovská krajina, a to zejména v noci. Proč k efektu dochází a co s tím města dělají?
Při výstavbě uvnitř měst se používají tmavé materiály (beton, asfalt), které během dne absorbují a akumulují obrovské množství slunečního záření. Na rozdíl od přírody (například od lesních nebo vodních ploch, odrážejících světlo a uvolňujících vlhkost) se ve městě uvolňuje do okolního vzduchu akumulované teplo, díky čemu je i v noci často vedro.
„Když jsem před pár lety přijel z chalupy v Posázaví rovnou do centra Prahy, měl jsem pocit, že jsem otevřel dveře do sauny,“ vzpomíná Petr, čtyřicetiletý IT specialista. „Doma jsme večer seděli u ohně ve svetrech, ale v Praze se o půlnoci nedalo spát a na noc jsem spíš zavíral okna, protože vedro z rozpálených ulic bylo k nevydržení.“
Nemáme dostatek zeleně, a města s omezenými zelenými plochami tak přicházejí o přirozené ochlazující prvky.
Nemáme dostatek zeleně. Stromy a rostliny poskytují přirozené ochlazení prostřednictvím stínu a procesu zvaného evapotranspirace (kdy uvolňují vodní páru podobně jako pot). Města s omezenými zelenými plochami tak přicházejí o přirozené ochlazující prvky. Dalším důvodem vysokých teplot je městská geometrie. Vysoké budovy a úzké ulice mohou vytvářet „městské kaňony“, které zadržují teplo a brání proudění větru, čímž brání cirkulaci chladnějšího vzduchu a rozptýlení zadržovaného tepla. No a města mají také tu (ne)výhodu, že v nich žijí lidé. Automobily, továrny, restaurace, to vše generuje spoustu tepla. A ono se to postupně všechno sčítá.
Jde o zdraví, a to doslova
Horko ve městech není jen nepříjemné. Dlouhodobé vystavení vysokým teplotám zvyšuje riziko dehydratace, úpalu nebo kolapsu z přehřátí. Ohroženy jsou zejména děti, starší lidé a lidé s chronickými nemocemi srdce a plic. Teplo navíc zatěžuje oběhový systém – srdce musí pracovat intenzivněji, aby ochladilo organismus, což může u citlivých osob vyústit až v srdeční selhání. Přehřátý organismus je také méně odolný vůči infekcím a hůře zvládá fyzickou zátěž.
„Pamatuju si, jak jsem vloni v červenci šla s vnučkou do parku,“ vypráví paní Marie, sedmasedmdesátiletá obyvatelka Vinohrad. „Už po pár minutách na rozpáleném chodníku jsem měla pocit, že se mi podlomí nohy. Nakonec jsme si musely sednout na lavičku ve stínu a čekat, až přijede kropicí vůz. Jakmile projel, vzduch se změnil, bylo to, jako by se na chvíli otevřelo okno do chladnějšího světa. Najednou se dalo zase dýchat.“
„Kropení ulic a využívání pítek ve městě zvláště v době, kdy venkovní teplota překročí 35 stupňů, je více než žádoucí.“ MUDr. Milena Mrnková, VFN
Právě takové chvíle ukazují, že kropení ulic dokáže snížit teplotu v bezprostředním okolí i o několik stupňů, čímž ulevuje lidskému tělu, zmírňuje zdravotní rizika a zlepšuje kvalitu života obyvatel města. „Kropení ulic a využívání pítek ve městě zvláště v době, kdy venkovní teplota překročí 35 stupňů, je více než žádoucí. Přispívá ke zvlhčení vzduchu, a tak i ke zmenšení vysušování sliznic dýchacích cest, kdy se může snadno pomnožit mikroflóra. Následně dochází k onemocnění horních dýchacích cest,“ říká MUDr. Milena Mrnková z Všeobecné fakultní nemocnice. „Dochází i k osvěžení ovzduší, takže při dobrém pitném režimu (alespoň 2–3 litry neslazených tekutin za den) dojde i ke zmenšení pravděpodobnosti přehřátí organismu.“
Vhodná infrastruktura i péče městských firem
Řešením veder může být výstavba takzvané modrozelené infrastruktury, což je síť prvků budovaných v harmonii s přírodou. Vodní prvky pro zachytávání dešťové vody či její čištění spolu se zelenými prvky (flórou) pak dokáží zvýšit biodiverzitu, kvalitu půdy a stav podzemní vody, omezit znečištění ovzduší a erozi, omezit přehřívání a zmírnit mikroklima. Jak se s vedrem ale vypořádat v Praze, kde se staví o sto šest a na zeleň se přitom nemyslí? Pak zbývá v poslední době hojně diskutované kropení ulic vodou. Na první pohled se může postřikování chodníků zdát jako plýtvání vodou a financemi (jeden den kropení vyjde zhruba na 100 tisíc korun), je ale extrémně užitečné.
Čištění ulic objednává Technická správa komunikací (TSK) u Pražských služeb (PS) a několika dalších firem, které takzvaný tlakový splach provádějí v rámci úklidu jednou týdně. Čištění vodou ve městech je dobré hned z několika důvodů. Snižuje se jím prašnost, odstraňují se nečistoty, bláto, odpadky a po zimě také zbytky posypu. Protože není nic otravnějšího, když vám ještě na jaře rozežírá boty posypová sůl. Krásně nablýskané ulice ale nejsou jedinou výhodou takového oplachování. Voda na chodnících a ulicích také zlepšuje mikroklima a snižuje hodnoty dráždivého přízemního ozónu.
A samozřejmě nejlepší je to udělat před ranní špičkou. „K opláchnutí a očištění povrchu ulic je vhodná ranní doba,“ dodává Milena Mrnková z VFN. Ranní hodiny jsou pro kropení ulic nejvhodnější, protože povrchy jsou ještě chladné a voda se tak rychle neodpaří, účinek vydrží déle a zpomalí následné zahřívání města během dne. Zároveň se už ráno daří snížit prašnost a smog, který se jinak s rostoucí dopravou hromadí, a kropicí vozy navíc méně komplikují provoz než v poledne či odpoledne. Díky tomu má ranní oplach pozitivní efekt nejen na čistotu, ale i na celkové mikroklima a zdraví obyvatel po zbytek dne.
Přízemní ozón. Co to je a jak moc škodí?
Bez ozónu by na Zemi neexistoval život. Jeho zvýšená koncentrace ve stratosféře totiž zachycuje škodlivé ultrafialové záření ze Slunce, což poskytuje ochranu všemu živému před spálením. Existuje ale dost dobrý důvod, proč potřebujeme ozón udržet hodně vysoko ve stratosféře. Jde totiž o jedovatý plyn, takže ho rozhodně nechceme dýchat. Je dráždivý i ve velmi nízkých koncentracích a při delší expozici způsobuje velkou zátěž pro organismus. Na buněčné úrovni indukuje takzvaný oxidativní stres – generuje větší koncentraci volných radikálů, které mohou buňku i zahubit. V přízemních vrstvách vzniká ozón převážně fotochemickými reakcemi oxidů dusíku (které se do vzduchu dostávají nejčastěji ze spalovacích motorů automobilů) a těkavých organických látek (VOC) za přítomnosti slunečního záření. Takže čím větší horko, tím více ozónu.
„Syn má astma,“ říká Jana, maminka devítiletého Matyáše z Prahy 8. „V horkých dnech ho bereme radši domů už dopoledne. Venku začne pokašlávat a říká, že ho bolí na hrudi. Doktor nám vysvětlil, že za to může ozón a špatné ovzduší. Když pak vidím kropicí vozy, vím, že to není jen kvůli čistým chodníkům, ale i kvůli dětem, jako je můj syn.“
A právě kropení ulic může množství ozónu snižovat hned několika mechanismy. Horký asfalt a beton fungují jako „pec“, která podporuje fotochemické reakce tvořící ozon. Voda povrchy ochlazuje, vzduch se tedy méně přehřívá a rychlost tvorby přízemního ozonu klesá.
Ozón je spojován s kardiovaskulárními problémy, zvýšeným rizikem infarktu, mrtvice a předčasné úmrtnosti. Nejvíce jsou ozónem ohroženy přirozeně citlivé skupiny jako děti, senioři, lidé s astmatem či srdečními a plicními nemocemi a lidé pracující venku.
Kropení také zvyšuje vlhkost vzduchu, s čímž roste i pravděpodobnost, že ozon a jeho prekurzory budou reagovat i jinými cestami, nebo se rychleji rozkládat. Vlhký vzduch také zlepšuje rozptyl škodlivin. Ochladit rozpálené ulice navíc podporuje vznik slabých proudů vzduchu, které rozptylují znečišťující látky a snižují lokální koncentrace ozonu. V neposlední řadě kropení splachuje prach a chemikálie (například z dopravy, brzd a pneumatik), které obsahují organické látky či sloučeniny dusíku – tedy látky, z nichž by se ozon mohl tvořit.
Jelikož se ozón drží blízko u země, nejvíce jím trpí zvířata a malé děti. A proč je vlastně tak moc nebezpečný? Má silný oxidační účinek. Po vdechnutí dráždí dýchací cesty, poškozuje výstelku plic a narušuje antioxidační obranné mechanismy. Dýchací cesty také přímo poškozuje. Způsobuje podráždění nosu, hrdla a očí, vyvolává kašel, dušnost, sípání, bolest na hrudi, zhoršuje astma a chronickou obstrukční plicní nemoc (CHOPN). Dlouhodobá expozice může vést ke snížení plicních funkcí a zvýšenému riziku infekcí.
Ozón také aktivuje imunitní systém v plicích, čímž vzniká zánět dýchacích cest, otoky a zvýšená citlivost na alergeny a škodliviny. Zánětlivé procesy se mohou přenášet i mimo plíce (např. do cévního systému). Ozón je spojován s kardiovaskulárními problémy, zvýšeným rizikem infarktu, mrtvice a předčasné úmrtnosti. Nejvíce jsou ozónem ohroženy přirozeně citlivé skupiny jako děti (jejich plíce se ještě vyvíjejí a dýchají více vzduchu na kilogram hmotnosti), senioři, lidé s astmatem či srdečními a plicními nemocemi a lidé pracující venku.
A jak se vysoká koncentrace ozónu v ovzduší u lidí projevuje? Může to být pocit „tíhy na hrudi“ při dýchání, podrážděné oči a krk a také snížená výkonnost při fyzické zátěži. Citlivé osoby mohou přepadnout dokonce astmatické záchvaty.
Reklama
foto: Profimedia
