Studie, která byla nedávno zveřejněna v žurnálu Biology, naznačuje, že měkké tkáně uchované po miliony let uvnitř kostí dinosaurů, by nám mohly poskytnout cenné poznatky o rakovině – a dost možná i o tom, jak bychom proti ní mohli bojovat.
Když rumunští a britští vědci prohlíželi pod mikroskopem zkamenělé pozůstatky dinosaura Telmatosaurus transsylvanicus, narazili na něco pozoruhodného.
U velryb, slonů a jiných velkých zvířat se v průběhu času vyvinuly mechanismy, které proti rakovině poskytují ochranu. Nelze tudíž vyloučit, že něco podobného platí i pro dinosaury.
Telmatosaurus transsylvanicus byl velký přibližně jako kráva a žil před 66–70 miliony let na území dnešního Rumunska. Již dříve vyšlo najevo, že tento konkrétní jedinec měl v čelisti nádor, tzv. ameloblastom. Nyní byly objeveny rovněž struktury připomínající červené krvinky, které právě s tímto nádorem souvisejí.
Proč je to vlastně tak významné? Onkolog Justin Stebbing z Anglia Ruskin University ve Velké Británii v oficiální zprávě zdůrazňuje, že v měkkých tkáních se na rozdíl od kosterních struktur nacházejí i proteiny poskytující molekulární informace, které nám mohou prozradit leccos zajímavého o základních biologických mechanismech rakoviny.
„Náš výzkum, který spoléhá na relativně málo využívané metody, iniciuje další výzkum. A ten by se mohl stát klíčem k budoucím objevům, které by mohly prospět lidstvu,“ dodává.
Připomeňme, že u velryb, slonů a jiných velkých zvířat se v průběhu času vyvinuly mechanismy, které jim proti rakovině poskytují ochranu. Nelze tudíž vyloučit, že něco podobného platí i pro dinosaury.
Studium těchto starodávných biologických adaptací tak v budoucnosti může umožnit vznik zcela nových přístupů k prevenci, nebo dokonce i léčbě této smrtící choroby u lidí. Pro lepší pochopení dané problematiky by se přitom mohly ukázat jako zásadní právě nálezy dalších měkkých tkání podobných této.
Tajemství měkkých tkání
Laici se často pozastavují nad tím, jak je možné, že měkké tkáně dinosaurů se zachovaly až do současnosti. Bibličtí kreacionisté tím dokonce argumentují ve prospěch svého přesvědčení, že Země ve skutečnosti byla stvořena před nějakými 10 000 lety a žádná biologická evoluce se nikdy nekonala, tzn., fosilie v žádném případě nemohou být tak staré, jak tvrdí vědci.
Tato víra však pramení z naprosté ignorace faktů. Jak vysvětluje Stebbing, proteiny – především pak ty v kalcifikovaných tkáních typu kostí – jsou stabilnější než DNA a méně náchylné k degradaci i kontaminaci.
Prvním zhoubným nádorem, přesvědčivě diagnostikovaným dinosaurovi, byl osteosarkom.
„Díky tomu rovněž představují ideální kandidáty pro výzkum starověkých nemocí včetně rakoviny v paleontologických vzorcích,“ upozorňuje.
Nezbytným předpokladem ovšem je, že měkké tkáně budou uchovávány korektním způsobem a nedojde k jejich poškození. Naše analytické techniky se sice neustále zlepšují, ale nebude-li co analyzovat, příliš nám to nepomůže.
Z tohoto důvodu je zcela zásadní dlouhodobé úsilí o ochranu fosilií koordinovat tak, aby bylo zajištěno, že nadcházející generace molekulárních biologů a jiných odborníků budou mít přístup k vzorkům nejvyšší možné kvality.
„Dinosauři, jakožto dlouhověké organismy s velkým tělem, představují perfektní případ pro studium toho, jak se druhy po milion let stávaly k rakovině náchylnými i jak vůči ní získávaly rezistenci,“ poznamenává Stebbing.
Jakými typy rakoviny dinosauři trpěli?
Výše zmíněný ameloblastom se vyskytuje i u lidí, přičemž asi nejčastěji se s ním setkávají zubaři. Vzniká totiž ze zárodečných buněk nutných pro tvorbu zubů, přesněji řečeno jejich skloviny. Většinou je nezhoubný, ale velice nepříjemný, protože může proniknout až do nosních dutin a zneprůchodnit je.
Prvním zhoubným nádorem, přesvědčivě diagnostikovaným nějakému dinosaurovi, byl nicméně osteosarkom. Před pěti lety o tom informovali kanadští experti, kteří ho našli v lýtkové kosti fosilie býložravce Centrosaurus apertus, a vyvolali tím značný rozruch.
„Tato studie ukazuje, že vzhledem k tomu, že jsme rakovinu kostí objevili v poměrně pokročilém stádiu, dinosauři nebyli postihováni jen jí, ale pravděpodobně i všemi dalšími druhy rakoviny, které dnes pozorujeme u obratlovců,“ prohlásil tehdy jeden člen týmu, paleontolog David Evans z Royal Ontario Museum.
Nutno podotknout, že pátrání po agresivních nádorech není ani trochu jednoduché. Potřebujete k němu nejen špičkové technologie (typicky počítačovou tomografii), ale také rozsáhlé znalosti medicíny. To potvrzuje i skutečnost, že zkamenělina tohoto Centrosaurus apertus byla nalezena už v roce 1989 a následně vystavena v muzeu, kde ji měla příležitost vidět spousta návštěvníků. Přesto po relativně dlouhou dobu nikoho nenapadlo, že dotyčný obratlovec mohl mít rakovinu.
Moderní záležitost?
Svým způsobem je zvláštní, kolik z nás má tendence se domnívat, že tato obávaná nemoc je moderní záležitostí, resp. objevila se coby důsledek nezdravého životního stylu, který nemá příliš velkou historii. Přitom kromě dinosaurů byla doložena třeba i u pračlověka.
„Rakovinových onemocnění přibylo kvůli způsobu života, životnímu prostředí i délce života, ale rozhodně to není tak, že medicína předpokládá vznik rakoviny v důsledku moderního stylu života,“ konstatoval v této souvislosti známý český onkolog Josef Koutecký v rozhovoru pro Aktuálně.cz.
To, že rakovina existuje už miliony let, by nás ovšem mělo těšit, jelikož díky tomu je ve hře i potenciální možnost zjistit, jak se za tu dobu měnila – a rovněž jak se na ni postižené druhy mohly adaptovat.
