Existují už vědecké studie, prokazující pozitivní dopad zdravotních AI asistentů. Okamžitý přístup k pomocnému hlasu, který navíc dokáže správně motivovat a nasměrovat hlubší problémy směrem k profesionálům, má obrovskou hodnotu. „Víc a víc lidí navíc vnímá schopnost AI nesoudit a je pro ně jednodušší se svěřit než (navíc obtížně dostupnému) člověku. Troufnul bych si to nazvat revolucí dostupnosti a cestou k personalizované medicíně,“ říká Jakub Krchák, odborník na vývoj AI platforem pro duševní zdraví.
Změnu vnímání potvrzují i terapeuti z praxe. „Setkávám se v posledním roce s čím dál více klienty, kteří otevřeně hovoří o tom, že se radí s AI. Říkají například, že je pro ně snazší se bez studu zeptat na určité věci. Zároveň mají menší pocit, že by tím zrazovali důvěru někoho blízkého, když o něm mluví s ‚někým jiným‘, byť terapeutem,“ popisuje psycholožka a psychoterapeutka Martina Mikesková.
Martina Mikesková
Psycholožka, psychoterapeutka a lektorka působící na platformě Soulmio, která se zaměřuje na péči o duševní zdraví zaměstnanců ve firmách. Vystudovala psychologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, absolvovala sebezkušenostní výcvik v integrativní psychoterapii a výcvik v mediaci. Věnuje se osobnostnímu rozvoji, diagnostice a psychologickému poradenství, okrajově také oblastem marketingu a HR.
Kde vidíte největší přínos AI v oblasti psychologického poradenství, je to rychlost reakce, dostupnost nebo třeba přesnost analýz?
Ze zkušenosti vidím, že AI může pomoci právě svou dostupností, připomínáním vhodných řešení, které člověk v minulosti vyzkoušel, a zapomněl na ně. Pomoci může i nabízením nových úhlů pohledu, ze kterých si člověk vybírá. Je důležité upozornit na to, že tady se bavíme o psychologickém poradenství, jehož součástí jsou i návody, techniky, rady... Nejedná se o psychoterapii.
Na druhé straně existují v této oblasti i rizika? Co vám osobně přijde jako nejcitlivější moment, pokud AI vstupuje do péče o psychiku člověka?
Jeden z obrazů, který mi vyvstává před očima, je situace člověka, kterému je zle. Například se mu znovu otevře trauma z dětství a obrací se s tím na AI. Pláče, je mu smutno, ale na svou bolest zůstává sám. Trauma opuštění tak zažívá znovu.
Právě v takových chvílích je nenahraditelná role psychoterapeuta, který v závažnějších situacích pracuje i svou fyzickou přítomností. Slova nebo jejich obsah někdy nehrají tak důležitou roli. Může jít o bezpečné objetí, o lidský pohled z očí do očí. O citlivé, ale pevné usazení člověka do reality tam, kde pod tlakem stresu ztratil náhled na své vlastní jednání.
Dokáže podle vás umělá inteligence skutečně nahradit lidského psychologa nebo terapeuta alespoň v některých aspektech? A pokud ano, v jakých?
Myslím, že umělá inteligence nemůže zcela nahradit lidského terapeuta, a nemyslím si, že je to v tuto chvíli ani cílem vývojářů. Vnímám však, že AI může pomoci v určitých specifických situacích, například při poradenství, předběžné diagnostice nebo při odkázání na odbornou pomoc.
AI může rovněž podpořit rozvoj odbornosti psychologa nebo mu ulevit od některých rutinních úkolů, které ho stojí mnoho času. Psychologovi samotnému pak může nabídnout tolik potřebnou intervizi, jejímž cílem je hledání nových úhlů pohledu na situaci klienta.
Vnímáte, že využívání AI nástrojů a aplikací v oblasti wellbeingu nějak ovlivňuje práci psychologa nebo terapeuta?
Myslím, že my psychologové a terapeuti už na této vlně jedeme, nebo na ni brzy naskočíme. Důvodem je mimo jiné to, že za námi lidé čím dál častěji přicházejí s tím, že v oblasti wellbeingu používají různé aplikace, a žádají nás o analýzu těchto dat. Nejčastěji jde o údaje týkající se spánku nebo stresových situací.
Jak pracujete s rovnováhou mezi digitalizací a lidským kontaktem? Co podle vás nikdy nebude možné plně automatizovat?
Otevřeně s lidmi o těchto limitech hovoříme, konkrétně o rizicích tzv. exteriorizace kontroly, tedy co se stane, když důvěru plně odevzdáme přístrojům. Příklad – je fajn, když člověk používá aplikaci na měření kvality spánku, ale současně ho vedeme k tomu, aby rozvíjel vlastní vnímání svého těla a uměl i na pocitové úrovni vyhodnotit, jak je například vyspaný nebo spokojený v životě.
Myslím, že dnes neexistuje dostatečně propracovaný uzavřený systém, který by na základě dlouhodobých dat a odborníků uměl dobře personalizovat pomoc. Možná se ale mýlím.
Můžeme se na to podívat také tak, že každý z nás je technologií sám o sobě, a potřebujeme této vlastní technologii porozumět. Řešením není, že ji potlačíme a předáme otěže zcela do rukou něčemu externímu. Podstatou člověka je tělo i emoce. AI dokáže předstírat, že je má, nebo v nás vzbudit ten dojem. Nikdy ale s námi skutečně neprožije společně radost ani smutek. To je něco, co je a bude bytostně lidské.
Nechtějme automatizovat lidství – to není možné. AI může být skvělým asistentem i odborníkem, který zpřístupní podporu více lidem, aniž by to bylo tolik závislé na jejich finanční situaci.
Kdy by měl člověk bezpodmínečně vyhledat odbornou pomoc od lidského terapeuta namísto spoléhání se na AI aplikaci?
Když zažívá vážnou krizi, ohrožení nebo ztrátu, bojuje se závislostí či má myšlenky na sebepoškozování nebo sebevraždu. Odborná pomoc je také nutná při závažných psychických potížích, jako jsou deprese, panické ataky nebo poruchy příjmu potravy. Po traumatech a při podezření na vážnou diagnózu či potřebu léků je lidský terapeut nezbytný. Pro dlouhodobou práci na vztazích, změnu vzorců či osobní růst nelze AI nahradit.
Existují podle vás důvěryhodné oficiální zdroje nebo postupy, jak hledat pomoc pro psychické problémy na internetu?
Zatím nemám hlubší zkušenost s žádným komplexním systémem. Myslím, že dnes neexistuje dostatečně propracovaný uzavřený systém, který by na základě dlouhodobých dat a odborníků uměl dobře personalizovat pomoc. Možná se ale mýlím.
Může AI pomoci například i proti vyhoření? A pokud ano, jak?
Virtuální asistent mentálního zdraví může pomoci lépe si uvědomit vlastní situaci a může obsahovat například role play scénáře, jak zvládat tlak managementu. AI může průběžně mapovat situaci a cílit na prevenci díky indikátorům vyhoření. Může nahradit přetíženého manažera a pomoci rozvinout ochranné mechanismy. Vyhoření je proces a AI sbírá data v čase, což pomáhá lépe pochopit, co se s člověkem děje. Často totiž podceňujeme první příznaky, i když už jsou jasné.
Co říkáte na obavy, že by umělá inteligence mohla v budoucnu úplně nahradit psychologa? Je to podle vás realistické, nebo spíš sci-fi?
Nemyslím si, že AI může nahradit lidskost, která je často klíčová v psychoterapii. AI může službu do jisté míry zpřístupnit a pomoci tam, kde terapeuti z kapacitních důvodů nestíhají nebo teprve začínají. O tom si myslím rozhodují i sami lidé. I u mladé generace často slyším, že nechtějí online setkání, ale dávají přednost osobnímu kontaktu. A u AI by to bylo podobné. Živý terapeut tak spíše zůstane něčím nadstandardním, než že by jeho role úplně zmizela.
Duševní zdraví je velmi citlivá oblast. Lidé často mluví o pocitu bezpečí, důvěře a empatii. Může vůbec AI něco takového nabídnout?
Ano, technologie to dokáže velmi dobře imitovat. Důležité je, abychom cíleně pracovali na schopnosti rozeznat imitaci od autenticity a podstaty.
Vy sama se věnujete hlavně prevenci, vyhoření a přehlcení. Dokázala by podle vás AI včas odhalit, že je člověk na hraně?
Jsem přesvědčena, že je možné vyvinout velmi dobrý nástroj s vysokou pravděpodobností odhalení dříve, než je tomu dnes, kdy je to často podmíněno návštěvou lékaře. Současně je ale důležité, aby člověk takový nástroj chtěl používat a měl k němu důvěru. Nástroj by měl reagovat na konkrétního uživatele a vycházet z aktuálních poznatků vědy a odborníků.
Zkušený terapeut umí z tónu hlasu, držení těla nebo způsobu řeči vycítit spoustu věcí. Myslíte, že se k něčemu takovému může AI vůbec někdy přiblížit?
Ano, ale budeme k tomu potřebovat technologii, která tato data zachytí, což může být nákladné. Také bude nutný souhlas uživatele a stále nám chybí potřebná legislativa, která vymezí bezpečné a etické hranice.
Dovedu si představit, že se svolením člověka, který na konzultaci přijde, nám bude AI asistovat. Dovedu si představit, že AI napadne něco, co mě nenapadne.
Ráda bych ale zdůraznila, že i když terapeut něco vycítí, vždy si to s klientem, který je expertem na sebe sama, ověří. Nepodléhejme příliš mediálně atraktivním analýzám neverbální komunikace.
Co by podle vás mělo zůstat výhradně v lidských rukou? Kde je hranice, za kterou by už AI do duševního zdraví neměla zasahovat?
To je na hluboký rozhovor. Budu stručná. V lidských rukou by mělo vždy zůstat svědomí, svoboda a s ní související zodpovědnost. AI nerozhoduje, ale pomáhá nám rozšířit povědomí, které vede k rozhodnutí. Rozhodujeme se my, lidé. AI tedy nemůže dávat diagnózy, rozhodovat o léčbě ani vytvářet dojem, že o nás ví nebo nám rozumí víc než my sami. AI nemůže vyřešit naše největší strachy a trápení, nabízí nám jen možnosti, my sami konáme. V lidských rukou zůstane například řešení pocitu osamocení a schopnost lásky, tedy témata, která jsou v péči o duševní zdraví hluboce ukrytá.
Na závěr trochu osobněji. Vy sama jste každý den obklopená příběhy lidí, jejich zápasy a proměnami. Umíte si představit, že by mezi vámi a klientem stála AI?
Dovedu si představit, že se svolením člověka, který na konzultaci přijde, nám bude AI asistovat. Dovedu si představit, že AI napadne něco, co mě nenapadne. Už teď se občas lidí ptám, jestli se potkali s jiným terapeutem nebo AI a co cenného u nich našli. Když už jsme osobní, tak je to o mé vlastní práci s pokorou a pýchou, že AI nebudu vnímat jako konkurenci, ale jako dobrého hráče v celé situaci, když ho tam přizveme. Ve výsledku nerozhoduje AI ani já na sezeních, hlavní důvěru má vždy člověk klient, a to i v situacích, kdy se hodně trápí.
