U žen mívá ADHD nenápadnější, často přehlíženou podobu. Mnohé z nich se k diagnóze dostanou až v dospělosti, zpravidla v souvislosti s úzkostmi, vyčerpáním nebo vztahovými problémy. U mužů bývá ADHD rozpoznáno častěji už v dětství, ale ani u nich tím příběh nekončí, s věkem se mění projevy i důsledky. Z vnější hyperaktivity se stává vnitřní chaos, z problémů ve škole problémy v práci či v rodině. Jak tedy ADHD vypadá v dospělém věku? A proč tolik lidí zjistí pravou příčinu svých obtíží v dospělosti?
Eliška (18 let): Od dětství mám problém se soustředit
Eliška je osmnáctiletá studentka třetího ročníku gymnázia. Má diagnostikované ADHD i PAS a její život je mozaikou výzev, vyčerpání, ale i obdivuhodné vytrvalosti a snů, sahajících až ke hvězdám.
„Už odmala mám problém se soustředit, ale vždycky mi to přišlo normální. Myslela jsem si, že to tak má každý,“ říká Eliška. Vše se změnilo s nástupem na gymnázium, kde se zvýšily požadavky, a její obtíže začaly být nápadné nejen jí, ale i učitelům. „Uvědomila jsem si, že to normální není. Výchovná poradkyně na našem gymnáziu mi doporučila návštěvu pedagogicko-psychologické poradny, kde mi sdělili, že jde o poruchu pozornosti.“
Každodenní realita je pro Elišku často jako kolotoč, který nemůže zastavit. „Zapomínám se ve vlastním světě. Snadno mě vyruší i drobnosti z okolí nebo moje vlastní myšlenky.“ Ale i v tom je skrytý paradox. Někdy zažívá stav hlubokého soustředění. „Když mě něco zaujme, dostanu se do tzv. hyperfocusu. Do toho stavu se ale neumím vědomě dostat.“ Jak říká, všechno záleží na konkrétním dni: „Někdy jsem v klidu, jindy mám pocit, že se nezastavím a jsem strašně roztěkaná.“
Reklama
Nejvíce se její diagnóza projevuje při učení. „Ve škole je pro mě nejtěžší udržet pozornost během hodin. Vydržím se soustředit jen chvíli a pak myšlenkami utíkám. Stojí mě velké úsilí zůstat mentálně přítomná,“ vysvětluje. Obtížné je pro ni i plánování času například u písemek. „Když cítím, že už to nezvládám, pomáhá mi na chvíli se projít.“ Potřebuje mít věci naplánované a napsané. „Se sestavením plánu mi většinou pomáhá okolí.“
Přestože má ADHD, na své vztahy nedá dopustit. „Myslím, že moje vztahy to zásadně neovlivňuje. Spíš na ně má vliv PAS. Lidé, kteří se se mnou chtějí bavit, to respektují a některé věci si neberou osobně.“
Jedním z nejnáročnějších aspektů jsou změny nálad a hypersenzitivita. „Změny nálad mívám často a dost intenzivní. Jsem hypersenzitivní, takže emoce prožívám silně. Spolu se smyslovým přetížením je to recept na zhroucení nervové soustavy.“ Aby to zvládla, chodí do školy jen na kratší dobu. „Když přijdu domů, musím si odpočinout, lehnout si, zabalit se do deky a nic nedělat. Když se potřebuji zklidnit, třeba i před spaním, dělám autogenní trénink.“
Velkou oporou jsou jí blízcí lidé. „Musím zaklepat, protože mám kolem sebe lidi, kteří mě maximálně podporují. Rodiče i sourozenci za mnou stojí odmala. Mám pár kamarádů, kterým můžu říct cokoli. A škola mi vychází maximálně vstříc.“ Cítí, že ji okolí podporuje nejen v tom, co ji baví, ale i v tom, co jí nejde – a pomáhá jí růst.
Eliška chodí na terapie a brzy možná začne i s medikací. „ADHD není hlavní důvod, ale všechno spolu souvisí.“ Diagnóza jí pomohla pochopit samu sebe. „Pořád občas bojuju s tím, kdo jsem a co to obnáší. Vyčítám si věci, které nemůžu změnit. Ale díky diagnóze si víc uvědomuju, že to, co prožívám, je normální.“
Přes všechny potíže si jde za svým a může se pochlubit obrovským úspěchem. „Jsem několikanásobná mistryně světa v rybářském sportu. Jsem na to hrdá, protože celý ten proces vyžadoval vytrvalost a soustředění.“ A její sen? Bez váhání říká: „Chtěla bych letět do vesmíru.“
Michal (23 let): Už ve školce vnímal, že je jiný
Michalovi je třiadvacet a studuje vysokou školu, obor sociální pedagogika. Na první pohled by si člověk nevšiml ničeho zvláštního, je klidný, zamyšlený, má věci srovnané. Ale za tím vším je cesta, která nebyla z těch nejjednodušších. Už ve školce vnímal, že je jiný. „Hodně si mě u sebe držela paní učitelka, cítil jsem, že mě nemá moc ráda, a kvůli tomu ani ostatní děti.“ Odbornou pomoc tehdy vyhledala jeho maminka. Na první vyšetření šel jako malý kluk v sedmi nebo osmi letech.
Dnes říká, že oproti dětství nebo pubertě se věci hodně zlepšily. „Trápí mě hlavně zapomínání, pořád někde nechávám klíče nebo peněženku. A občas se nepřiměřeně rozčílím, ale jinak už to není tak zlé.“ Jeho každodenní fungování je pevně spojeno s režimem. „Snažím se chodit včas spát, nepít energetické nápoje, nepřepínat se. Když mám víc povinností, rozděluju si je do menších celků. Struktura mi pomáhá.“ Vědomá organizace a schopnost dělit zátěž do zvládnutelných bloků mu dávají oporu, díky které zvládá studium bez větších problémů. Někdy se sice připlíží pochybnosti, například jestli to všechno má smysl, ale ve finále podle něj stejně vždycky vyhraje „dlouhodobější cíl a smysl“.
Mnoho dospělých popisuje, že jim v dětství nikdo nevěřil, že by mohli mít ADHD, protože byli „hodní“, „tiší“ nebo „snílci“.
Michal nezastírá, že prožil období, kdy měl „neustálý pocit, že je něco špatně“. Týkalo se to hlavně jeho raného dětství. „Ve školce a na začátku školy jsem měl pocit, že jsem cizí. Ale teď už to tak nevnímám. Sebevědomí sice nemám bůhvíjaké, ale nemyslím si, že by mě to nějak omezovalo.“ V minulosti se častokrát stáhl dřív, než mohl být úspěšný, z obavy, že úspěch bude nutné zopakovat. Dnes už podobné myšlenky nemá.
Vztahy v jeho životě jsou pevné, i když se přiznává, že s vrstevníky si ne vždy rozuměl. „Někdy jsem byl jediný, kdo nechápal, co učitelka vysvětluje. To bylo těžké.“ Dnes se už s takovými situacemi tolik nesetkává, ale vztahy jsou pro něj pořád oblast, ve které se někdy cítí nejistý. S lidmi s ADHD si paradoxně nikdy příliš nerozuměl, „spíš jsme si lezli na nervy“.
Impulzivní prý není. „Spíš občas něco nedomyslím. Jinak ale žádný problém s výbuchy nebo agresí nemám.“ I tady opět hraje hlavní roli režim. „Pomáhá mi mít ve věcech řád a předem dané postupy.“
Zhruba od deseti let Michal využívá služeb organizace NAUTIS. „Chodil jsem na individuální a skupinové nácviky, teď jezdím na víkendové pobyty pro dospívající a je to fajn.“ Vnímá to jako důležitý pilíř svého vývoje. Terapie i odborníci pro něj vždycky byli spíš pomocníky než nutným zlem. „Na terapii jsem chodil hlavně kvůli úzkostem a pochybnostem o smyslu života a sebe sama.“
Diagnózu má od dětství, takže k ní nikdy nezískával vztah zpětně. „Nelituju, že ji mám. Pomáhá mi pochopit věci, co se mi děly, třeba výkyvy v sebevědomí, dřívější úzkosti, zrychlenost, nepochopení spolužáků.“
Když se ho člověk zeptá, na co je hrdý, dlouho přemýšlí. „Na nic moc nejsem hrdý. Po maturitě jsem měl asi na deset minut dobrý pocit, ale pak to přešlo.“ Co mu ale dává smysl, je studium. A cíl, který se zdá možná obyčejný, ale v sobě nese sílu a naději: „Dodělat školu a najít si práci, která mi bude dávat smysl.“
A co by vzkázal ostatním, kteří se možná právě teď potýkají s podobnými pocity nejistoty a váhají, jestli vyhledat pomoc? „Mám pocit, že ADHD dnes má hodně lidí. Takže to není žádné stigma. Kdo váhá, ať si to klidně promyslí, nemá co ztratit. Spíš může jen získat.“
Terapeut: Člověku se po stanovení diagnózy uleví
Mgr. Julius Bittmann působí v NAUTIS a SPC při NAUTIS jako terapeut. Vystudoval sociální pedagogiku a učitelství na Karlově univerzitě. V letech 2011–2015 absolvoval psychoterapeutický kurz kognitivně behaviorální terapie pod vedením prof. Jána Praška. Pracuje s dětmi, dospívajícími i dospělými s autismem, s kolektivem spolužáků dětí s autismem a jejich sourozenci, a to formou individuálních i skupinových terapií. Zaměřuje se na terapii OCD, úzkostí a dalších přidružených poruch. Věnuje se také přednáškové a publikační činnosti.
MUDr. Julius Bittmann. (foto: se svolením)
Neustálý vnitřní neklid, pocit, že je „něco špatně“, a přitom žádné konkrétní vysvětlení – může jít o jeden z příznaků ADHD u dospělých? Jak se tento pocit liší třeba od úzkosti nebo deprese?
U dospělých se s tímto nastavením setkáváme spíše u žen s ADHD než u mužů. Na rozdíl od deprese většinou tyto pocity nevedou k vyhýbavému chování, spíše k potřebě hledat a zkoušet stále nové věci (zájmy a volnočasové aktivity, profesi, partnerské či kamarádské vztahy), které by danému jedinci konečně dávaly smysl a vnitřně jej naplňovaly. Úzkosti naopak s pocitem „něco je špatně“ bývají spojeny a je vhodné tento myšlenkový bludný kruh řešit terapeutickou cestou. Pomáhá však třeba také změna životního stylu či zvýšení fyzické aktivity a zátěže (procházky, běh, venčení psa apod.).
Mnoho dospělých popisuje, že jim v dětství nikdo nevěřil, že by mohli mít ADHD, protože byli „hodní“, „tiší“ nebo „snílci“. Jak se ADHD u dospělých projevuje jinak než u dětí a proč se tolik lidí dostane k diagnóze až ve třiceti nebo čtyřiceti letech?
V tomto případě se nejspíše bude jednat o ADHD s převahou nepozornosti, resp. s poruchou pozornosti, jejíž symptomatika v celkovém obrazu diagnózy dominuje. Tyto děti skutečně bývají mimo střed pozornosti spolužáků a pedagogů, to poslední, po čem touží, je být vidět. Mají pomalejší pracovní tempo, sociálním interakcím se spíše vyhýbají, jejich koncentraci narušují i podněty, na které okolí nereaguje, případně je ani nezaznamená.
Součástí tohoto typu ADHD bývají specifické poruchy učení (dysgrafie, dyslexie apod.) a úzkostnější ladění. Porucha pozornosti přitom přetrvává i v dospělosti a velmi těmto lidem narušuje kvalitu života. K diagnóze se mnohdy dostanou „omylem“, na základě jiné zakázky spolupráce s terapeutem nebo psychologem. Tou bývají nejčastěji obtíže ve vztazích, nízké sebevědomí, prožívání úzkostí nebo panických ataků, nespavost apod.
Co prožívá dospělý člověk, který roky žil s tím, že „něco není v pořádku“, ale nevěděl co – a najednou dostane diagnózu ADHD? Co to znamená pro jeho identitu, vztahy a životní příběh?
V naprosté většině případů se člověku po zjištění diagnózy výrazně uleví a najednou vše vnímá a chápe v novém světle. Klienti mnohdy používají spojení „najednou mi to všechno zapadlo do sebe, konečně to dává smysl“. Úleva vychází ze zjištění, že „to všechno“ není moje vina, já nejsem ten špatný, „vadný“ a nedostatečný, ale je to vina diagnózy, kterou jsem si dobrovolně nevybral. Pro mnohé lidi tak bylo zjištění diagnózy důvodem k bujarým oslavám a zásadní změně fungování a životního nastavení.
