Jarní kapitola našeho ročního seriálu o prastarých svátcích a šamanském pojetí světa.

Děje se to vždy na konci února nebo v první polovině března. Vyjdu ven, nasaji vzduch a cosi hluboko ukryté v mém nitru mi řekne: „Začíná nový rok.“ Jsem přesvědčen, že toto „cosi“ funguje nejen v každém z nás, ale že je to důležitá, i když většinou už dlouho zapomenutá část naší psýché. Nazývám to cyklickým časem nebo také časem příhodného okamžiku. Ani jeden výraz není můj původní – cyklický čas zná každý sedlák a čas příhodného okamžiku je český opis speciálního, mytologického a velice důležitého času starověkých Řeků, kteří ho nazývali „Kairos“.

Chronos a Kairos

Řekové, podobně jako většina starověkých národů, znali dva druhy času. Ten první je náš chronologický, odtikávající, neustále dopředu spěchající a nemilosrdný čas lineární, řecky Chronos. Tento starověký pojem je obsažen ve slově chronometr, ale i třeba ve výrazu „kronikář“. Je to ten čas, který jsme biflovali v hodinách dějepisu, čas, který nás honí z domova do práce a naopak, čas našich náramkových hodinek i digitálních budíků. Jeho výhodou je přesnost a exaktní měřitelnost. Nevýhodou je, že nám sugeruje nutnost neustálého pohybu vpřed, růstu, shonu, neopakovatelnosti a jedinečnosti. Prostě – čas velice moderní.

pexels photo 210217

Od narození se tak po jakési pomyslné přímce blížíme naší smrti a nezbývá, než hodinu posledního výdechu všemi prostředky buď oddalovat, nebo na její nevyhnutelnost prostě zapomenout. Výsledkem je, že stárneme s odporem a nepochopením, co to vlastně stárnutí je, že umíráme nepřipraveni, případně že zůstáváme věčně nedospělými.

Staré a moudřejší kultury proto znaly důležitější a milostivější čas – čas neustálého koloběhu, čas cyklů. To, co nám cyklický Kairos říká, zní přibližně takto: „Vše, moji milí, se neustále opakuje, byť s jistými obměnami, které vy nazýváte ‚vývoj‘. Nic není konečné, definitivní ani váš svět nepředstavuje žádný vrchol čehosi, ale pouze kratičkou fázi nekonečna. Ty, milý člověče, stále a stále putuješ mezi světy a tvoje tak zvaná smrt je pouze brána k další etapě tvého cestování. A to opravdu důležité není hnát se bezhlavě dopředu, závodit s časem či se obávat konce, ale vědět, pro co je tento okamžik příhodný. Kdy zasévat, kdy růst, kdy sklízet a kdy se odebrat k odpočinku.“

Než jaro začne dýchat

První závan předjaří, jakési početí nového roku, se ovšem slaví ještě v hluboké zimě. Na Nový rok o slepičí krok, na Hromnice o hodinu více – jak lidová moudrost říká, začátkem února je už zřetelně poznat, že světla přibývá. Hromnice, které se slaví 2. února, mají jako skoro všechny křesťanské svátky svůj pohanský původ, stejně jako keltský Imbolc, Imbolg, Oimelec, staroanglický Candelmas nebo také svátek Brigity.

snezenky

Podle druidské tradice je v tyto dny nebe otevřené a jeho spirituální světlo nás očišťuje a připravuje na další rok Matky Země. Na Imbolc (vyslov „imbolk“) oslavujeme první příznaky budícího se nového života, tedy zcela podobně, jako se raduje matka, když poprvé pocítí ve svém lůnu pohyby ještě nenarozeného dítěte.

Podobně jako všechny čtyři hlavní pohanské svátky, o kterých bude ještě v tomto seriálu řeč, je i Imbolc klasický svátek přechodu. To staré – zima, období tmy – ještě neustoupilo, to nové – jaro – ještě nevypuklo. Pro všechna takováto mezidobí měly staré kultury připravené přechodové rituály, které usnadňovaly a především zvědomovaly nadcházející změnu. I dnes můžeme tyto svátky využít k přerodu z jednoho stavu do druhého, k iniciacím a k očistě od všeho, co již nepotřebujeme. Tato doba se výborně hodí i pro zcela praktický „přechod“, totiž ke změně zaměstnání. Je zajímavé, že v dřívějších dobách směl čeledín změnit svého hospodáře právě a pouze v období tohoto svátku.

Také úklid domu, vykuřování a vnášení slámové figury Brigity (symbol životadárné bohyně) do stavení se konaly během Hromnic. Dalším zvykem bylo vysvěcování svíček-hromniček, které se zapalovaly během bouřky na ochranu proti blesku. Je to takový hezký příklad lidové homeopatie: Oheň posvátný zažehnává oheň zlý aneb: Similis similibus curentur – stejné léčí stejné.

Neděle po prvním jarním úplňku

Nyní ale ke skutečnému počátku jara. Astronomické datum 20. nebo 21. března je samozřejmě opět výsledek našeho „chrono-exaktního“ pohledu na svět. Prastaré svátky jara a plodnosti jsou Velikonoce. Jako jediný z původně pohanských svátků se Velikonoce neslaví k určitému dni v kalendáři, ale jejich datum závisí na fázi Luny. Pokud se trochu vyznáte, bude pro vás snadné určit jejich datum: Velikonoční neděle je ta, která následuje po prvním jarním úplňku.

pomlazka

Velikonoce byly samozřejmě už před příchodem křesťanství významným svátkem, který prý zaštiťovala keltská bohyně Ostara. Z toho také pochází německý název svátku Ostern a anglický Eastern. Naše Velikonoce mají ovšem jednu malou chybičku – díky křesťanským kněžím, kteří pravděpodobně chtěli oslabit pohanství, připadá velikonoční neděle vždy na ubývající fázi Měsíce, tedy na jeden až několik dní po úplňku. To je ovšem z „energetického“ hlediska asi tak smysluplné, jako byste chtěli pořádat tantrický rituál na hřbitově. Z astrologie víme, že po úplňku lunární energie rychle klesá – pro svátek plodnosti tedy ne úplně nejlepší čas. 

Oheň, rudá barva a vrbové proutí 

Mnohé staré zvyky a rituály připomínají ještě pohanský původ Velikonoc. Patří k nim především oheň, který se v některých krajích zapaluje. Také pálení velikonočního kola, někdy spojené s jeho pouštěním ze svahu do údolí, je pohanského původu a odkazuje – ano, na cyklický, kruhový čas. Na plodnost spojovanou s jarem upomínají velikonoční vajíčka. V mnoha zemích, například v Řecku nebo v Rusku, ještě vědí, že „jediná barva, která se na vajíčka hodí, je temně rudá“. To jsem takto doslova slyšel od jedné Řekyně, jež vypadala na nejméně stoletou. Temně rudá menstruační krev je symbolem pro plodnou ženu (vajíčko také), a tak patří červená barva nerozlučně k svátkům plodnosti. I velikonoční zajíček, Osterhase, případně jeho menší brácha králík jsou prastaré symboly plodnosti a sexuality.

Čtěte také:
Král místo manažera: To staré umění vládnout
Proč je v pořádku, když firma stagnuje
Jak vést v dnešní době tým

Další známý zvyk je šlehání žen a dívek pomlázkou z vrbového proutí. Pověst praví, že ta mladá žena, která je na Velikonoce vyšlehána, zůstane po celý rok zdravá a plodná. Každopádně jsou Velikonoce pevně spojené s novým životem a tím i s počínajícím vztahem mezi mužem a ženou. Můj druidský učitel Anton říkal, že „na Velikonoce muž za ženou běží, ale až na Beltane spolu leží“.

To už se ovšem dostáváme k dalšímu čistě pohanskému svátku – k prvomájové noci, keltsky Beltane, česky k „čarodějnicím“. A ten, spolu se svátky léta, si necháme na příště.

 

Jan Bílý

Jan Bílý

Související články

Pokračováním v prohlížení těchto stránek souhlasíte s Podmínkami užití a Pravidly využití Cookies.