V seriálu „Bůh v byznysu“ vysvětluje Jan Bílý rozdíl mezi manažerem, který se snaží, a králem, který vládne

Přečteno 4289x

Byl jednou jeden král… začínají pohádky pro malé děti. A je veliká škoda, že my dospělí se na pohádky díváme naším racionálním, logicky školeným pohledem jako na něco, co pro nás už nemá pražádný význam. Protože v pohádkách, mýtech a bájích se skrývají nejen hluboká moudra, ale přímo i návody pro nový, moderní, úspěšný byznys. Podívejme se teď na rozdíl mezi takovým běžným manažerem či manažerkou, jak je potkáváme v korporacích, a králem, respektive královnou.

Začneme hned pěkně filosoficky. Zásadní  diference je v kvalitě bytí. Král je, zatímco manažer se snaží. Vysvětlím to na vlastním prožitku. Když jsem byl malý, chodíval jsem s mým dědou po Praze na procházky. Často i na Hrad, kde tenkrát ještě nebyly instalovány žádné zátarasy a nestály se pitomé fronty. Pokaždé mi děda ukazoval prezidentskou zástavu, která nad Hradem vlála (a ještě vlaje): „Vidíš, skrz tu vlajku se pozná, jestli je pan prezident tady, nebo jestli je na cestách.“ Vlajka vlála a malého „Honzika“ zasáhl hřejivý pocit, že ON, král-prezident-vládce, je tu. Dávalo to docela sílu, a to i v době, kdy na Hradě vládl Antonín Novotný. Přestože to byl pouhý komunistický aparátčík bez charismatu, pobyt na Pražském hradě (největším sídle hlavy státu na světě) mu v očích dítěte zajistil nadpřirozené schopnosti. Král totiž svou pouhou přítomností, svým bytím vlévá do celku, kterému vládne, jistotu.

Máme bohužel mnoho manažerů, ale jen velice málo králů.
Když jsem před lety zavedl tento pojem, tak velice rychle téměř každý
muž či žena z byznysu pochopili, o co jde. Takže králů přibývá.

Jistěže ne všichni dospělí měli z vlajky na Hradě v padesátých letech tak prima pocit jako já. Lidé, tedy „poddaní“ prezidenta-krále-šéfa firmy, se mohou na něj spolehnout a opřít o něj pouze tehdy, pokud on naplňuje svoje poslání. Svůj archetyp. Tedy tehdy, pokud vládne všem a spravedlivě, což byla kvalita, kterou u soudruha Novotného mohli vidět asi jen pravověrní členové Komunistické strany, ale asi už ne lidé jiného politického smýšlení. A ono to bohužel platí i dnes, kdy pohled na vlajku na Hradě nenaplňuje řadu spoluobčanů hrdostí a klidem. Protože ani současný prezident nectí královský imperativ, totiž národ nerozdělovat, vládnout pro celek a ne pro sebe. Jen když je král „nad věcí“, tak v sobě slučuje jak toho nejvyššího vládce, tak i toho nejnižšího sloužícího.

Šéfe, stůj!

A teď zpátky do vaší firmy. Manažeři jsou bohužel často ve stresu. Mají plný kalendář (někteří CEO si dokonce zakládají na tom, že opravdu, ale opravdu nemají ani minutu čas). Neustále jezdí a létají kamsi. Ve volném čase obvykle běhají. A většinou bojují s těmi, kteří jsou „pod nimi“, protože kdesi v hloubi jejich duše sídlí přesvědčení, že jsou to nuly. Nebo on že je nula? Nebojují. Snaží se o větší obrat, zisk, úspěch. Jejich cíl je prostě: Víc.

Naproti tomu král sedí na trůnu a… je. Je především v srdci (manažer je především v hlavě) a právě tím dodává celému království, firmě, korporaci nebo státu to, po čem všichni tak toužíme – pocit celku. Pocit, že všichni patří k „tomu“. A také vědomí, že ten někdo není chráněn od „normálních“ lidí nabroušenou sekretářkou, zavřenými dveřmi a nevím jakými detektory, ale že je přístupný. Byť jen během jistých audienčních hodin.

Bůh byznysu:

Král místo manažera: To staré umění vládnout

Příště:

Mužský a ženský princip v pracovním prostředí

Až na pár výjimek má král na stres, na práci, na běhání, ježdění a létání své rytíře. Jen když se věci dostanou tak daleko, že je potřeba vytáhnout do války, tehdy usedne na svého koně (bílého samozřejmě) a vyrazí v čele šiku do boje. A protože je milován a svými rytíři následován, šípy, a dokonce i dělové koule se mu vyhýbají. A když ho jednou, na konci jeho vlády, přece jen něco trefí, budou na něj lidé vzpomínat s úctou.

Máme bohužel mnoho manažerů, ale jen velice málo králů. Ale když jsem před lety na svých seminářích zavedl tento pojem, tak velice rychle téměř každý muž či žena z byznysu pochopili, o co jde. Takže králů přibývá. Nejen v pohádkách.

foto: Shutterstock

Jan Bílý

Jan Bílý

Související články

Pokračováním v prohlížení těchto stránek souhlasíte s Podmínkami užití a Pravidly využití Cookies.