Kristina Lamperová popisuje, jak šel její syn do první třídy v zemi, kde jsou zvyklí na cizince a chtějí jim pomáhat

Přečteno 923x

Matyáš jde do školy. Je mu šest a půl a dneska ráno se z něj oficiálně stal školák. Už to je samo o sobě nervy drásající mateřská zkušenost, ale on jde ještě k tomu do školy v Kanadě. A navíc je tu malý detail: Matyáš nemluví anglicky.

Související…

Ve školách chybí „aha“ a „wow“ efekt, říká šéf liberecké iQLANDIEPatnáct zemí, kde to mají děti ve škole trochu jinakKlasická česká výuka demotivuje. Žákům nic nedává a učitele vyčerpává
 

Celou noc jsem se převalovala v posteli a před očima mi pořád dokola vyvstával obraz smutného prvňáka, co sedí sám na školním dvoře, chroupe svoji mrkev a smutně se kouká, jak se ostatní děti vesele druží a opovržlivě koukají na vetřelce, co ani nemluví stejným jazykem. Nebudu zapírat – potají jsem i brečela do polštáře, jak mě ten obrázek děsil. 

Kanadská realita

Školní ráno jsem tedy načala litrem čerstvé kávy a vůbec jsem ze zad nemohla setřást stres a nervozitu.  Do školy jsme se vydali ruku v ruce s mým manželem a za námi nervózně poskakoval syn, který přesně nevěděl, jestli má zvracet nervozitou, nebo skákat radostí, že už je veliký a jde do první třídy. Nutno podotknout, že stejně rozporuplné pocity zmítaly i mnou: přes nervozitu a obavy jsem si na druhou stranu byla vědoma, že se mi blýská na lepší časy. Dítě ve škole znamenalo víc času na práci a taky na sebe. Poprvé po hodně dlouhé době.

Existují státy, kde politici získávají popularitu slibem, že nikdy nepomohou žádnému „cizímu“ zoufalému člověku v neštěstí. 

Když jsme dorazili na školní dvůr, všechny strachy a výčitky ze mě spadly, jako by mi neviditelný  jeřáb zdvihl veškerou tíhu z ramen. Na dvoře byl neuvěřitelný mumraj, pobíhaly tam děti všech ras a náboženských vyznání, vedle anglického jazyka zaznívala francouzština, arabština, korejština, japonština a španělština. Celá tahle pestrobarevná směs v naší čtvrti v Edmontonu žije a škola navíc každý rok drží určitý počet míst pro děti rodičů se statusem uprchlíka.

Když nám to asistentka ředitele sdělovala, nehnula ani brvou, prostě jí to přišlo samozřejmé. A mně v tu chvíli zase přišlo k neuvěření, že existují státy (a já sama jeden velmi dobře znám), kde politici získávají popularitu slibem, že nikdy nepomohou žádnému „cizímu“ zoufalému člověku v neštěstí.

Učení a hry

U dveří čekala Matyášova učitelka – slečna zhruba pětadvacetiletá, s širokým úsměvem a s lehce rozpoznatelnou láskou pro děti. Bylo jasné, že naše dítě zdaleka není jediné, které přišlo do Kanady nevyzbrojené angličtinou, a Ms. Smith, jak zní jméno mé současné nové nejlepší kamarádky (učitelky), mě uklidňovala tím, že do dvou měsíců bude Matěj mluvit, jako kdyby se tu narodil.

Dodnes si pamatuji na hodinu dějepisu, při které jsem v šesté třídě objevila lásku ke vzdělávání. Třeba ji můj syn objeví ještě dřív než já.

Ve třídě je s Matyášem ještě dalších 14 dětí, v rohu stojí indiánské tee-pee, školáci sedí u čtvercových stolů pro čtyři, na stěně je obří datový projektor místo tabule a kromě psaní a počítání zdejší prvňáky čekají i hodiny vědy a pokusů. Na rozdíl od vrstevníků v Česku, kteří chodí domů po obědě, bude Matyáš v budově školy trávit každý den osm hodin. Nejen učivem, ale i hrami. Třeba hned první den ho čekají počty, anglická literatura, hudebka, výtvarka, sportovky (což je heslo pro běhání na přilehlém dětském hřišti).

Nemůžu si pomoct a musím se v myšlenkách vrátit zpátky k mému prvnímu školnímu dni. Moje škola byla od toho ráje, co jsem dneska viděla, hodně daleko. O (mladých) učitelkách, které by skutečně milovaly svoji práci, jsem si opravdu mohla nechat jen zdát. A obecně si myslím, že moje školní zkušenost bude od té, co prožije můj syn, na míle daleko. Netvrdím ale, že bylo všechno špatně. Dodnes si pamatuji na hodinu dějepisu, při které jsem v šesté třídě objevila lásku ke vzdělávání. Třeba ji můj syn objeví ještě dřív než já. Nebo ji v kanadské škole možná vůbec nebude muset objevovat.

foto: Shutterstock

Kristina Lamperová

Kristina Lamperová

Pracovala v Českém rozhlase, každý pátek vychází její sloupek v MF DNES. Baví ji cestování a čtení, práce je i její osobní terapie.

Související články

Pokračováním v prohlížení těchto stránek souhlasíte s Podmínkami užití a Pravidly využití Cookies.