Věděla jsem to. Od první chvíle, kdy vstoupil do dveří mé kanceláře a já ucítila typickou vůni mužů, co neumějí držet poklopec zapnutý. Směs sebevědomí, testosteronu a laciného deodorantu z drogerie. Muž, který má charisma, humor a oči, ve kterých se leskne slib „nedoporučuji věřit ani slovu“, má obvykle prsty v tolika ženských životech, že by mohl mít loyalty program.
Jeho charisma na mě fungovalo jako magnet i přesto, že byl o více než dekádu mladší a byl vyhlášený sukničkář. Začali jsme spolu pospávat, ale nikdy ne s tím, že bychom spolu někdy měli být, nebo snad vychovávat děti. Nepředstavujte si, že jsem byla ta žena, co věřila na pohádky. On ke mně chodil jak na emoční masáže: ventilovat staré románky, nové milenky, nedokončené vztahy, staré věty a nové lži. Já byla vrba, on byl turista na krátkodobý pobyt. Já byla unavená z „hodných“ typů, co neumí otevřít ani sklenici s okurkami, natož vaše srdce. On, Kamil, mi chodil plakat na rameno, že má „stíhačku“, která je neodbytná a otravná. Říkejme jí třeba Elena.
Elena a její posedlost v podvazcích
Elena se do Kamila bezhlavě zamilovala a on jí po čase podlehl. Jenomže Elenina posedlost měla za cíl Kamila okroužkovat, zatímco Kamil se kroužkovat nechtěl. Nikdy. Já jsem o Eleně věděla, znala jsem ji osobně. Kdysi dávno, když jsem Kamila ještě brala jako nárazové tělesné uvolnění a kamaráda na pokec, za mnou přišla s žádostí o radu, jak na něj.
Nevzala jsem si prince na bílém koni. Vzala jsem si děvkaře. Dobrovolně.
A pak se stalo, že jsem otěhotněla. Neplánovaně. S Kamilem. Při jedné z našich dvou vášnivých nocí ročně, což zcela pokrývalo mé fyzické potřeby.
Co teď?
A tehdy se všechno začalo komplikovat. S Kamilem jsme se, a je jedno proč, museli vzít. Nevzala jsem si prince na bílém koni. Vzala jsem si děvkaře. Dobrovolně. Kamil spoléhal na to, že protože jsme kamarádi a „spřízněné duše“, což jsem si v té době myslela i já, nějak to prostě dáme. Vyzkoušíme, uvidíme.
On byl typ chlapa, co se sám neumí rozhodnout, jestli je víc zraněný kluk, nebo vášnivý milovník žen, ale věděla to každá žena v okruhu tří kilometrů. Charisma, se kterým by utáhl i semafor. Smích a hlavně úsměv, který sliboval všechno – a zároveň nic, co by se dalo dodržet.
Proto jsem věděla, že je potřeba nastavit hned zkraje limity. Rovnou jsem řekla, že žít s ním nechci. Že si může dál honit své holky, s jedinou výjimkou. Elena. Tu jsem opravdu v životě řešit nechtěla.
Jenže osud tomu chtěl jinak.
Dohoda měla být neprůstřelná
Brát jsem si ho nikdy rozhodně nechtěla. Když pak okolnosti rozhodly za nás, dohodli jsme se jako civilizovaní dospělí, že náš vztah bude fungovat podle jasných pravidel: Rovnou jsem mu řekla, že bydlet s ním nechci, ale že mi jeho početné známosti nevadí. S jedinou výjimkou, a tu jsem myslela naprosto vážně: Elena. Žena, která se směje do telefonu trošku moc hlasitě, píše „haha“ i do smutných zpráv a nenosí podprsenky vůbec anebo takové, kvůli kterým chlapi zapomínají rodná čísla svých dětí. A té měl být konec. Měla být tabu. A on na to přistoupil, protože teď bude táta, a to se přece rozumí samo sebou.
Naším sňatkem zlomená Elena odjela neznámo kam a já měla pár měsíců pocit, že si to všechno nějak sedlo. Až do dne, kdy na Kamilově telefonu blikla zpráva – velké červené srdce. Kamil se ani nesnažil zapírat – naopak, v jeho hlase jsem slyšela sto odstínů úlevy. S Elenou si už nějakou dobu každé ráno volají a praktikují sex po telefonu.
Možná chtěla ublížit mně, možná jemu, možná oběma. Možná to byl vzkaz: „Vidíš? Mohl jsi být tady. Měl jsi být tady.“ Tohle je druhý produkt tvé zrady.
Rozvod byl tak rychlý jako Kamilova schopnost zapnout si kalhoty. Já jsem se se synem odstěhovala, Kamil se o něj postupně přestal zajímat. Poměrně brzy se oženil s další ženou a založil s ní rodinu – jasně, proč ne, změna je život. A s ní má další dvě děti. Holky. To už mi bylo jedno. Bylo skvělé nejen to, že je z dosahu on (suďte mě, pokud chcete), ale hlavně Elena. Zmizela mi ze života, zmizela ze sociálních sítí. Alespoň jsem si to myslela.
Jako vejce vejci
Po roce… zveřejnila ONA na sociálních sítích fotku.
Její dítě.
Jeho obličej.
Jeho genetika vytesaná do malého obličejíčku jako podpis: „Pozdravuje tatínek, který neví, kdy má zapnout poklopec.“
Obličej mého syna. Ale hlavně jméno… mého syna!!! Myslela jsem si, že mě už nic nerozhodí, ale tohle mě dostalo. Můj syn nemá nejobvyklejší jméno, takže to, že mu dá stejné, byl takřka jasný naschvál. Ale komu? Mně, která byla už dávno pryč? Nebo jemu, který si nevzal ani ji, ale to dítě jí nejspíš v podvazkách a na jídelním stole, kde se servíruje vášeň, udělal?
Tohle jsem dosud nepochopila, ale nemohla jsem ani mluvit. Není většího paradoxu než být matkou dítěte muže, který s vámi nikdy nezůstal – a pojmenovat ho jako to dítě, se kterým zůstat chtěl.
Možná chtěla ublížit mně, možná jemu, možná oběma. Možná to byl vzkaz: „Vidíš? Mohl jsi být tady. Měl jsi být tady.“ Tohle je druhý produkt tvé zrady. A možná prostě jen vyhrála soutěž v kategorii: „Jak být toxická, aniž by to psycholog stíhal zapisovat.“ Jestli ale Elena ví o existenci Kamilovy další rodiny, to netuším.
Reprodukční maximalista, genetický influencer
A pak jsem si uvědomila, že to celé není ani o ní, ani o mně. Ale o něm. Chlap, který dokáže mít děti se dvěma, vlastně teď už třemi ženami, z nichž jednu opustí a druhou nechá něco dokazovat přes jména dětí, není milovník, ani švihák lázeňský, ani lamač ženských srdcí. Není ani alfa samec. Je to prostě… slaboch se sex-appealem, který ničí úplně všechno, čeho se dotkne. Narcista. Manipulátor a egomaniak bez špetky zodpovědnosti.
Reklama
A já? Snaha byla. Jen teď mám před sebou jeho malou kopii a vím, že někde jinde pobíhá jeho další klon se stejným jménem. Kdyby to nebylo tak absurdní, je to skoro poetické.
Co na to odborník?
Psycholog Karel Jánský odpovídá na tři jednoduché otázky.
Proč si muž udělá dítě s jednou ženou, ale vezme si jinou?
Muži jsou často řízeni strachem, často chtíčem, nikoliv láskou. Strachem ze závazku, strachem z chaosu, strachem ze zodpovědnosti. Muži někdy založí rodinu se ženou, se kterou mají emocionální pouto, ale ožení se s tou, které se bojí méně. V praxi to znamená, že si vyberou variantu, která je méně náročná – bezpečnější, klidnější, méně konfliktní.
Proč některé ženy zvolí pomstu ve formě dítěte?
To je tak zvaná kompenzační strategie. Pokud žena cítí, že jí muž nedal to, co sliboval, může nevědomě toužit po „vítězství“. A nic není symboličtějšího než dítě a jeho jméno. Je to způsob, jak získat kontrolu v situaci, kde neměla žádnou. Zvlášť pokud žijí ve stejném městě. Denní připomínka. Denní signál. Denní trápení. Ale pro oba.
A proč dát dítěti jméno dítěte jiné ženy, ale stejného „otce“?
To už je psychologicky velmi specifická forma pasivní agrese. Jako by žena řekla: Tvá minulost je teď i mojí přítomností. Jde o prolínání identit a o pokus získat status, který měla soupeřka. Jméno je jeden z nejsilnějších symbolů, je to zpráva. A někdy i zbraň.
