Před několika týdny jsem byla na svatbě, kde jsem si více než kdy jindy všimla jedné věci. Že se stejné typy lidí přitahují. Ano, říká se to o protikladech. Ale tady bylo několik tak neuvěřitelně stejných párů, že mě to zaujalo.
Byli stejně šedí, bavili se o stejně nudných tématech (všichni byli PhDr.), jako svatebčané po párech perfektně ladili. Skvělý match ve všem. Ale co mě zaujalo nejvíc, že tihle strašně šedí a k smrti nezábavní lidé se při tanci dokonce i stejně nudně hýbali a jejich pohyby byly tak strašně unylé jako oni sami.
Ne, nejsem roztancovávačka ani roztleskávačka, byť ten doktorát mám taky. Ale to by je, v jejich průměrné šedi, u matky samoživitelky ani nenapadlo. Povídali si totiž u svatební tabule anglicky a opravdu to poslední, co by jim zřejmě přišlo do jejich přesně naprogramovaných mozků, byla možnost, že ta matka vedle nich s malým synem oba anglicky mluví také. Byli jsme někdo zcela mimo jejich obzor.
Jistě, byli šťastní. Protože se našli. Tak dokonalý soulad se vidí málokdy. A to je možná i důvod, proč si tak rozuměli.
I vy určitě nějaké takové lidi znáte. Nechodí na večírky, a když, tak na večírky z téže bubliny. Nelíbí se jim překvapení, jedí to samé každý čtvrtek a jejich největší romantika je společné mlčení u krupicové kaše (s nadsázkou? Snad.). A přesto, nebo právě proto, jim to klape. V době, kdy všichni hledají jiskru, oni si vystačí s konstantním svitem úsporné žárovky. Začala jsem pátrat po kamarádech. A našla jsem další!
Neokázalost. To je to slovo
„Když jsem se seznámila s Tomášem, bylo to, jako bych si omylem otevřela svůj vlastní deník,“ směje se Klára Pokorná (34 let), knihovnice z Opavy. „Nenosí džíny, nesnáší festivaly, nesleduje seriály, a když jsme zjistili, že ani jeden z nás nesolí popcorn, řekli jsme si, že tohle musí být osud. Takový... neokázalý.“
Dnes spolu žijí v bytě se sedmi kaktusy, večer co večer hrají scrabble a každé úterý si dávají stejnou polévku v restauraci za rohem.
Páry, kde jsou si partneři až nápadně podobní, ve stylu, zvycích, tempu života i životních plánech, a dokonce i pohybech, bývají okolím vnímány jako nudné. Stejně jako mnou. Nepůsobí sexy, i když mnohdy to hezcí lidé jsou, nedávají si hystericky pusu ve dveřích metra a na Instagramu byste je přehlédli jako plastovou konvičku v IKEA. Ale výzkumy mluví jasně: podobnost přitahuje. A nejen to. Podobnost podle vědců přináší i vyšší spokojenost ve vztahu.
Když se nudní zamilují
Klára a Tomáš se poznali ve vlaku. Ne díky dramatickému zvrtnutí kotníku, nebo že by Tomáš dobíhal vlak a Klára zrovna energicky běžela z druhé strany a potkali se u vagónu. Dokonce ani ne kvůli tomu, že by jí pomohl s kufrem. Seděli naproti sobě, oba měli na klíně křížovky a místo toho, aby zírali do telefonu na tupá videa, luštili nebo si četli. Po čtyřech stanicích se Klára zeptala, jestli nemá Tomáš náhodou propisku navíc. Měl. Dokonce dvě. Úplně obyčejné, klasické „číny“. A ani jedna neměla barevný inkoust, jen zcela obyčejný, modrý, což Klára okomentovala slovy: „Jsem ráda, že tyhle číny pořád existují.“
„Její Google kalendář je moje modla. Má tabulky i na zalévání kytek. A nikdy se nestalo, že by zapomněla vrátit knížku do knihovny.“ Pak se zarazí a dodá: „Já jsem stejná. Jen mám v tom kalendáři jiný font.“
„Byla to nejméně sexy konverzace mého života,“ přiznává Tomáš. „Ale od té doby jsme se na sebe dívali tak trochu jako na památkově chráněné objekty. Jako že už takové lidi nevyrábějí.“
Dnes spolu žijí v bytě se sedmi kaktusy, večer co večer hrají scrabble a každé úterý si dávají stejnou polévku v restauraci za rohem. Místo výzev a spontaneity volí předvídatelnost, a když se jich někdo zeptá, jestli se nenudí, odpovídají takřka sborově: „My nechodíme za zážitky. My si je pěstujeme.“
Podobné páry mají často pocit, že jsou okolím přehlíženy, nebo dokonce pozorovány (ano, jsou!), a přitom se pohybují na velmi pevné půdě. Jak potvrzuje studie o tzv. homogamii, lidé si často vybírají partnery, kteří jsou jim podobní nejen vizuálně, ale i mentálně, sociálně nebo hodnotově. A přestože se slogan o tom, že protiklady se přitahují, který jsem zmínila na začátku, krásně vyjímá na plakátech k romantickým komediím, realita partnerské dynamiky často ukazuje přesný opak.
A pozor, nejde jen o muže.
Monika a Šárka: Každá má jiný hlas, ale zpívají unisono
Když Monika (39) popisuje svou přítelkyni Šárku, zní to skoro jako powerpointová prezentace. „Její Google kalendář je moje modla. Má tabulky i na zalévání kytek. A nikdy se nestalo, že by zapomněla vrátit knížku do knihovny.“ Pak se zarazí a dodá: „Já jsem stejná. Jen mám v tom kalendáři jiný font.“
Obě se poznaly při reorganizaci místní galerie. Seděly vedle sebe u projektového plánování a zjistily, že obě nenávidí brainstorming. „Vždycky říkám: kreativita je fajn, ale jen když je zaškatulkovaná,“ směje se Šárka, která pracuje jako UX designérka (ano, musela jsem si to vyhledat. Taková cool profese, a přitom opět tak nudné osoby!).
Jejich vztah je systematický, bez zbytečných výkyvů. Každé pondělí si překontrolují sdílený seznam úkolů, každý pátek mají filmový večer s přesným výběrem žánru, kdy opravdu střídají dokumenty a psychologická dramata. Neděle patří tichu. Ale jestli myslíte, že kvůli hádce, tak ne. Tichu proto, že se shodly, že ticho je důležitá součást komunikace.
A i když okolí někdy říká, že vypadají jako kolegyně z recepce, ne jako pár, ony vědí, že právě tahle nenápadná synergie je to, co jejich vztah činí silným. Nejsou výbušné, nedoplňují se jako oheň a voda. Spíš jako dvě poloviny dřevěné skládačky. Působí tak obyčejně, ale jen do chvíle, než si všimnete, jak moc si rozumí. Jako Klára s Tomášem, jako vejce vejci.
Stejnost jako zóna bezpečí
To, co se laikovi může jevit jako sterilní šeď, psychologové často vnímají jako zralé partnerství.
„Lidé si často představují ideální vztah jako permanentní jiskření a dynamiku. Jenže právě ten klid, podobnost a sdílené tempo může být tím nejlepším lepidlem,“ vysvětluje vztahová terapeutka Mgr. Alena Pavlovská. Podle ní nejde o žádnou nudu, ale o hluboké vnitřní sladění. „Lidé, kteří jsou si podobní, nemusí stále řešit, kdo koho přibrzdí nebo kdo bude táhnout. Jdou stejným krokem.“
Šedá je barva kompromisu. Je to odstín obývací stěny z katalogu IKEA a zároveň tón svetrů (klidně se sobem), které si dva partneři omylem koupili dvakrát.
Tento fenomén má i své odborné jméno, již jsme ho zmínili, homogamie. Znamená to, že si lidé často volí partnera na základě podobného zázemí, vzdělání, hodnot nebo životního stylu. Výzkumy potvrzují, že podobnost v osobnostních rysech zvyšuje spokojenost ve vztahu a že čím víc se partneři vnímají jako „stejní“, tím méně mezi nimi dochází ke konfliktům nebo pocitu nepochopení.
To potvrzuje i slavný psychologický princip zvaný mere-exposure effect, který popsal už v roce 1968 americký psycholog polského původu Robert Zajonc. Podle něj máme přirozenou tendenci cítit se lépe a bezpečněji v přítomnosti věcí nebo lidí, které známe, nebo kteří nám něco známého připomínají. A když si vybereme partnera, který přemýšlí podobně jako my, je to vlastně, jako byste si v hlavě potichu řekli: „Tady se nemusím přetvařovat.“
„Ve svých studiích zjišťuji, že čím více podobností partneři vnímají – a nemusí jít o identické názory, ale třeba o rytmus života nebo způsob zvládání stresu – tím vyšší bývá jejich spokojenost. Jiskra může být zábavná, ale dlouhodobá kompatibilita spočívá v pocitu porozumění, předvídatelnosti a společného základu. Nuda je často špatně interpretovaná harmonie,“ napsal Zajonc.
Nepotřebujeme drama
No, já to mám třeba jinak. V těch pár vztazích, které jsem měla a kde jsme vzájemně na chvíli vydrželi, jsme byli jako oheň a voda, nebo spíš jako oheň a benzín. Já benzín. Byla to vášeň, ale taky menší armageddon. Když jsme se nehádali, byla jsem nervózní, že něco není v pořádku. Vždycky jsem si myslela, že protiklady se přitahují, a faktem je, že nejdéle jsem vydržela 4 roky s naprostým flegmatikem, a i jeho se mi jednou povedlo rozžhavit doběla (ano, jiný by mě v tu chvíli asi už zapíchnul).
Tolik populární teorie, že „protiklady se přitahují“, mi zní skvěle, ale má v sobě jeden háček – trvanlivost. Co se může zpočátku zdát jako vzrušující kontrast, může být později vyčerpávající. Vztahová dynamika se totiž dlouhodobě lépe udržuje mezi lidmi, kteří sdílejí základní hodnoty a rytmus života. Ať už jde o to, kdy vstávají, kolik toho namluví, nebo nenamluví, nebo kolikrát týdně se potřebují izolovat od světa.
Podle rozsáhlé meta-analýzy vztahového výzkumu hraje v pocitu vztahové pohody větší roli vnímaná podobnost než skutečná objektivní odlišnost. Jinými slovy: není tak důležité, jestli jste doopravdy stejní, ale zda si navzájem přijdete „naladění na stejnou vlnu“.
Psycholog Petr Šípal k tomu pro Flowee dodává: „Vztahy, které navenek působí monotónně, bývají velmi funkční, pokud oba partneři tuto podobu přijímají. Potíž nastává až tehdy, když si jeden začne myslet, že by měl být jako někdo jiný – nebo s někým jiným.“ A pokračuje: „Mnoho lidí zaměňuje jiskru s kvalitou vztahu. Ano, počáteční napětí je opojné. Ale kvalitní vztah se často nepozná podle počtu společných výbuchů smíchu, nýbrž podle toho, jak lidé zvládají mlčení. Vztahy, které zvenčí působí monotónně, bývají ve skutečnosti hluboce stabilní, pokud tuto podobu oba partneři přijímají. Největší riziko nastává, když se jeden z nich začne inspirovat vnějším očekáváním, místo aby zůstal u toho, co jim funguje.“
Co je šedé, to nebolí
Šedá je barva kompromisu. Je to odstín obývací stěny z katalogu IKEA a zároveň tón svetrů (klidně se sobem), které si dva partneři omylem koupili dvakrát. Je to barva, kterou by druzí v lásce možná považovali za nudu. Ale právě v ní se dají nalézt ty nejměkčí polštáře soužití.
„Když jsme se jednou místo hádky shodli na tom, že oba raději odejdeme mlčet do jiné místnosti, věděla jsem, že je to ono,“ říká Klára. Tomáš nekomentuje, ale jen mlčky přikývne. Jsou dokonalá synchronní dvojka. Nehádají se. Neoslavují. Nepotřebují divadlo, aby věděli, že fungují. A myslím, že stejně to měl i ten pár ze svatby. Ale doma bych s nimi být nechtěla a jsem si jistá, že oni se mnou také ne.
V době, kdy se od vztahů očekává ohňostroj, extáze, drama i hluboký smysl, tihle dva v páru prostě... jsou. Jsou rádi, že je v lednici jogurt.
Výhody těchto vztahů? Nikdy se nepohádají o playlist v autě, protože se rádio nepouští. V obýváku nemají zbytečně velkou pohovku, protože hosty k nim nikdo nezve. Neprobírají, „kam to mezi nimi směřuje“, protože oba vědí, že nejdál dojdou, když budou chodit vedle sebe.
Odborníci tomu říkají „klidová koexistence“ a mír mezi státy je stejný jako mír mezi těmito šedými partnery. My tomu říkáme vztah bez zbytečného bordelu. A právě takové uspořádání, i když vypadá fádně, může být v dnešní době konstantního přetížení a podnětové přehlcenosti přesně to, co lidem dovolí… vydechnout.
Šedá není nuda, ale barva trvání
Možná se těchto párů ani nikdo nikdy nezeptá, jak se poznali, protože je mu předem jasné, že odpověď rozhodně nebude sexy. Nebude to ani Tinder, ani bouračka na kole, ani spontánní taneček v dešti. Ale bude to něco, co se pomalu zapisuje do života jako zvuk vařící se vody nebo přesný rytmus větráku v kuchyni. Nenápadně, ale nepostradatelně.
V době, kdy se od vztahů očekává ohňostroj, extáze, drama i hluboký smysl, tihle dva v páru prostě... jsou. Jsou rádi, že je v lednici jogurt. Jsou spokojení, že oba chodí spát ve 22:17. Jsou šťastní, že ten druhý nikdy neřekne větu „Měli bychom víc cestovat.“
A právě tahle konzistence, která jiným připadá jako stagnace, je ve skutečnosti základním kamenem vztahu, který neprahne po dynamice, ale po harmonii. Kde není třeba vymýšlet, jak se lišíme, když si už teď rozumíme beze slov.
Takže příště, až na rodinné oslavě nebo na svatbě potkáte pár jako já, který si dává vegetariánskou svíčkovou a nudně se vlní i na metal jako na blues, pak nekritizujte (jo, já to nedala!). Třeba právě oni tvoří páteř vesmíru, zatímco my ostatní se pořád snažíme být výjimeční.
A možná bychom se měli poučit a místo otázky „Čím tě ten druhý baví?“ se měli občas ptát: „U koho si můžu dovolit být sám sobě dost nudný?“
foto: Zdroj: Shutterstock
