Chtěla dítě za každou cenu, rozhodně daleko víc než vztah. Otec byl jen dárce semene. A tak se občas i stane, že pak žena neví, kdo je otcem jejího vytouženého potomka.
Těhotenství, porod a dětský smích, taková prostá idylka. Nebo to tak aspoň ve filmech vypadá. To všechno chtěla i Tereza Krámská (49 let). Ale právě její příběh se zvrtnul v něco, o čem se moc nemluví. Vytoužené dítě přišlo, jenže partner, se kterým ho má, není jednoznačný. V touze správně zasít, nebo tedy spíše hlavně sklidit, se nějak vytratila ta informace, kdo vlastně otcem je. Terezina touha po dítěti prostě převážila nad zdravým rozumem. A nejde o ojedinělý případ.
Chci dítě, ať to stojí, co to stojí
„To dítě jsem chtěla víc než jakoukoli lásku nebo partnerství, ve které vlastně stejně nevěřím,“ říká Tereza, dnes maminka devítiměsíční Klárky. Své vysněné dítě měla v dost pozdním věku, biologické hodiny tedy tikaly stejně hlasitě jako orloj. Bylo třeba jednat. Tereza mluví rychle, ale klidně, jako by se jí úlevou otevřel krk. „To nebylo nějaké poblouznění, že bych si myslela, že mě to zachrání nebo že pak budu napořád šťastná. Já prostě věděla, že buď teď, nebo už nikdy.“
V létě měla románek s bývalým spolužákem z gymplu. Večer plný vína, smíchu a nostalgie, který se proměnil v noc bez ochrany. O týden později začala chodit s Honzou, mužem, se kterým si rozumí, který si přeje rodinu.
Je jí devětačtyřicet. Pracuje jako vědecká redaktorka. Má na kontě zářezy typu tři vztahy, dva rozchody na vážno a jeden muž, kterého milovala tak moc, že ji to málem stálo sebeúctu. Ale dítě nikdy nepřišlo. A když pak začala chodit na hormonální vyšetření a slyšela od lékařky onu větu „nejpozději do čtyřiceti, paní Krámská, jinak bude pozdě“, něco v ní cvaklo. Jak sama říká – úplně potichu, ale nevratně. Jenže si musela ještě dost dlouhou dobu počkat.
„Udělala jsem si plán. Nebyl romantickej. Ale byl poctivej.“ A tak oslovila bývalého kolegu z univerzity, dnes úspěšného právníka, s kterým ji kdysi pojilo krátké, ale pěkné a řekněme intenzivní přátelství. Věděla, že je spolehlivý, laskavý a single. Nechtěl děti, ale chtěl jí pomoct. I ona k němu byla zcela upřímná. Nehledala otce, hledala těhotenství.
„Jo, možná to bylo cynický. Ale já tehdy fakt necítila, že dělám něco špatně. Jen jinak.“
Teď je ale všechno najednou o dost složitější. Klárka se narodila a muž, který měl být jen „pomocníkem“, začíná projevovat zájem. Chce víc, chce být táta, na což má plné právo, protože táta je. A Tereza zjišťuje, že neví, co s tím.
Touha po dítěti nutí ženy dělat zoufalé věci
„Připadám si jako podvodnice, ale zároveň vím, že kdybych čekala na ideálního chlapa, tak nikdy nebudu máma.“ Bára S. (33 let) mluví jinak než Tereza, trochu váhavě, ale s nádechem ironie. Je také mladší než Tereza, pracuje v marketingu. A je těhotná! Na sobě má lehký letní béžový svetřík, pod očima kruhy a na mobilu tři zmeškané hovory od „P.“ a jeden od „J.“ To je vše. Asi to budou taková ta jména, jaká si někdy my ženy ukládáme do mobilu pod názvy jako NEBRAT, pozor a někdy ještě hůř.
„Oba by mohli být otcem,“ řekne nakonec tiše, když se jí ptám. Známe se déle, nevidíme se poprvé.
Žádné drama ani žádná telenovela se v Bářině životě nekonaly. Jen tehdy v létě měla románek s bývalým spolužákem z gymplu. Večer plný vína, smíchu a nostalgie, který se proměnil v noc bez ochrany. O týden později začala chodit s Honzou, mužem, se kterým si rozumí, který si přeje rodinu a byl upřímně nadšený, když mu po dvou měsících oznámila, že čeká dítě.
Začíná to nevinně, končí často dost děsivě
„Nepočítala jsem s tím, že otěhotním tak rychle. Byla to spíš myšlenka jako – když se stane, tak se stane. A ono se stalo. Jenže... nevím s kým z nich dvou.“ Bára nepřemýšlela nad tím, že by to šla řešit. Jednak se DNA testy dají udělat až po porodu a navíc Bára říká, že se dost bojí, že pravda všechno zničí. „A možná to ani nechci vědět.“
Touha po dítěti bývá u žen opěvovaná jako něco přirozeného, čistého. Někdy dokonce společností vyžadovaného a nutného, protože „až děti dají našemu životu smysl“, „co jsi to za ženskou, když nechceš/nemáš děti“. Jenže právě ta zmíněná čistota může být zrádná. Ženy jako Bára nebo Tereza nevstoupily do neplánovaného mateřství – ony ho naplánovaly. Jenže samy, bez muže, bez záruky, že realita se jejich „dokonalé konstrukci“ přizpůsobí.
A přitom takové ženy nejsou výjimkou. Stále více jich totiž volí vědomě cestu, která ještě před pár dekádami byla tabu. Nechtějí čekat na toho „pravého“. Nechtějí děti „s někým“, ale především děti samotné. Bez Pana Božského. Věří, že vztah nebo i táta přijde třeba časem. Jenže nepřijde vždycky ten správný, anebo jako v Bářině případě přijde víc než jeden.
Když se neví, kdo je otec, nebo se ten skutečný nehodí
„Hele, on by byl skvělej táta. Ale nebyl by dobrej chlap pro mě. A už vůbec ne partner, to není totéž,“ říká mi Tereza a klopí zrak k hrníčku s obrázkem slona, který jí Klárka olízla, když se učila pít vodu. „Měla jsem to rozdělený. Táta a partner, to nebyla stejná kategorie. A teď se mi to nějak slilo. On chce být táta. Ale já to takhle neplánovala. Já si ho nevybrala.“
Zní to možná cynicky, ale dítě si nepamatuje spermii. Pamatuje si náruč.
Na tomhle místě už se morálka trochu začíná svíjet, protože tu není žádné jasné „správně“ a „špatně“. Vypadá to vlastně jen jako mapa plná slepých uliček, křižovatek a míst, kde vám najednou navigace hlasem svůdné Heleny řekne „přepočítávám trasu“. Co když je biologický otec někdo, kdo by pro dítě byl spíš břemenem? (Nebo řekněme si to otevřeně, byl by spíš břemenem matce…) A co když naopak nový partner, který by rád převzal otcovskou roli, vlastně není skutečným otcem, ale byl by tím nejlepším vzorem? Otázek se nabízí strašně moc.
Bára je ve zcela jiném bodě. „Jenda je zamilovanej. Pořád se dotýká břicha, mluví na něj, plánuje kočárek. A já bych tomu strašně chtěla věřit, že je to jeho dítě. Ale vevnitř... víš, co je děsivý? Já bych si možná přála, aby nebylo. Protože ten druhej, Petr (spolužák) je klidnej, vyrovnanej, má dceru z předchozího vztahu a vidím, jak s ní mluví. Já... já bych si vlastně přála, aby byl otec on.“
Obě ženy tak stojí před nepojmenovatelným rozhodnutím. Mlčet a nechat věci plynout? Nebo udělat testy a karty konečně vyložit na stůl? Nebo... vybrat si podle toho, kdo se víc hodí pro budoucnost dítěte?
A pak je tu ještě třetí varianta. Ta, kterou odborníci označují jako „funkční lež pro vyšší dobro dítěte“. Tedy výběr otce podle osobnostní a charakterové kvality, ne podle DNA. Není to čisté. Ale možná je to právě proto lidské… (Fuj, co?)
Psychologie volby otcovského vzoru
„Biologické otcovství je dnes přeceňované – alespoň v očích veřejnosti. Ve skutečnosti je z pohledu dítěte důležitější, kdo je přítomný, než kdo přispěl genetickým materiálem,“ říká PhDr. Tomáš Vaněk, klinický psycholog specializující se na vývojovou psychologii dětí a dospívajících. „Zní to možná cynicky, ale dítě si nepamatuje spermii. Pamatuje si náruč.“
Ve své praxi se Vaněk často setkává s rodinami, kde otcovská role neodpovídá biologické realitě, a podle něj to není problém, tedy pokud je role konzistentní a laskavá.
„Je třeba rozlišovat mezi pravdou pro dítě a pravdou pro dospělé. Dospělí chtějí mít jasno v tom, kdo je táta, kdo není, kdo má jaká práva. Ale dítě chce stabilitu, předvídatelnost, bezpečí. Není to o krvi. Je to o vztahu.“
Tereza jeho slova slyšela poprvé, když byla s Klárkou na neurologickém screeningu a na chodbě potkala právě jeho, když přednášel pro mladé doktory. „Řekl mi: Vy nejste špatná máma, jen jste trochu přestřelila v plánování. A teď si potřebujete sama odpustit, že to nemělo být takhle napořád. A mně se rozbrečely i nohy,“ směje se Tereza, která v ten moment pochopila, že volba „táty“ může být stejně vědomá jako volba školy, pediatra nebo způsobu výchovy. Ale zároveň si klade otázku, kde je ta hranice, kdy už nejde o „vědomou volbu“, ale manipulaci. A jestli dítě jednou neřekne onu obávanou větu: A proč jsi mi to neřekla dřív?
Mlčet, nebo přiznat?
Mlčení může být na jednu stranu ochranitelské a láskyplné, ale taky může být minovým polem.
„Já jsem to chtěla Jendovi říct asi třikrát,“ říká Bára. „Ale pokaždý se mi stáhne hrdlo. Co mám jako říct? Hele, miláčku, možná nejsi táta, ale chovej se tak dál?“ Snaží se to shodit, ale je v tom cítit hořkost a taky strach. Protože říct pravdu může zničit všechno, vztah, důvěru, nadšení, které Jenda má. A hlavně: Dítě se ještě nenarodilo. Je čas. Anebo taky už pozdě.
Tereza má pravdu za sebou. Respektive jednu z pravd, protože biologickému otci to nikdy neřekla. „Byla to dohoda. Žádný city, žádná účast. Já chtěla dítě, on neměl zájem o potomky, takže to bylo jako fakt darování genetickýho materiálu. Jenže pak se něco změnilo. Pár měsíců po porodu najednou přišel s tím, že by chtěl Klárku vídat. Že je zvědavej. A já začala panikařit.“
Její aktuální partner, se kterým se poznala až během těhotenství, tuší, že něco není standardní, ale nikdy se nezeptal. A ona neví, jak začít. Tady se opět rozmazává čára mezi pravdou a vinou. Co všechno máme povinnost říct a kdy už je to na škodu? Odpovědi nejsou jednoduché.
Jasně, mohla bych udělat testy, říct to nahlas, napsat to do kolonky. Ale co když ta pravda zničí něco, co teď funguje?
„Mlčení není vždy lhaní. Ale mlčení bez rámce je jako dítě v labyrintu. Může bloudit dlouho,“ říká Mgr. Linda Valášková, terapeutka s praxí v oblasti rodinné dynamiky a krizové intervence. Pracuje hlavně s matkami a dospívajícími dětmi. A právě tohle téma se u ní objevuje čím dál častěji. „Mám klientky, které dítěti neřekly pravdu o otci patnáct let. A pak jim to vybuchlo do obličeje, protože dítě to zjistilo náhodou. V takové chvíli už nejde o to, kdo byl táta, ale proč bylo potomkovi lháno. To bolí nejvíc.“
Podle odbornice je důležité mít plán. Nejen pro to, jestli říct pravdu, ale jak a kdy to udělat. „Dítě si časem začne klást otázky. A pokud nedostává konzistentní odpovědi, vzniká v něm pocit, že něco není v pořádku. Ne vždy vědomě, často jen jako úzkost, nejistota, v pubertě jako vzdor.“
Linda Valášková zároveň zdůrazňuje, že pravda se dá sdělit i laskavě. „Dítě nepotřebuje znát detaily. Potřebuje vědět, že bylo chtěné, milované a že se o něj někdo stará. To je základ identity. DNA je vedlejší, dokud z toho neděláme tabu.“
A co když je nejlepší táta právě ten „nebiologický“...
Když Bára popisuje, jak Jenda leží večer na gauči s rukou položenou přes její bříško a hlavou na stehnech a šeptá dítěti do pupíku, pak je to podle ní „ten moment, kdy si říkám, že jestli tohle není táta, tak už nevím, kdo je.“
A právě takové případy podle studií často fungují mnohem lépe než ty „klasické“. Výzkum publikovaný v roce 2022 sledoval přes 400 dětí z různých typů rodin. Z rodin tradičních, rozvedených i patchworkových a došel k závěru, že kvalita vztahu s otcem, který dítě vychovává, hraje mnohem větší roli než genetická příbuznost. Děti, které vyrůstaly s nevlastním, ale pevným a angažovaným otcem, vykazovaly dle stejné studie méně behaviorálních problémů, vyšší sebedůvěru a lepší zvládání stresu než ty, které měly biologického otce „na papíře“, ale bez emocionálního kontaktu.
Tereza, která se před porodem zapřísáhla, že zůstane sama a všechno zvládne bez muže, teď sama sebe překvapuje: „Můj partner... on přišel pozdě, ale je tady. A někdy mám pocit, že Klárku miluje víc, než já zvládám vůbec pojmout. A pak se ptám, co když on je ten skutečný táta, a jen jsme ho nenašly včas.“
Tohle dilema, které by se dalo přesmyčkou popsat „kdy táta není otec a otec není táta“, rozbíjí tradiční model. Ale možná je to dobře, možná v tom je svoboda, nová pravdivost. Otázka je jen, jak tuto pravdivost přijmout a předat dál dítěti?
Morální dilemata, která neřeší pravda ani lež
V hloubi všeho leží něco, co žádná rada odborníka nevyřeší. Zodpovědnost. Ne trest, ne výčitka, ale vědomí, že dítě je víc než biologický projekt a že si zaslouží mít po boku někoho, kdo ho bude chránit nejen zvenčí, ale i uvnitř.
„Jasně, mohla bych udělat testy, říct to nahlas, napsat to do kolonky. Ale co když ta pravda zničí něco, co teď funguje?“ ptá se Bára a rukou si přejíždí přes vypouklé břicho. „Nebo co když jsem se zamilovala až potom? Co když to dítě stvořilo lásku, ne naopak?“ Tohle nejsou otázky, které mají řešení, ale sakra trvalé otázky. Každá matka si je nese jinak a každá si je musí položit znovu, až přijde čas je vyslovit nahlas. My sice nemůžeme dítěti slíbit absolutní pravdu, ale můžeme mu dát absolutní přijetí a to je někdy víc.
To, co není napsáno v rodném listě
Možná nevíte, kdo je otcem vašeho dítěte, nebo možná to víte až moc dobře. A možná víte, že to není ten, kdo by to měl být. Ať tak či tak, je tady hmatatelně to samé a jediné, na čem fakt záleží: dítě. To, které se ráno směje, když mu svlékáte pyžámko. To, které vás potřebuje při horečce, při prvním dni ve školce, při první lásce. I to, které vás dvacetkrát za den neskutečně štve! A ono neví, kdo měl být jeho táta. Ono zná jen toho, kdo přišel, kdo se o něj stará a kdo zůstal, kdo tam pro něj vždycky je.
Tereza a Bára možná zatím nemají odpovědi, ale mají nebo brzy budou mít děti. A k tomu potřebují i odvahu čelit důsledkům svých rozhodnutí, i když byla vedena láskou, která neměla jméno. Na konci všech scénářů, testů, lží i přiznání je pak jen jeden bod, ke kterému se dá vrátit.
Ne, kdo dítě zplodil, ale kdo ho naučil milovat. A tak se možná, pokud máte třeba stejný „problém“, nebo jste ve stejné situaci, místo otázky „Mám mu to říct?“ zkuste zeptat jinak:
„Co bude nejlepší pro něj, až se jednou zeptá sám?“
