Vypadal jako ideální manžel. Takový ten, jak by měl podle dávných tradic zasadit strom, postavit dům, ideálně s bílým plaňkovým plotem, za kterým by běhal zlatý retrívr, a zplodit syna. On skutečně postavil dům, pořídil psa, objímal děti a občas dokonce přinesl i květiny. Jenže to mělo háček.
Miroslav (72 let) měl ještě jednu rodinu. Paralelní život, ve kterém byl tatínkem jiným dětem a partnerem jiné ženě. Třicet let balancoval mezi dvěma světy, dokud mu oba nezkolabovaly. Jak myslí muži s dvojím životem a jaké jsou příběhy dvou žen, které se probudily do reality? Předložíme i vědecké důkazy, že narcisté sice ničí všechno kolem sebe, ale sami zůstanou prázdní.
Eva žila 30 let ve vedlejší roli vlastního života
Eva byla vždy ta, co „všechno zvládá“. Měla tři děti, řídila chod domácnosti, vedla účetnictví malé firmy, která byla papírově manželova, ale fakticky její. Všichni ji obdivovali. Byla klidná, usměvavá, organizovaná. Věděla, kdy mají děti plavání, jaký jogurt mají rády a jaké prášky bere tchyně. Její manžel byl občas doma, občas ne. Práce, zakázky, školení. Eva o něm nikdy nepochybovala.
„Až jednou, pamatuju si to jako teď. Bylo to na podzim. Při úklidu kanceláře jsem našla v zásuvce obálku z porodnice. A měla jsem strašně divný pocit, nechtělo se mi ji ani číst, což nikdy nedělám, ale bylo to jiné. Něco ve mně ztuhlo. A pak jsem ji otevřela. Bylo v ní poděkování otci dítěte za účast u porodu. Jméno shodné, ale matka jsem nebyla já. Musím říct, že jsem nejdřív nic nechápala. Matka? Cizí žena. A dítě? Narozené v době, kdy byl Mirek údajně v zahraničí na školení,“ říká Eva s desítkami let odstupu. Tenkrát jen zavřela šuplík, sedla si na židli a zírala na stěnu. Hlava odmítala přemýšlet, ale tělo už vědělo.
Paralelní vztahy nejsou romantika, ale psychický teror. On navíc miloval jen sebe. My dvě jsme byly kulisy v jeho velkém představení.
Neřekla nic. Týden. Dva. Tři. Všimla si, že manžel často píše zprávy, ale nikdy nezapíná notifikace. A pak našla druhý telefon, kde byly fotky dítěte. Dívky. Usměvavé, s čepicí, jakou koupila loni dceři i ona. „Tehdy jsem věděla, že to není náhoda. A že nic z toho, co jsem žila, nebyla pravda. Probrečela jsem noci, když ostatní spali. Ne proto, že mě podvedl, ale protože jsem byla jen jednou z jeho životních verzí. Jasně, že jsem mu to řekla. A co myslíš? Nezhroutil se. Řekl mi: Tys to ale neměla číst. Vždyť o nic nejde. Vždyť tě mám rád. Neomluvil se, neponížil se. Jen nechtěl, abych ho konfrontovala. A pak dodal větu, která mi ještě dnes zní v uších: „To druhé dítě nemá s tebou nic společného.“
Eva od Mirka odešla až po dalším roce. Ne kvůli dítěti, ale protože si uvědomila, že její vlastní život neměl v jeho světě žádný význam. Jen funkci.
Ničeho si nevšimnete. A to je to nejhorší
Eva si nikdy nevšimla ničeho podezřelého. Manžel hodně pracoval, byl hodný. Ale žil a měl dítě s jinou. A tu jinou znal celých dvacet let.
Paralelní vztahy nejsou jen příběhem jedné nešťastné ženy. Jde o strukturovaný vzorec chování, často propojený s narcistickými rysy osobnosti. Muži, kteří dokážou vést dvojí život i desítky let, totiž netrpí klasickými pocity viny a často mají nulovou schopnost empatie. „Tito lidé dokážou velmi přesvědčivě hrát role. Doma jsou hodní tátové, jinde jsou romantičtí milenci. Ale emočně nežijí ani jeden z těch životů doopravdy,“ říká psycholožka Sylvie Hořovská, která se zaměřuje na poruchy osobnosti a manipulativní vztahy. „U narcistních osobností pozorujeme schopnost žít ve dvou paralelních realitách. Nemají potřebu pravdu sladit s etikou, protože jejich sebepojetí je založené na dojmu, ne na vztazích.“
Studie potvrzují, že narcistická porucha osobnosti se vyznačuje nejen extrémní sebestředností, ale také téměř úplnou absencí empatie. Narcisté často selhávají ve schopnosti rozpoznat a zrcadlit emoce druhých lidí, a přitom dokážou být charismatičtí a přesvědčiví natolik, že působí jako ideální partneři na povrchu. Jako u Evy. Ta se po odhalení manželova druhého života zhroutila. Ale on si dal sklenici vína, otevřel počítač a začal pracovat. „Řekl mi, že přece nejde o žádnou zradu, protože mě přece miluje. Že to celé bylo komplikované a že on to dělal pro všechny zúčastněné,“ vzpomíná. Slova, která zněla jako omluva, ale nebyla ničím jiným než obratnou manipulací. A především naprostou absencí zodpovědnosti.
„Narcisté vnímají sami sebe jako výjimečné bytosti s právem porušovat pravidla, pokud to slouží jejich vlastnímu obrazu nebo pohodlí, uvádí psychoterapeutka Ramani Durvasula, specialistka na toxické vztahy, ve videu, kde upozorňuje, že narcis není jen egomaniak, ale někdo, kdo necítí lítost – jen frustraci z toho, že ho někdo konfrontuje.
Její slova potvrzuje i vědecký článek, který popisuje narcistickou poruchu jako patologický stav, kdy je jedinec „neschopný hlubších mezilidských vztahů, lítosti i empatie, avšak schopný brilantní manipulace a okouzlení okolí“. Muži jako Evin manžel nejsou výjimkou a nejsou to ani psychopati v hollywoodském smyslu. Jsou to často velmi běžní, úspěšní lidé, kteří „jen“ nemají kapacitu milovat druhého jinak než jako prodloužení svého ega.
Technika dvojího života: Jak to vůbec dělají?
Eva si zpětně vybavuje všechny ty věty, které slyšela tolikrát, až se staly kulisou: „Zůstávám v práci přes noc.“ „Zítra jedeme s kolegy na poradu, možná se zdržím.“ „Nezvedal jsem telefon, měli jsme jednání.“ Všechny tyhle fráze byly tak běžné, že jim přestala věnovat pozornost. „Ale dnes, když si to spojím, byla to jedna výmluva vedle druhé. A já jsem je považovala za projev jeho zodpovědnosti,“ říká.
Reklama
Psychologové popisují, že paralelní vztah není o milostném trojúhelníku. Je to pečlivě naplánovaná struktura, ve které si narcis udržuje kontrolu nad dvěma (nebo více) mikrosvěty. V každém je jiný. V jednom se prezentuje jako pracovitý, ale vyčerpaný manžel. V druhém jako muž, kterého doma „nikdo nechápe“, ale který v nové ženě našel konečně pochopení. Je to role a on ji hraje mistrně.
Studie navíc potvrzují, že u lidí s rysy primární psychopatie a narcismu se častěji objevuje schopnost „charismatického maskování“: okolí je vnímá jako příjemné, zábavné a důvěryhodné, zatímco ve skutečnosti operují s minimem emocí a maximem kalkulu.
Eva také přiznává, že jí na chvíli připadalo, že se zbláznila. „V jednu chvíli jsem ho měla doma, v druhou psal SMS někomu jinému. A stále opakoval, že je všechno v pořádku. Že ho podezřívám zbytečně. Připadala jsem si jako blázen. A tohle je to nejhorší. Když vám někdo otáčí realitu.“
To je také moment, kdy narcis vytahuje poslední eso: obvinění z nedůvěry. Tím definitivně zneplatní realitu partnerky a přitom si dál udržuje svůj druhý, tajný život. Eva třicet let věřila, že je vše v pořádku, dokud neobjevila důkazy a rozhodla se jednat.
Michaela: „Druhá“ žena, která věřila ve šťastný konec
Kdysi bylo Michaele (45 let) třicet a David tvrdil, že je nešťastně ženatý. Na konci jí bylo čtyřicet dva a David byl pořád ženatý. Michaela žila dvanáct let jako přechodná stanice. Byla tehdy svobodná, úspěšná, pracovala v PR agentuře, cestovala, psala články, byla bystrá. Když potkala Davida, připadal jí jako přesně ten muž, který už ví, co chce. Byl starší, kultivovaný, měl smutek v očích. Řekl, že doma je nešťastný. Že manželství je jen formalita, že děti jsou důvod, proč ještě nezmizel. „Měla jsem tehdy spoustu empatie,“ vypráví Michaela. Řekl jí, že nikdy nikoho nemiloval jako ji. A že všechno jednou bude jinak. „Druhá žena je často součástí širší strategie narcisty: její láska slouží jako důkaz jeho hodnoty. Není ale určená pro budoucnost. Narcista neslibuje, aby plnil, ale aby získal. Rozumí tomu, co říkáte, ale necítí to,“ objasňuje Sylvie Hořovská.
Psychologové tomu říkají emoční opuštění a může mít stejně devastující účinky jako faktická absence.
Byli spolu nejdřív tajně, pak víc, o víkendech jezdili pryč, v týdnu jí psal, večer si volali. Nikdy ale nespali u něj doma, vždycky v hotelu nebo na chalupě. První dva roky se neptala, až třetí začala chtít víc. Pátý rok jí slíbil rozvod. Šestý se nic nezměnilo. Osmý byla těhotná. Řekl, že je to nádhera, ale že je to složité. Měl v té době nové miminko. Ale to Michaela nevěděla. „Typické jsou fáze idealizace – devalvace – odmítnutí. Druhá žena bývá idealizována do té míry, že uvěří v naději na změnu. Jakmile ale začne klást požadavky, přechází do fáze devalvace,“ říká psycholožka.
Celkem žila Michaela dvanáct let s mužem, který nikdy neudělal žádné „oficiální“ rozhodnutí. Představil ji několika přátelům, ale nikdy ne rodině. Měla s ním dítě, ale nikdy jí neřekl, že druhé má jinde. „Naše dcera měla tři, když jsem zjistila, že má ještě syna, o dva měsíce staršího. A jinou ženu, se kterou stále žije.“ Zjistila to náhodou. Hledala na Facebooku jeho kolegu, omylem klikla na jiný profil. A viděla fotku: On, jiná žena, jiné dítě. Vše z posledního víkendu, kdy měl být s nimi. V tu chvíli se jí zatočila hlava. „Seděla jsem na gauči, držela jsem dceru a měla pocit, že mi hoří obličej. Takhle vypadá, když se vám rozpadne identita.“ Odhalení dvojí reality může vést k disociativní krizi. Oběť nejenže ztrácí partnera, ale ztrácí i sama sebe. Identita, kterou si Michaela budovala, byla iluze. A v tom je ten nejhlubší šok.
Z pohledu psychologů bývá druhá žena často součástí manipulace, ale zároveň i její obětí. „Narcisté potřebují druhou ženu jako zrcadlo a důkaz, že jsou žádaní, obdivovaní, milovaní. Zároveň však udržují vztah v jakémsi mlhavém podmíněném statusu. Když mě miluješ, pochopíš, že teď nemůžu. Je to hra na trpělivost – která nikdy nemá konce,“ říká pro Flowee Sylvie Hořovská. Výzkumy ukazují, že lidé s narcistickými rysy často využívají ambivalentní strategii přibližování a vzdalování, kterou si udržují kontrolu nad partnerem. Prostě jednou přitáhnou, pak povolí. Záměrně tak vytvářejí prostředí nejistoty, aby zůstali v centru pozornosti.
Michaela pro Flowee říká, že si připadala jako postava z filmu. „Měla jsem s ním náš život. Ale on byl hlavní postavou, já jen vedlejší rolí. Všechno se točilo kolem jeho potřeb, jeho práce, jeho plánů. Nikdy nešlo o nás. Jen o něj.“ Michaela byla „tou druhou“. Dvanáct let čekala, až se její partner rozvede. „Věřila jsem mu každé slovo. Slíbil, že odejde, ale nikdy to neudělal.“
Děti nevěrných otců mezi dvěma světy
Eva i Michaela mají děti. A obě dnes říkají totéž: „Nejhorší nebylo, že lhal mně. Ale že lhal jim.“ Eva si pamatuje, jak její dcera plakala, když pochopila, že táta měl ještě jinou holčičku. Že všechny ty víkendy „na služebce“ nebyly kvůli práci. Že narozeniny často nestihl, protože prostě byl jinde. „Říkala: Maminko, já jsem byla ta horší?“
U žen, které žijí s vysoce manipulativním partnerem, se často vyskytuje fenomén tzv. mikrozrady, což jsou drobné, dlouhodobé signály, které zpočátku ignorují. Emoční disonance je tak silná, že žena raději přijme vysvětlení partnera, než aby čelila realitě.
Psychologové tomu říkají emoční opuštění a může mít stejně devastující účinky jako faktická absence. Otec je sice fyzicky přítomný, ale psychicky rozptýlený. Působí milující, ale skutečně přítomný je jen ve své vlastní představě o sobě. Děti to vnímají dřív, než si rodiče myslí. A když pravda vyjde najevo, ztrácejí důvěru v realitu. „Táta nebyl ten, za koho jsme ho měli,“ shrnuje Michaela, jejíž dcera dnes odmítá s otcem mluvit. A studie ukazují, že děti, které zažily absenci otce, skutečně vykazují častěji úzkosti, depresivní symptomy a narušenou schopnost navazovat zdravé vztahy v dospělosti. Mají slabší schopnosti řešit sociální konflikty, protože neumějí číst emoce druhých, často přebírají modely manipulace nebo úhybných strategií.
Je to jakási podprahová zpráva, kterou si dítě odnáší do světa: „Ten, kdo mě má milovat nejvíc, je ten, kdo nejvíc mlčí nebo mizí.“ A v dospělosti se pak učí znovu rozeznávat, co je opravdový zájem, a co jen hra.
Místo citu mají charisma. Proto jim to vždycky projde
Eva říká, že její muž byl charismatický, vtipný, inteligentní, výřečný. Uměl okouzlit i její matku, kolegy v práci, sousedy. Vždycky měl po ruce nějaký vtípek a vždycky pohotovou odpověď. „Byl tak přesvědčivý, že jsem začala pochybovat o sobě. A přitom to byla lež na lež,“ říká. A přesně to je důvod, proč se mužům jako on tak dlouho daří udržet paralelní realitu. Jsou totiž mistry emoční kamufláže, citoví chameleoni. „U žen, které žijí s vysoce manipulativním partnerem, se často vyskytuje fenomén tzv. mikrozrady, což jsou drobné, dlouhodobé signály, které zpočátku ignorují. Emoční disonance je tak silná, že žena raději přijme vysvětlení partnera, než aby čelila realitě. Je to forma sebeochrany,“ vysvětluje Sylvie Hořovská.
I podle výzkumů lidé s vysokou mírou narcistických a psychopatických rysů bývají zároveň vnímaní jako velmi atraktivní, zábavní a přirozeně dominantní. Jsou to typičtí vůdci, kteří působí jako bezpečná volba, jenže uvnitř nejsou schopni hlubší vazby. Tito muži často nevyvolávají podezření, protože se naučili perfektně hrát roli normálního chlapa. Mají ty domy, děti, psa, hypotéku, grilovací sadu a každoroční dovolenou. Když přijde krize, mluví o „nedorozumění“. Když se žena ptá, zpochybní její duševní stav. „Jsi přecitlivělá. Všechno přeháníš. Vždyť víš, jak je to se mnou těžké.“ „Říkal mi, že jsem paranoidní, že si vše vymýšlím,“ vzpomíná Eva.
Psycholožka Ramani Durvasula popisuje v jednom z kraťoučkých videí tento mechanismus jako gaslighting, tedy techniku, kdy narcis opakovaně manipuluje vnímání druhého tak, aby začal pochybovat o vlastní realitě. Cílem není hádka, ale cílem je rozklad. Partnerka pak raději mlčí, nevěří si a doufá, že vše „přejde“.
„Tito muži nejsou geniální lháři, jen necítí zodpovědnost. Nezatěžuje je svědomí, protože nikdy neprožívají cit skutečně do hloubky. A právě tím dokáží působit tak klidně a vyrovnaně. Oni nejsou v pohodě, protože mají všechno pod kontrolou. Jsou v pohodě, protože necítí nic,“ shrnuje psycholog prof. Kevin Dutton ve svém videu o „úspěšných psychopatech“ (je i autorem knihy The Wisdom of Psychopaths).
A co se stane, když pravda vyjde najevo? Nic. A to je to nejděsivější
Eva odešla od Mirka. Michaela odešla od Davida. Eva je dnes starší paní, která se s ním vůbec nevídá, a nejsou v kontaktu. Ani její dcera se svým otcem nekomunikuje. Ale jednou ho potkala. „Dcera ho prý jednou potkala na ulici a oslovila ho. Působil klidně. Sebevědomě. Jako by o nic nešlo. „Řekl jí prej, že si teď konečně může dělat, co chce. A že já jsem byla přehnaně dramatická. To byla prý jeho reakce na dceřin dotaz,“ říká Eva.
Po odchodu se narcista často pokusí o rekonstrukci vztahu nikoli z lásky, ale z touhy po kontrole. Fráze jako „pořád tě beru jako součást svého života“ je typická forma zpětného háčku.
Psychologové tomu říkají emoční plochost. Je to jeden z příznaků narcistické a antisociální poruchy osobnosti. Neschopnost prožívat smutek, lítost nebo výčitky svědomí tak, jak je běžné. Ve chvíli, kdy se paralelní život zhroutí, narcista necítí ztrátu vztahu – ale ztrátu moci. Nepřijde o ženu, ale o možnost, jak ji ovlivňovat. Nepřijde o rodinu, ale o publikum, které hrálo jeho roli „dobrého otce“. A proto nezažívá žal, ale většinou podráždění, že někdo přestal hrát jeho hru. V případě Evy i Michaely obě po odhalení pravdy očekávaly lítost nebo omluvu. Místo toho se setkaly s chladným odstupem. „Řekl mi, že to není jeho vina, že jsem si to všechno špatně vyložila,“ říká Michaela. „Když jsem na všechno přišla, začal tvrdit, že já jsem ho zmanipulovala, že jsem ho vyštvala. Že on byl ten obětní beránek. Do dneška to opakuje lidem kolem sebe. Ale aspoň už nejsem součástí toho divadla.“ A nepochybuje o tom, že David ve svém „konání“ pokračuje jinde. S tím souhlasí i Sylvie Hořovská, která říká, že lidé s těmito rysy často přechází po „ztrátě vztahu“ velmi rychle do dalšího, nebo zůstávají sami a budují si okruh obdivovatelů v práci nebo online. „Jejich svět se totiž netočí kolem vztahů. Točí se kolem obrazu, který o sobě chtějí udržet. A dokud mají nové publikum nebo nové oběti, klidně začnou znovu.“
Michaela ještě vzpomíná, že když Davida konfrontovala, bylo to krátké. Popřel všechno a řekl, že je to složité. Že ona všechno dramatizuje. „Vždyť víš, že tě miluju.“ Stejná věta jako u Evy. Ale tentokrát nezabrala. Michaela sbalila dceru a odstěhovala se. Ještě rok s ním nekomunikovala. Když to pak zkusil znovu, napsal: „Pořád tě beru jako součást svého života.“
„Po odchodu se narcista často pokusí o rekonstrukci vztahu nikoli z lásky, ale z touhy po kontrole. Fráze jako ‘pořád tě beru jako součást svého života’ je typická forma zpětného háčku,“ končí Sylvie Hořovská.
A Michaela po letech říká, že byla kulisa. Estetická, pohodlná, tichá. Ale kulisa.
Narcista nepláče, ale vy můžete přestat trpět
Eva i Michaela už nepláčou. Jsou z nich ženy, které se znovu naučily žít samy za sebe. Ale ta bolest, kterou si nesly, měla jméno. Měla obličej. A měla schopnost přizpůsobit se tak dokonale, že ji okolí chválilo.
Muži, kteří měli nebo mají dvě rodiny, zůstávají nakonec sami. Ne proto, že by se zhroutili, ale protože nedokážou být nikomu skutečně blízko. Nikdo je nechce. Ženy kolem nich, jimiž manipulují, se jednoho dne přestanou točit ve spirále výmluv, manipulace a odkládaných slibů. Tito muži většinou pokračují dál jakoby nic. Emočně nezasažení, klidní a paradoxně „v pohodě“.
My, které jsme to zažily, víme. Víme i to, proč je dlouho tak těžké odejít. Narcisté vám netrhají omluvné kytice, neřvou na ulici. Zůstávají chladní, s ledovým pohledem a tvrdí, že jste to celé přehnala. Takže ženy, vy, které začínáte pochybovat: Vezměte si z toho jediné: ne všechno, co působí jako láska, láska skutečně je. Z narcisty zdravý vztah neuděláte. Ale ze sebe můžete udělat ženu, která už nikdy nebude druhá – ani u něj, ani sama u sebe.
