„Vánoce jsou příležitostí, jak se sejít. Lidé se o Vánocích spíše než k víře obrací k sobě vzájemně, chtějí být více spolu, semknout se, cítit vzájemnost, která během roku chybí,“ říká Václav Malý, pomocný biskup pražský a signatář Charty 77.
Podle něj lidé v dnešní době více hledají něco, o co se mohou opřít. Zuřivých ateistů, zesměšňujících duchovní oblast, už tolik není.
V čem je vánoční příběh pro dnešní dobu aktuální?
Narození Ježíše vnímám jako světlo. I dnes můžeme cítit úžas a vděk, že máme možnost žít v přítomnosti tohoto světla. Neměli bychom to brát jako samozřejmost. Je ale těžké duchovní obsah Vánoc vyjádřit civilně, protože my v církvi používáme určitou terminologii, která potřebuje vysvětlit.
A můžete se o to pokusit?
Narozením Ježíše v Betlémě vstupuje Bůh do lidských dějin tím nejzásadnějším způsobem. Samo jméno Ježíš znamená: Bůh zachraňuje.
A co mohou lidem Vánoce dát?
Měly by nás otevřít. Tak chápu Vánoce. Narození Ježíše se sice událo ve skromnosti, ale nebyla to soukromá, uzavřená záležitost. Vnímám to jako sdělení. K narozenému Ježíši přišla spousta lidí, například pastýři. A to by mohlo být inspirující zejména pro ty, kteří se bojí vyjít ze své ulity.
To je pravda, spousta lidí žije v ulitě. Co říkáte na to, že vznikají modernější způsoby, jak se k lidem přiblížit. Například jak se díváte na evangelické faráře Pastoral Brothers, kteří se svými videi jsou velmi úspěšní na sociálních sítích, nebo projekt HledamBoha.cz, který přibližuje mladým lidem víru na internetu?
Je dobře, že takové možnosti existují, ale je nenahraditelné být tváří v tvář. Nestačí pořád jen klikat a vyhledávat nové podněty. Osobní sdílení je důležité, to se nedá udát přes internet.
Snažím se ubránit pouhému opakování daných pravd, tím je nerelativizuji. Osobní příklad je vždy nejlepší. A také aktualizace pro současnou dobu. Život přináší nové situace, musíme být pružnější, vnímat, že se vše stále vyvíjí.
Ale spousty mladých lidí tam hledá odpovědi.
Ano, ale je důležité nezapomínat na komunikaci naživo. Ale mám radost, že dnešní mladí víru hledají.
A co v ní chtějí najít?
Duchovní zakotvení a smysl svého života. Ale vnímají to hodně individualisticky. Nechtějí se ztotožňovat s nějakým učením, či dokonce s konkrétní církví nebo s komunitou. A často poměřují kvalitu nalezené duchovní cesty podle zážitků. To jsou ta úskalí. Neříkám, že musí odříkat Otčenáš, ale hlouběji zjišťovat, co je podstatou a co se člověku nabízí.
Čím dál více lidí mi říká, že v něco věří, ale nevědí v co, jen v nějakou vyšší moc.
Je to tak. Jenže hledání Boha vyžaduje větší kázeň a určité základní postoje. Není to jen o tom, že se člověk pohybuje jakoby v jiné sféře. Duchovní cesta by měla mít nějaký tvar. Lidé často směšují různé duchovní tradice. Je důležité znát jednu tradici do hloubky, aby to nezůstalo jen na povrchu. Pochopit danou církev, ve které poznávám Boha. Je důležité se seznámit s tradicí církevního společenství, v němž jsme na cestě k Bohu. Důležité je mít kořeny. To ale činí určité nároky na změnu života. Nestačí se pohybovat jen ve sférách pocitovosti, ale vyvodit z duchovního hledání konkrétní důsledky. Kolikrát hledající zůstanou jen na polovic cesty. Člověk nemůže zůstat jen u poznání, ale musí díky tomu i projít určitou proměnou.
Co vás inspiruje na životě Ježíše Krista?
Především jeho svoboda. Nebyl to žádný fanatik či fundamentalista. On se prostě lidem otevřel a nabízel jim svobodu rozhodnutí. Podívejte se například na jeho smrt na kříži, i tam vidím svobodu. On si tam dovolil slabost. Je to Boží syn, ale cítíte tam lidskost, když se ptá: „Bože, proč jsi mě opustil?“ A pak mě ještě přitahuje a inspiruje obrovská Ježíšova velkorysost. Na Krista se dívám z pohledu celého jeho života. Ten vnímám, a ne nějakou ideologii. Není to žádný uzavřený systém pravd, cítím z něj obrovskou otevřenost. Je to nabídka vztahu. On je otevřený každému člověku, stačí být vstřícný.
Jak tedy vnímáte Krista?
Ježíš nebyl žádný svatoušek, dokázal se rozčílit i radovat, nebyl unylý. A tím je pro mě přesvědčivý. Je to muž z masa a kostí. Není to slavnostním rouchem zahalená osobnost, která se občas projeví a zase zmizí. Pro mě je důležité, co svým životem a slovem ztělesňoval, tedy to, že Bůh je tu pro člověka, s člověkem, blízký, žádná vzdálená entita. Každý z nás má šanci být podobný Kristu. On nás svou důsledností a vytrvalostí dokázal přiblížit Bohu.
Demokracii se musíme stále všichni učit, nejen to čekat od veřejných činitelů. Je důležité, abychom se stali demokraty i my sami.
Jeden kněz, nebudu jmenovat, mi řekl, že někdy o Bohu pochybuje, doslova mi řekl: „Nikdy jsem nepochyboval o tom být knězem, to sloužím lidu, ale o tom, jestli je Bůh, jsem někdy zapochyboval.“ Koneckonců i Tomáš Halík napsal knihu „Co je bez chvění, není pevné“, takže jak je to tedy s těmi pochybami víry podle vás?
Samozřejmě že přijde někdy pochybnost. Jde o to, aby se v tom člověk neutopil a znovu hledal a nevzdával to. Myslím, že pochyby mohou být právě výzvou k ještě většímu ponoru do duchovního tajemství. Klást si otázky je přirozené a k víře to patří.
A obrací se na vás často lidé s otázkou, co když Bůh není, umřeme a nic nebude?
Ano, ale už to, že se ptají, je pozitivní. Odpovídám jim, že pro mě je důležité vnímat život jako dar, brát s pokorou, že tu mohu žít, že mám čas, který je mi vymezen. A za to jsem vděčný. Nevíme, co bude dál. Když o tom člověk přemýšlí, a přesto řekne, že nevěří, tak to beru. Ale mnoho lidí řekne, že to je jen útěk, šidítko ‒ a dál o tom nepřemýšlí.
Jak vnímáte posmrtný život? Probudíme se a najednou budeme v nebi?
Tak jednoduché to podle mě nebude. Pochopit věčný život vyžaduje určitou přípravu, která někdy bolí, není to vždycky útěcha. Může přijít bezradnost, bolest, nebo dokonce pochybnost, beznaděj, ale měli bychom mít na paměti, že smrt nemá poslední slovo. To má Bůh. On je život, na kterém budeme mít věčnou účast. Je třeba se oprostit od představ. Je to duchovní oblast, kterou nelze jen tak chňapnout, držet v hrsti.
Máte pocit, že dnešní kněží to mají těžší než před sto lety?
Řekl bych, že ano. Je potřeba umět civilně a srozumitelně otevřít cestu k duchovní rovině, nestačí jen nějaké fráze či opakování, co církev učí. Navíc lidé mají mnohem více informací a je těžké se v tom zmatku vyznat a vybrat si z toho, co je nosné. A tím pádem je to i těžké pro ty, kteří zvěstují evangelium ‒ dobrou zprávu.
Myslím, že pochyby mohou být výzvou k ještě většímu ponoru do duchovního tajemství. Klást si otázky je přirozené a k víře to patří.
A jak s tím bojujete vy?
Snažím se ubránit pouhému opakování daných pravd, tím je nerelativizuji. Osobní příklad je vždy nejlepší. A také aktualizace pro současnu dobu. Život přináší nové situace, musíme být pružnější, vnímat, že se vše stále vyvíjí.
Stalo se vám někdy, že jste nevěděl, na čem postavíte kázání?
Ano. I když se na kázání připravuji. Někdy se to podaří lépe a někdy méně. Ale důležité je, abych vždy stál za tím, co říkám, a neříkal to jen tak. Důležité je mít pokoru před lidmi. Vycítí, kdybych to nemyslel opravdově a necítili by poctivost. Byl bych nerad, kdyby z toho lidé měli pocit, že je do něčeho tlačím. Dávám pouze nabídku. A taky je důležité, abych nespadl do nějaké krasořeči, což k tomu může někdy svádět.
A víte pokaždé, o čem mluvit?
Někdy si s tím lámu hlavu, nechci se v kázáních opakovat. Jsem vždy připravený, ale někdy se mi stane, že až během kázání přijde ještě nějaký nápad. Z toho pak mám velkou radost.
Jak často máte kázání?
Dvakrát až třikrát týdně, ale někdy to bývá i vícekrát.
Mám ještě jednu otázku, a sice k nedávnému půlvýročí sametové revoluce. Jak vnímáte další vývoj?
Rozhodně to byla změna k lepšímu. Zklamán nejsem, šanci máme. Prožíváme sice válku na Ukrajině, ale z hlediska bezpečnosti patříme do společenství Evropské unie a do NATO. Životní úroveň se zlepšila, i když jsem si vědom, že jsou různé sociální vrstvy. Demokracii se musíme stále všichni učit, nejen to čekat od veřejných činitelů. Je důležité, abychom se stali demokraty i my sami.
Reklama
foto: Se svolením Václava Malého, zdroj: Autorský článek
