fbpx

Láska a vděčnost otevírají cestu ke štěstí, říká Sandra Pogodová 1 fotografie
Se svolením Sandry Pogodové

Před několika lety si uvědomila, že kariéra herečky už ji nenaplňuje, a tak se vydala cestou seberozvoje. Jak našla štěstí? V čem vidí smysl života? A co chce předávat ostatním? Nejen to nám prozradila v rozhovoru.

Zveřejněno: 10. 7. 2024

Herečka, spisovatelka a dnes i spirituální průvodkyně před několika lety prošla významnou proměnou, životní transformací. Své zkušenosti začala předávat na seminářích, besedách a také na svém kanálu na YouTube. „Od lidí mám nádhernou zpětnou vazbu,“ pochvaluje si Sandra, která také napsala dvě knihy, které se rychle staly bestsellery.

Já Sandru kdysi potkávala ve studiu stejného rádia, proto si dovolím zůstat u neformálního tykání. Tehdy byla Sandra neřízená střela. Všude jí bylo plno a nikdo nebyl na pochybách, kdo právě vstoupil do dveří. Od té doby ušla obrovský kus cesty. Kým je dnes Sandra Pogodová?

Vždy jsi na mě působila jako dračice, totální rebel. Přitom se zajímáš o jógu, hluboké a tiché věci a osobní rozvoj. Má na to vliv tvoje znamení?

Říká se, že v druhé půlce života se v člověku začne více projevovat jeho ascendent, v mém případě je to Štír. Jsem Beran ve Štíru. Štíra mají lidé spojeného hodně se sexualitou, ale jeho hlavní předností je načítání a naciťování skrytých úrovní. Štír žije v zemi, pod povrchem, a proto má na povahové úrovni tuto schopnost. Vnímám, jak se mi tato stránka aktivuje čím dál víc. Je zajímavé to pozorovat. Některé typické rysy Berana mi naopak ustupují do pozadí, například netrpělivost a tvrdohlavost.

V posledních letech jsi prošla velkou transformací. Co tě k tomu přivedlo? Byla jsi se svým životem nespokojená?

Základ byl konečně přiznat sama sobě, že nejsem šťastná. Cítila jsem, že honění se za nějakou hereckou kariérou mi vůbec nedává smysl. Stále více se ve mně probouzela touha po svobodě, a tu herec opravdu nemá. Pokud není sám tvůrce, je závislý na tom, kdo mu dá práci, a to už nebylo nic pro mě. Já sama jsem chtěla být tvůrkyní svého života, paní toho krátkého času, který tady v tomto těle mám.

Když děláme polovičatá rozhodnutí, chodí pouze polovičaté výsledky. Ke skutečné změně je potřeba vykročit srdnatě do vzduchoprázdna, vaše duše vás pak konečně může vést správnou cestou.

Vzpomeneš si na nějaký zlomový okamžik, takové to problesknutí, kdy sis řekla, že chceš změnu?

Přišlo to během pandemie. Jak jsem tak seděla doma, protože divadla byla zavřená a rušila se i natáčení, tak jsem měla čas podívat se sama do sebe. A měla jsem i dost času s tím něco začít opravdu dělat. Do té doby jsem s transformací jen tak lehce koketovala, ale nikdy jsem do toho nešla naplno, stále jsem si nechávala otevřená zadní vrátka. A když děláme polovičatá rozhodnutí, chodí pouze polovičaté výsledky. Ke skutečné změně je potřeba vykročit srdnatě do vzduchoprázdna, vaše duše vás pak konečně může vést správnou cestou.

Dnes máš svůj YouTube kanál Úhel pohledu, kde sdílíš svoje zkušenosti…

Tenhle nápad měl můj kamarád a teď už i spolupracovník Tomáš Lukavec, který se mnou zhruba před dvěma lety dělal rozhovor pro svůj podcast Zákony bohatství. Když viděl, jaké informace předávám, řekl mi, že je přesvědčený, že jsem připravená sdílet své názory a vědění s ostatními a že to spoustu lidí bude zajímat a budou za to vděční. A měl pravdu. Lidé mi posílají nádherné zprávy, jak jim má videa pomáhají zorientovat se v těžkých životních situacích a zaujmout k nim léčivý postoj.

V jednom videu jsi řekla krásnou větu, že je skvělé být pouhým pozorovatelem. Tím se stane život zábavný. Nic neřeším, netrápím se, když se mi stane křivda, ale jen to pozoruji. Ty problémy vlastně pustím…

To není úplně přesné. Řekla jsem, že pokud chceme zjistit, jak na tom jsme, je dobré stát se na nějakou dobu z aktéra, který se zapojuje, pouhým pozorovatelem, který sleduje. Díky tomu zjistíme, co jsou naše spouštěče, co nás takzvaně vyhazuje ze sedla, jaká jsou naše hlavní nezpracovaná témata. Najednou máme možnost uvidět, kam směřuje střelka našeho životního kompasu. A když si toto ujasníme, můžeme začít opět konat, protože s tímto vnitřním uvědoměním se začneme chovat jinak. Tady začíná léčebný proces, uzdravování sama sebe.

Sandra Pogodová

Narodila se 16. dubna 1975 v Olomouci. Vystudovala herectví na Pražské Konzervatoři, ve filmu si poprvé zahrála v roce 1992 (Kamarád do deště II aneb Příběh z Brooklynu). Působila například v divadlech ABC, Spirála, Fidlovačka, Broadway. Hrála mimo jiné ve filmech Nejasná zpráva o konci světa, Báthory. V posledních letech napsala se svým otcem dvě knihy, které se okamžitě staly bestsellery. Má svůj vlastní YouTube kanál a v zahraničí pořádá seberozvojové semináře.

Šťastný život se týká otevřeného srdce, tvrdíš. Jak ho ale otevřít?

Rodíme se jako božské bytosti s otevřenou srdeční čakrou. Během dětství procházíme prvními zraňujícími situacemi, které nás připravují na život. Obranný mechanizmus funguje tak, že nám srdce zavře, abychom tyto situace ustáli. V této části života jsme ještě moc malincí a nezkušení a neumíme si s bolestivými zkušenostmi poradit.

To až v dospělosti můžeme začít sami se sebou vědomě pracovat, aby se nám srdce opět otevřelo. Začínáme pracovat na svém charakteru, nabíráme zkušenosti, životní moudrost a začínáme chápat zákony vesmíru. Pochopíme, že je třeba rozvíjet svou laskavost, soucit, trpělivost, pokoru, toleranci. Pochopíme, že vztek, ukřivděnost, sklíčenost, závist, nepřejícnost atd. jsou nízkofrekvenční emoce, které znečišťují naši duši a berou nám životní energii. Je to jako pít z otrávené studny.

Vědomé otevírání srdeční čakry je postupné a začíná přijetím sebe sama. Když pocítíme bezpodmínečnou lásku sami k sobě, můžeme ji pak pocítit i k ostatním a k celému světu. Je to nádherné dobrodružství, kterému říkáme život.

Jsme naučení hodnotit. Všechno a každého. Vidíme člověka a už v hlavě hodnotíme… Podle východní filozofie bychom se od toho měli oprostit. Tobě se to daří. Jak na to?

To hodnocení je vlastně porovnávání se s ostatními. To se nám děje, když se ve skutečnosti nemáme rádi, když nejsme v přijetí sebe sama. Když si uvědomíme, že jsme božská bytost, která má obrovský dar lásky, přestáváme hodnotit ostatní. Naopak jim necháváme prostor, aby také mohli růst. Držíme najednou všem palce a chápeme, že dokud člověk dýchá, může se změnit.

Svět měníme tak, že měníme sebe a jsme světlonošem pro všechny ostatní, kteří už dospěli do stádia, že se také chtějí posunout. Mně hodně pomohlo, když jsem si uvědomila, že každý dělá v dané situaci to nejlepší, co ve svém momentálním nastavení dokáže. Pokud už umím zlomky a násobilku, nemůžu se přece povyšovat a hodnotit negativně někoho, kdo se teprve učí sčítat. Tomu rozumí ten, kdo si je vědom faktu, že na jemnohmotné úrovni jsme všichni propojení.

Pro většinu lidí je smyslem života rodina, děti… Nedovedou si představit, že to může být jinak. Ty jsi přiznala, že děti mít nemůžeš. Asi jsi s tím taky v minulosti v nitru bojovala, je to tak? Jak jsi pak hledala smysl života?

Velmi osvobozující pro mne bylo zjištění, že umírá pouze tělo, že duše žije dál a že máme nepřeberné množství životů, ve kterých si můžeme odžít všechny možné zkušenosti a scénáře. V každém životě máme nějaký úkol, nějaké poslání. Smyslem života je ho najít a pak ho naplnit. O tom jsem hluboce přesvědčená. Takže v jiných životech už jsem byla i matka, a to mnohokrát. V tomto životě mám jiné poslání a jsem s tím naprosto spokojená.

Je mnoho lidí, kteří nemají děti, a přesto je jejich život naplněný a je přínosem pro všechny ostatní. Hlavním úkolem někoho jiného je naopak být rodič a vychovat děti. Tím, že máme potomky, si tvoříme další karmu, ale to už by bylo samostatné téma na další rozhovor.

V čem dnes vidíš smysl svého života?

Momentálně jsem něco jako spirituální průvodce, inspiruji svým životem ostatní k probuzení, k nalezení sebe sama. Herectví pomalinku opouštím a mou hlavní náplní je práce s lidmi. Jezdím po celé republice s přednáškou Úhel pohledu, točím videa o seberozvoji pro svůj YouTube kanál, pořádám pro lidi s Tomem Lukavcem semináře v různých částech světa. Třeba zrovna teď v srpnu nám přijedou tři skupiny lidí na Srí Lanku.

Základ byl konečně přiznat si, že nejsem šťastná. Cítila jsem, že honění se za nějakou hereckou kariérou mi vůbec nedává smysl. Stále více se mi probouzela touha po svobodě, a tu herec opravdu nemá.

A jak poznám, že dělám, co si moje duše určila, tedy své poslání? Cítím se naplněná a šťastná, není ve mně známka pochybnosti. Ten pocit vnitřní jistoty, vycházející ze srdce, se těžko slovy popisuje. A taky mám nádhernou zpětnou vazbu od lidí. To je velmi důležité. To mě utvrzuje v mém přesvědčení, že dělám, co mám.

Teď si možná zaměstnané ženy s velkými rodinami říkají: no jo, to se jí to říká, když je sama, nemusí se o nikoho starat, nikoho živit. To pak jde ta volnost a dělání si radostí samo. Ale máš nějaké rady, jak toto zavést i do života velmi zaměstnaných žen?

Často nám jezdí na semináře ženy, kterým je okolo padesátky, a jejich příběh je vždy stejný. Děti jim vylétly z hnízda, s partnerem se za ta léta odcizili, práce je netěší a mají pocit vyhoření. Neznají se, nevědí, co je zajímá, jaké mají potřeby, kým vlastně jsou. Je to proto, že se za ta léta totálně obětovaly rodině. Nepostavily se na druhé či třetí místo, ale úplně na sebe zapomněly. Myslely si, že je to tak správně.

Doporučuji na sebe nezapomínat! Když se udřete k smrti, nikdo to neocení. A to je dobře, protože je nám tak ukazováno, že tudy cesta nevede. Dětem i partnerskému vztahu prospívá, když je doma laskavá, spokojená, zářící bohyně. Ta pak generuje tolik lásky, že funguje jako magnet pro celou svou rodinu. Je prostě nutné žít i pro sebe. Nemusí být třikrát denně navařeno, dokonale uklizeno, všechno prádlo vyprané a vyžehlené. Jenomže k takovému přístupu je potřeba přestat řešit, co si o mně pomyslí široké okolí, když zrovna nemám umytá okna. Na to se člověk musí vyprdnout.

Zaujala mě také tvoje rada, jak si přát: „Něco si přeji a pustím to. Jako když si objednám jídlo v restauraci, a pak už se nezajímám.“ Ale mě k tomu napadá ještě další věc. Když mi to jídlo v restauraci dlouho nenesou, tak se začnu zase zajímat a třeba odejdu. Jak je to v případě „přání“?

Všechno chodí, kdy má. Západní civilizace je velmi netrpělivá, chceme všechno hned. Chceme dosáhnout tam, kam jsme ještě nedorostli. A to pro vývoj naší duše není prospěšné. Pak se aktivuje brzdící program, buď v podobě nemoci, která nás zastaví, abychom šli do sebe, nebo v podobě nepřízně osudu, abychom se nad sebou zamysleli. Jsou to donucovací prostředky, abychom na sobě začali vědomě pracovat. Když to uděláme, dříve nebo později se nám naše přání začnou plnit. Často se nám tímto přístupem taky naše přání změní. Pochopíme, co je pro nás opravdu prospěšné.

Jak teď vypadá tvůj běžný den?

Můj život se velmi zjednodušil. Ráno se probudím a poděkuji Bohu za nový den. Požádám ho, aby mi dnešek pomohl zvládnout s co největší dávkou laskavosti, trpělivosti a pokory, jaké jsem v momentálním nastavení schopná. Pak si dám dobrou snídani a následně jdu dělat, co mám domluveno a nachystáno. Někdy si během dne zacvičím jógu, někdy pustím hudbu a zatančím si, někdy si udělám čas na procházku. Zkrátka na sebe nezapomínám.

Když se pak večer dostanu domů, udělám si před spaním chvilku jen pro sebe a zrekapituluji si, co jsem prožila a jak jsem se cítila. Položím si otázku, jestli byli lidé rádi, že mne ten den potkali. A pokud se mi ten den zrovna moc nepovedl, protože jsem třeba byla unavená a podrážděná, nelámu nad sebou hůl. Zítra už může být všechno jiné. Záleží jen na mně. A během dne velmi často poděkuji tam nahoru za vše, co prožívám. Jsem ve velké vděčnosti k životu.

O čem je podle tebe život?

Podle mě je smyslem života pracovat na svém charakteru, na vztazích ve svém okolí, na svém úhlu pohledu na život. Učit se být laskavý, chápavý, milující, soucitný, odpouštějící. A vděčný, ať se děje, co se děje! Láska a vděčnost otevírají brány ke šťastnému životu.

YouTube kanál Úhel pohledu: https://www.youtube.com/@sandrapogodovaofficial7317 

Související…

Japonský návod na štěstí jménem "mono no aware". Návod, jak najít radost v každodennosti
Simona Kožuchová

foto: Se svolením Sandry Pogodové, zdroj: Autorský článek

Tipy redakce

Nejtěžší bylo uvědomění, že nemám opravdu nic, říká bývalý bezdomovec

Nejtěžší bylo uvědomění, že nemám opravdu nic, říká bývalý bezdomovec

Flákač, budižkničemu, alkoholik, čórka. To jsou typické konotace, které si mnoho z...

Ztraceni v pekle velkoměsta. Proč neumí naplňovat potřeby svých obyvatel?

Ztraceni v pekle velkoměsta. Proč neumí naplňovat potřeby svých obyvatel?

„Talácel jsem se valícím davem, nikdo si mě nevšiml, nikdo na mě nepohlédl. Až...