Sexuální násilí se dostalo do středu pozornosti i díky medializovaným soudním kauzám z poslední doby. S ředitelkou organizace proFem Jitkou Polákovou jsme však hovořili především o tom, jak funguje pomoc samotným obětem sexuálně motivovaného násilí a jak se pomalu (ne)mění přístup společnosti k tomuto nelehkému tématu.
Jak dlouho vaše organizace funguje?
Naše organizace oslavila v prosinci třicet let existence. Aktivní jsme tedy od roku 1993 a poslední roky se primárně zaměřujeme na domácí a sexuální násilí.
Bavíme se v novém centru PORT. Už jste se tu zabydleli?
Řekla bych, že to šlo docela rychle, protože s objemem práce, který tady máme od otevření, jsme ani neměli čas se nějak rozmýšlet, jestli už jsme zabydlení nebo ne – takový nával jsme nečekali.
Pro kolik klientek je centrum určeno a jaká je jeho kapacita?
Kapacita je kolem tisíce klientek ročně. Na původním pracovišti jsme jich měli kolem sedmi stovek, takže to číslo nejspíš přesáhneme.
Co je vaší hlavní aktivitou?
Jsou to ženská práva v kontextu sexuálního a domácího násilí a poradenství jeho obětem. Část naší práce je přímá péče, kdy poskytujeme komplexní služby, jako je právní nebo sociální poradenství, a pak třeba individuální skupinové terapie a nové unikátní služby, které tady v PORTu poskytujeme. Zároveň máme další oblasti aktivit, což je mimo jiné i vzdělávání policistů a zdravotnického personálu.
Reklama
Pozornost věnujeme také změnám v zákonech, jejichž návrhy připomínkujeme – třeba zákony o obětech trestných činů. Snažíme se působit i osvětově, aktuálně máme jeden velký projekt, zaměřený na zvýšení informovanosti o sexuálním násilí a hlavně jeho dopadech – jak razantně může obětem změnit život. Ale gró našich aktivit je přímá péče o oběti násilí.
Co klientkám přesně nabízíte?
Zcela zásadní službou je krizová pomoc, kdy se zaměřujeme na to, co se s klientkou děje tady a teď. Přijít může kdokoliv zvenčí. Samozřejmě je vždy lepší, když se někdo objedná, ale pracujeme s tím, v jaké situaci se klientka nachází: akutně po útoku nebo i s odstupem času, kdy se ale z nějakého důvodu zhoršil její psychický stav, není třeba schopna dělat běžné denní činnosti, pomýšlí na sebepoškozování a podobně. A pak přes krizovou pomoc přechází do návazných služeb, což je právní nebo sociální poradenství. Máme individuální i skupinové psychoterapie a nové služby: je tu k dispozici výslechová místnost, do tří měsíců odstartuje ordinace pro sběr důkazního materiálu a testování na pohlavně přenosné choroby. V létě chystáme spuštění krizového pokoje.
K čemu bude přesně krizový pokoj sloužit? Pro dočasné ubytování klientek?
Jde o krátkodobou službu na maximálně 7 nocí, jejíž cílem je poskytnout klientce bezpečný prostor pro to, aby se v klidu mohla stabilizovat. Pomůžeme jí naplánovat, co dál tak, aby se mohla vrátit do bezpečného prostředí. Jádrem služby tedy není pouze bezpečné ubytování, ale doprovodná podpora, aby v tak tíživé situaci nezůstávala sama, aby se nezhoršoval její psychický stav a aby měla kam po těch 7 dnech odejít.
V čem vidíte největší přidanou hodnotu vaší práce?
Jednak je to to, že jsou naše služby komplexní: umíme reagovat na aktuální i dlouhodobé potřeby obětí. Pak ale i to, že máme například ženský kolektiv a nezpochybňujeme to, co nám klientky říkají. My příběhům klientek věříme tak, jak nám je tady prezentují.
58 % z žen vypovědělo, že se v průběhu svého života setkalo s obtěžováním, 20 % zažilo dokonce znásilnění. Pomoc přitom vyhledá jen zlomek obětí...
To je základní pilíř: pokud se někdo cítí obětí násilí, má u nás dveře otevřené. Nejsme tady jen pro ty, kdo se rozhodnou situaci řešit trestněprávní cestou. Je to takzvané stranící poradenství: pracujeme s příběhem tak, jak nám ho klientka popisuje.
Nevyšlo někdy v průběhu spolupráce s klientkou najevo, že informace, které vám poskytla, se alespoň částečně nezakládaly na pravdě?
Při podpoře obětí a přeživších násilí je naším primárním cílem stabilizace a zlepšení psychického stavu klientek a klientů, kteří se na nás obrací, a jejich podpora. Pracujeme tedy s tím, co nám sdělují, a naší rolí není zjišťovat a zkoumat, jestli to není náhodou tak, že to, co nám klientka říká, se nezakládá na pravdě. To je role policie a na to také klientky upozorňujeme.
Jak náročné bylo centrum vybudovat z hlediska financí?
Strašně. Centrum jako takové jsme připravovali zhruba pět let, kdy jsme jezdili do zahraničí podívat se na podobné projekty. Připravovali jsme metodiky, sháněli finance na rekonstrukci samotnou, věnovali jsme se všem přípravným aktivitám: projektovým dokumentacím, dispozicím budoucího centra, ale i úvahám, jaký je správný mix služeb a v jakém pořadí. Za otevřením stojí dlouhý kus cesty, který jsme ušli.
Kolik žen během svého života nějakou formu sexuálního zneužívání zažije? Existují statistiky?
Na začátku března jsme prezentovali výzkum, na kterém jsme v celém minulém roce pracovali. Formou dotazníku o 30 pečlivě formulovaných otázkách jsme se pěti tisíc žen, což je opravdu velký vzorek, dotazovali na zkušenost se sexuálním násilím a obtěžováním. 58 % z nich vypovědělo, že se v průběhu svého života setkalo s obtěžováním, 20 % zažilo dokonce znásilnění. Pomoc přitom vyhledá jen zlomek obětí…
Co by podle vás pomohlo situaci změnit alespoň trochu k lepšímu?
Určitě rozsáhlá osvěta celé společnosti, takové chování je potřeba změnit. Dále je potřeba mít dostatek návazných služeb – myslím si, že centrum, jako je PORT, by si zasloužil každý kraj. I to, že se tu dveře netrhnou, je důkazem, že by neměla existovat pouze jedna přehlcená instituce, ale že by tyto služby měly být dostupné plošně. Takže osvěta ruku v ruce s následnými službami.
Když mluvíte o osvětě – měli by se vzdělávat hlavně muži? Právě oni mají na nelichotivých statistikách domácího a sexuálního násilí největší podíl…
Celá společnost, muže nevyjímaje. Myslím si, že se má začínat se sexuální osvětou už ve školce. Kde jsou vaše hranice, co si k vám kdo může dovolit, jak se vymezit vůči tomu, když se vás někdo dotýká a vám se to nelíbí… Z hlediska toho, co může udělat stát, začíná výchova na základních, středních a vysokých školách. Mělo by to být standardně součástí rámcových vzdělávacích programů. V některých školách si objednávají menší preventivní programy, někde se tomu věnují, ale musí to být součástí systému, a ne nárazová věc.
Interiér centra PORT.
Takže edukovat celou společnost – například prostřednictvím kampaní v médiích. A pak jsou tu všichni ti profesionálové – zdravotníci, psychologové, dětští doktoři, ti všichni by se měli nějakým způsobem seznámit s tím, jak vypadá trauma, co to s člověkem dělá, jak na to reagovat. To by prospělo celé problematice adekvátní podpory traumatizovaných osob z jakéhokoliv důvodu. A to je něco, co nám zoufale chybí.
Nepřijde vám, že se to začíná měnit? Společnost tato témata artikuluje, média se jim také věnují…
To máte pravdu, diskuse o tomto tématu otevřely i ty velké kauzy. Více se o tom píše, zajímají se o to média, obrací se na nás ohledně rozhovorů. Když vezmeme aktuální vládnoucí koalici, řešení problematiky domácího a sexuálního násilí si dala do programového prohlášení, což beru jako nějaký signál. Na druhou stranu, když si vezmu třeba Akční plán domácího a genderově podmíněného násilí, kde se dávají úkoly jednotlivým ministerstvům, zásadně tam chybí návazný rozpočet, na opatřeních se šetří. Bez financí ty změny přitom dělat nemůžete.
Nechci se ptát na konkrétní kauzy, ale řekla byste, že část problému je v samotném soudním systému? V tom, jak k jednotlivým případům přistupuje a jaké tresty jsou v těchto kauzách ukládány?
Určitě ano a myslím si, že na to společnost citlivě reaguje, když vidí, že v polovině případů znásilnění (a před soud se skutečně dostane jen zlomek z nich) to dopadne podmínkou a zbytek trestů je na spodní hranici. To samo o sobě o něčem hovoří a po zveřejnění některých rozsudků byla veřejnost velmi pobouřena.
V soudnictví skutečně část problému je. Soudci a státní zástupci by se měli v této problematice vzdělávat – jak funguje trauma, jaké jsou dopady sexuálního násilí. Nechápu, jak někdo může říct, že oběť sexuálního násilí v dětství si neponese následky do dalšího života – ty se projeví vždy. Vzdělávání si zaslouží velkou pozornost.
Pomohla by změna legislativy?
Ona už se chystá – redefinice znásilnění. Myslím si, že je to krok správným směrem, ale například promlčecí lhůty jsou u těchto případů naprosto neadekvátní. Měli bychom se zaměřit na justiční akademii a soudce vzdělávat. Oni ty nástroje mají, ale nevyužívají je.
V rámci případů, které se nyní řeší v médiích, se objevuje hodně mýtů o obětech. Řekla byste nějaké nejčastější? Třeba se mluví o tom, proč to ty ženy nenahlásily hned, ale až po několika letech…
Mýtů je celá řada od toho, že když se někdo dopouští sexuálního násilí, tak to dělá kvůli nějakým nezvládnutým sexuálním pudům nebo prostě z touhy po sexu, přičemž víme, že sexuální násilí je primárně o zneužití moci. Dalším běžným mýtem je, že oběť agresora provokovala, nebo bizarní důvody, proč napadení hned nenahlásila.
V PORTu pracujeme i s muži, kteří se stali oběťmi násilí. Jedinou výjimkou je služba krizového bytu, kterou chceme ponechat dostupnou výhradně ženám.
Klasický mýtus a nepochopení v tomto kontextu je také to, že pokud oběť nenahlašuje ihned po útoku, tak je to proto, že si to vymyslela, anebo šlo o aktivitu, se kterou v daný okamžik souhlasila, ale pak si uvědomila její dopady (třeba na její stávající partnerský vztah), a proto raději označila celou situaci za sexuální násilí, aby se vyhnula odpovědnosti za důsledky např. nevěry. Jde však opravdu o mýty: důvodů, proč oběti nenahlašují věc na policii, nebo případně až po měsících, letech, nebo se vůbec někomu svěří až po delší době, je celá řada a u každé oběti to může být trochu jiné, záleží také na tom, kdo je původce toho násilí. Oběti obvykle po tak hrozné zkušenosti opravdu často chtějí na celou věc zapomenout, nemyslet na ni, nebo jsou v extrémním zmatku pocitů, emocí, dopadů, v prvních situacích po útoku se obvykle potřebují zorientovat v tom, co se to právě stalo, a je pochopitelné, že o tom nechtějí zatím mluvit, obzvláště s někým cizím. Ale věc taky komplikuje to, že častým pachatelem znásilnění je partner, manžel, bývalý partner, kamarád, kolega.. prostě někdo, koho znají, s kým mají blízký vztah, a tak tady hrají roli i obavy z toho, co nahlášení udělá se vztahy v rodině, na pracovišti, nebo i strach z dalšího násilí ze strany pachatele. A v neposlední řadě se také oběti velmi často bojí, že jim prostě na policii nebudou věřit.
Ale takto funguje trauma: na začátku chcete tu událost vymazat ze své paměti, trvá vám, než to zpracujete. Některé věci si z důvodu, že se někdo dotkne vašeho nejosobnějšího já, nepamatujete ve správném pořadí. To jsou velmi dobře zdokumentované a vyvrácené mýty, které kolem domácího a sexuálního násilí panují. Samozřejmě si myslíme, že je to přežitek, ale pořád se to objevuje.
Kam byste obětem sexuálního násilí doporučila se v takové situaci obrátit?
Pokud by to chtěly řešit trestněprávní rovinou, tak jsou poradny, určené obětem trestných činů. Samozřejmě nemohu nezmínit PORT, který v Praze provozujeme od půlky ledna. Každopádně chápu, že třeba dojet do Prahy pro každého není možné. Jsou ale i poradny pro oběti trestných činů jinde – třeba v Brně je organizace Persefona, která je podobná tomu, co děláme my, pak jsou tu poradny pro oběti domácího násilí, tak i tam by snad dokázali pomoci.
A na závěr: mohou se na PORT v Praze obrátit i mužské oběti domácího násilí? Všude se hovoří o centrech pomoci pro ženy a je to dobře, nicméně mužů se to také týká, i když ve výrazně menší míře…
Ano, v PORTu pracujeme i s muži, kteří se stali oběťmi násilí. Jedinou výjimkou je služba krizového bytu, kterou chceme ponechat dostupnou výhradně ženám v rámci zajištění opravdu bezpečného prostoru. S kým v PORTu nepracujeme, jsou násilné osoby.
foto: se svolením Jitky Polákové, zdroj: Autorský článek
