fbpx

Když chybí sebevědomí. Respekt k sobě se dá naučit, říká psycholožka 1 fotografie
zdroj: se svolením Lucie Kolaříkové

Proč si tolik lidí stále nevěří? Jak se pozná zdravá míra sebevědomí? A jak jí dosáhnout? Hovořili jsme s psycholožkou Lucií Kolaříkovou

Zveřejněno: 23. 2. 2024

Je známá tím, že často zkoumá nálady společnosti. S pečlivostí detektiva sonduje, co zrovna lidi nejvíc pálí – a co v oblasti seberozvoje potřebují. Poslední průzkum ji překvapil: Čechy stále trápí nízké sebevědomí. A tak se mu od začátku letošního roku intenzivně věnuje.

Psycholožka, koučka a terapeutka Lucie Kolaříková přiznává: „Očekávala jsem, že téma sebevědomí už všechny nudí. Když se o něčem hodně mluví, lidem se to omrzí a přestanou si toho všímat, i když to ještě nemají zvládnuté. Naše sebevědomí ale není pevná veličina, v průběhu života se proměňuje a pohupuje. Je dobře, že nás pořád zajímá.“

Luci, o sebevědomí se většinou mluví hodnotícím způsobem – kritizujeme, že má někdo sebevědomí příliš velké, nebo příliš malé. Existuje něco jako zdravá míra sebevědomí? 

Ano, příliš velké nebo malé sebevědomí se zmiňuje často – ale vůči komu nebo čemu? Pokud si chceme porovnávat sebevědomí, tak leda se svým mladším já. Můžeme srovnat třeba to, jak jsme před 10 lety reagovali při podobně velké výzvě, před kterou stojíme teď. Cítíte se dnes celkově lépe a výzvy vás rozhodí méně než před lety? Pak máte vyšší sebevědomí než dřív. 

Zdravé sebevědomí vypadá tak, že se sami se sebou cítíme jednoduše dobře. Celkem dobře víme, kdo jsme – se svými chybami i silnými stránkami. A nepotřebujeme druhým nic dokazovat, nežádáme od nich potvrzení. My sami sobě nejsme jedno, ale ani druzí nám nejsou jedno.

Když na nás někdo nastoupí z pozice síly a snaží se řídit a kontrolovat situaci, je to často paušálně vnímáno jako vysoké sebevědomí. Já za tím ale vidím zraněného člověka, který se jen snaží udělat pro sebe danou situaci co nejvíc bezpečnou.

Přestože není vždy snadné ho dosáhnout, je to nejjednodušší a nejpřirozenější vnitřní stav. Bez vnitřních pnutí, v relativní lehkosti, sebedůvěře, vědění i nevědění zároveň. Stav vnitřního klidu a rovnováhy.

Když zmíníme sebevědomého člověka, většina lidí si představí hlasitého, možná až trochu arogantního úspěšného manažera. Vídáme to tak často i ve filmech, ale k tomu vnitřnímu klidu to moc nesedí…

Hlasitý arogantní manažer zavání spíš tím, že jde o ochranné mechanismy, které si vytvořil. Když na nás někdo nastoupí z pozice síly a snaží se řídit a kontrolovat situaci, je to často paušálně vnímáno jako vysoké sebevědomí. Já za tím ale vidím zraněného člověka, který se jen snaží udělat pro sebe danou situaci co nejvíc bezpečnou.

Sebevědomí může mít různé podoby – podle osobnosti daného člověka. Někdo je prostě od přírody hlučný, někdo klidný. Nemusí to tedy hned znamenat, že hlasitý manažer je pod slupkou síly zamindrákovaný chudák. Může to být jen šikovně použitá strategie, třeba chce jen obstát v konkurenčním prostředí. A jak dorazí domů, možná tu roli ze sebe shodí a je z něj laskavý manžel a táta.

Navíc je tu jedna záludnost, když chceme posuzovat sebevědomí druhých: Záleží na perspektivě posuzujícího. Na jeho vlastním sebevědomí, hodnotách a očekáváních. Představ si třeba, že jsi zvyklá neustále se obhajovat, vysvětlovat druhým své chování a omlouvat se. A seznámíš se s někým, kdo ti jen sděluje, co a jak si přeje. Nedodá žádnou omáčku kolem, přehnaně tě neopečovává. Ze své perspektivy bys takového člověka mohla vyhodnotit jako neskutečně arogantního.

Takže když jde o sebevědomí druhých, je to jen o našem subjektivním vnímání?

Ano, o pozici, ze které se díváme. Obecně třeba ženy působí méně sebevědomě, protože mají tendenci víc vysvětlovat a pečovat. A muži naopak mohou působit sebevědoměji, protože spíš předloží holá fakta bez velkých pocitových omáček. Ale kdo z nich je doopravdy sebevědomější? To záleží jedině na vnitřním světě každého člověka, na konkrétní situaci, na tom, jak se dlouhodobě cítí sám se sebou. 

Když si uvědomíme, kdo teď a tady jsme – se svými potřebami, tužbami, myšlenkami – a podíváme se, jak se sebou zacházíme, můžeme se k sobě začít chovat lépe.

Nicméně jeden jasný závěr udělám: Sebevědomý člověk se nepotřebuje vozit po druhých a nekomplikuje jim život. Nemusí být nutně vstřícný a pečující, může být neutrální a starat se jen o sebe a nejbližší, takže klidně působí nevšímavě. Ale nemá zapotřebí škodit. Vytváření jakéhokoli zla vychází z nerovnováhy, z emocí, z pociťovaného nedostatku a ze snahy si něco kompenzovat.

Jsi nadšenou propagátorkou konceptu sebelásky, napsala jsi o ní i Učebnici sebelásky. Je právě sebeláska receptem na zdravé sebevědomí?

Sebeláska a sebevědomí se podporují navzájem. Sebeláska vede k tomu, že si přestaneme podrážet nohy, přirozeně uznáme, že jsme docela fajn, a dokážeme vytvořit obstojné věci. Tím posilujeme sebevědomí. A když si uvědomíme, kdo teď a tady jsme – se svými potřebami, tužbami, myšlenkami – a podíváme se, jak se sebou zacházíme, můžeme se k sobě začít chovat lépe. U všech svých klientek vidím obrovskou úlevu, když si uvědomí a přijmou, kdo teď jsou. 

Součástí nízkého sebevědomí je i přesvědčení, že NEJSEM DOST. Známe to všichni, kde se to v nás bere?

Před pár lety bych ti jednoznačně odpověděla, že to vychází jedině z výchovy. Že lidem, kteří se necítí dost dobří/chytří/krásní/schopní atd., chybělo v dětství uznání a přijetí rodičů, že je rodiče příliš kritizovali. A že laskavá, pečující výchova tento pocit nedostatečnosti nevytvoří a vyroste z ní právě ten sebevědomý jedinec.

Výchova má svůj vliv a určitě je pocit NEJSEM DOST zesílený, když se rodiče vysmívají, křičí, hádají se, dítě zažívá odmítání, dospělí nechápou dětskou psychiku, dítě přetěžují apod. Ale lidé, kteří tuto nerespektující výchovu zažívali, už jsou dnes sami rodiči a často svoje děti vychovávají radikálně jinak. Přesto i naše děti ten pocit NEJSEM DOST, nejistotu a strach, že nejsou ok, důvěrně znají. Takže jen výchovou to nebude.

Pokud máte o sobě jen samé pochybnosti, tak si lžete do kapsy úplně stejně, jako když dojdete k závěru, že jste skvostným příkladem bezchybnosti.

Svou roli hraje i dnešní doba plná technologií, dochází k vzájemnému odcizování a děti jsou izolovanější. Dnes si ale myslím, že pocit NEJSEM DOST je z určité míry součástí evoluční výbavy člověka. Protože jedině pocit nedostatku nás žene vpřed a nutí nás makat. Co se stane, když dosáhneme pocitu, že JSEM DOST a MÁM DOST? Oddechneme si, uděláme si drink, zalehneme k bazénu nebo na gauč a říkáme si, že bychom takhle chtěli žít už navždy. Ale dlouho nám to nevydrží. Po chvíli si zase přestaneme připadat dost, začneme přemýšlet, že bychom měli něco dělat… Zkrátka pocit nedostatku v různých směrech nás žene vpřed. Podle mě si tímto příroda chytře podchytila lenost.

A co problém s nastavováním hranic? Ten k nízkému sebevědomí také patří.

Většinou ani nevíme, že nějaké hranice máme, nenaučili jsme se je vnímat. Snažíme se všem okolo vyhovět, neumíme moc říkat ne a sebe si příliš nejsme vědomi. Probereme se až ve chvíli, kdy jsme totálně zahlcení prací, požadavky druhých lidí i vlastními pochybnostmi. A dojde nám, že musíme něco změnit. To je nepříjemný, ale často potřebný vývoj. Protože až když byly naše hranice mnohonásobně překročené, zjistíme, že vůbec nějaké máme. A že si je potřebujeme hlídat. 

Je zajímavé, že třeba u auta hranice nezpochybňujeme, protože jsou pevně dané a jasně se nám ukazují. Do nádrže se ti vejde 50 litrů nafty, se kterou ujedeš nějakou vzdálenost. Ale jakmile ti dojde i rezerva, neujedeš ani o metr navíc, i kdyby ses rozkrájela.

Lucie Kolaříková, Dipl.-Psych.

Psycholožka, lektorka a koučka se zaměřením na systemickou terapii, KBT a transakční analýzu. Kromě soukromých konzultací se věnuje tvorbě transformačních on-line programů, meditací a je zakladatelkou a mentorkou Klubu Ultimátně Spokojená®. Její knihy Učebnice sebelásky se prodalo víc než 60 000 kusů.

Člověk funguje úplně stejně. Dokážeme pojmout jen určitou dávku informací, odpracovat jen určité množství práce, vyhovět jen některým požadavkům. A potřebujeme zjistit, co je tou naší naftou. Po čem se naplno rozjedeme, co nás opravdu vyživuje, baví a dodá nám novou sílu a chuť do života a tvoření.

Jaký je tedy tvůj návod na zdravé sebevědomí? Co bys poradila lidem, kteří o sobě pochybují?

Pochybnosti nevadí, ale musí být něčím vyvážené. Třeba přijetím faktu, že děláte i něco dobře. Vědomím, že těch dobrých věcí jste od narození udělali už spoustu. A že se můžete aspoň trochu přijmout takoví, jací jste, protože katastrofou určitě nejste. :) Pokud máte o sobě jen samé pochybnosti, tak si lžete do kapsy úplně stejně, jako když dojdete k závěru, že jste skvostným příkladem bezchybnosti.

Zkuste sami sebe začít uznávat. Vnímejte, když se vám něco podaří. Uznejte to, poplácejte se po rameni, řekněte si do zrcadla něco milého, nebo se obejměte a buďte pro sebe na chvíli plnou oporou. Naučte se postupně vnímat svoje klady, ty hezké a milé detaily na vás. A zastavujte výčitky a kritické myšlenky vůči sobě. Dejte jim jen jasné STOP.

Zdravé sebevědomí je o přátelskosti, udržování vnitřního klidu za různých okolností a přiměřené vstřícnosti k druhým, nakombinované s respektem k sobě.

Související…

Chceme se zavděčit druhým a zapomínáme na sebe. Cestou je laskavá disciplína
Jana Velíšková

foto: se svolením Lucie Kolaříkové, zdroj: Autorský článek

Tipy redakce

Nejtěžší bylo uvědomění, že nemám opravdu nic, říká bývalý bezdomovec

Nejtěžší bylo uvědomění, že nemám opravdu nic, říká bývalý bezdomovec

Flákač, budižkničemu, alkoholik, čórka. To jsou typické konotace, které si mnoho z...

Ztraceni v pekle velkoměsta. Proč neumí naplňovat potřeby svých obyvatel?

Ztraceni v pekle velkoměsta. Proč neumí naplňovat potřeby svých obyvatel?

„Talácel jsem se valícím davem, nikdo si mě nevšiml, nikdo na mě nepohlédl. Až...