fbpx

Její nová tvář. Cítím se teď krásnější, říká žena, která přežila útok kyselinou 1 fotografie
Zdroj: Se svolením Martiny Izingové

Musela přijmout slepotu i jizvy. Martinu Izingovou v pětadvaceti letech polil expřítel kyselinou. Měla poleptanou třetinu těla, pak dva týdny bojovala v nemocnici o život. Prošla si peklem, ale vzala si z toho to nejlepší. Dnes její příběh vypráví dokument Moje nová tvář.

Zveřejněno: 22. 11. 2023

„Když jsem oslepla, myslela jsem, že už nebudu moct jít nikdy ven sama, takže si teď neskutečně užívám, že můžu. Slyším ptáky, cítím vůni listí a jsem za to hrozně vděčná. Jsem vděčná za každý den.“ Tak začal náš rozhovor s Martinou Izingovou, kterou v pětadvaceti letech polil expřítel kyselinou. Martina, která měla poleptanou třetinu těla, pak dva týdny bojovala v nemocnici o život. Jizvy, které jí útok udělal na duši, se hojily ještě mnohem déle... 

Přiznám se, že z telefonátu s Martinou jsem měla trochu respekt. Jak mluvit o tom, čím si prošla, citlivě a zároveň neklouzat jen po povrchu? Nicméně hned po začátku rozhovoru mi rychle došlo, že v tomto případě byly obavy zcela zbytečné a Martina je s celou situací neuvěřitelně srovnaná. A co víc, dokáže o ní velmi otevřeně a zajímavě mluvit. 

Dokument Moje nová tvář je velmi intimní zpovědí o tom, jak jste se s celou situací vyrovnávala a hledala sílu jít dál. Zajímalo by mě, jak dlouho vám trvalo se rozhodnout, že do něčeho takového půjdete?

Já jsem ani souhlas nemusela dávat. Když jsme se s režisérkou Jarmilou Štukovou potkaly a ona mi řekla, že by ráda mou cestu mapovala, neměla jsem s tím problém. Tehdy už jsem za sebou měla nejnáročnější část léčby a začala jsem navštěvovat rekvalifikační středisko pro nevidomé v Praze, kde jsem si dělala masérský kurz. Souhlasila jsem s tím, že mě Jarmila bude natáčet, protože mě napadlo, že by to mohla být motivace pro lidi, kterým se stalo něco podobného. Zároveň jsem v tu dobu sama nevěděla, jestli se mi návrat do běžného života vůbec podaří, ale Jarmila mi věřila.

I celý proces natáčení byl velmi pozvolný. Ani jedna jsme s Jarmilou netušily, co bude následovat. Občas mě napadalo, jestli to vůbec bude pro ostatní lidi zajímavé, ale všichni mě vždycky ubezpečili, že ano. Zároveň jsme byly domluvené, že pokud budeme cítit, že snímek nemá přidanou hodnotu, venku se neobjeví. A nakonec to dopadlo takhle.

Jak se cítíte, když film vidíte? 

To je hezká otázka. Celkový výsledek dokumentu jsem viděla až na premiéře a musím říct, že ve mně vzbudil strašně moc emocí. Je tam zmíněný začátek mojí léčby, kdy jsem si procházela velmi těžkým obdobím, takže se mi samozřejmě hodně věcí vracelo. V tomhle směru to tedy bylo náročné.

Přála jsem si, aby můj příběh alespoň částečně lidem ukázal, že i když se člověk dostane na úplné dno, tak to stále nemusí být konec.

Chvílemi mi zase připadalo, že se dívám na život někoho jiného, a občas jsem si říkala, jaká jsem v té době byla „pipina“, která řeší hlouposti, a byla jsem ráda, že jsem se posunula. Přestože k sobě bývám dost kritická, vnímám, že jsem ušla obrovský kus cesty, a jsem na sebe díky tomu pyšná.

Teď je to deset let od útoku a jsem ráda, že se tahle etapa tím dokumentem uzavřela. Řekla bych, že teď už žiju běžný život jako každý jiný.

Co bylo na vaší cestě k tomu, byste se s danou situací vyrovnala, klíčové?

Za mě to byly maličké krůčky vpřed. Myslím si, že mám v sobě asi něco, co mě nutilo to nevzdat. V podstatě hned po útoku a pak ještě nějakou dobu jsem byla naprosto odkázaná na pomoc ostatních. Sama jsem si nemohla ani dojít na záchod. A já nemám hodně ráda, když jsem na někom závislá, nebo když si věci nemůžu dělat po svém. Myslím, že právě to mě hodně motivovalo. Pomaličku jsem se naučila sebeobsluhu, orientovat se na pokoji, pak pracovat s telefonem, s počítačem, začala jsem i chodit na kurz němčiny. Velkou roli sehrály terapie. Psycholog za mnou chodil každý den a i po návratu z nemocnice jsem za ním pravidelně dojížděla. Postupně jsem si přivykala na to, že nevidím, ale ze začátku to bylo hodně náročné. 

Velkou roli u mě také sehrála rodina a blízcí přátelé, kteří mě hodně podporovali. Když někdo nenadále přijde o zrak, dost často skončí někde v ústavu. Já se naštěstí mohla vrátit zpátky k rodičům.

Jak jste říkala, už máte život jako každý jiný. Jen s tím rozdílem, že jinak vnímáte. Jak to teď máte se zrakem?

Zůstal mi pouze světlocit, takže vnímám jen světlo - tmu a poznám, jestli je den nebo noc. Co se týká barev, tak ty nevnímám vůbec.

Někde jsem četla, že když člověk ztratí jeden smysl, ty další se mu rozvinou. Jak tedy teď vnímáte prostor a lidi kolem sebe?

Ani bych neřekla, že další smysly se rozvinou. Říká se, že zrakem přijímáte asi 80 % informací. Ale když o těch 80 % přijdete, tak se vám to přelije do ostatních smyslů. Hodně teď tedy vnímám sluchem, samozřejmě hmatem a také tak nějak pocitově. Svojí roli hraje samozřejmě i chuť a čich. Třeba když jdu nějakou trasu a cítím vůni kávy, tak vím, že jsem správně, že jdu kolem určité kavárny. Některé věci i vnímám pomocí takzvané echolokace, kdy se vám zvuk odráží od předmětů. Někdy jsem tedy schopná vnímat, že se nějaký prostor zúžil, nebo je tam naopak větší průchod.

Při pohybu mám své naučené trasy. A když mi někdo popisuje, co tam je, dokážu si to představit právě díky tomu, že jsem dřív viděla. Právě to, že si všechno vizuálně představuji, mi pomáhá se orientovat, ať už uvnitř budov nebo venku.

Přestože k sobě bývám dost kritická, vnímám, že jsem ušla obrovský kus cesty, a jsem na sebe díky tomu pyšná.

Představujete si i to, jak vypadají lidé, s nimiž mluvíte?

Ano, ale konkrétní obraz se mi skládá postupně. Když se o tom pak s daným člověkem bavím, někdy se stane, že ho popíšu a trefím se, ale není to tak samozřejmě vždycky. Pokud se pak s někým vídám častěji, třeba se ho i zeptám, jak vypadá, abych měla reálnější představu.

Ráda bych se ještě vrátila k tomu incidentu. Zajímalo by mě, zda se váš expartner někdy snažil vás zkontaktovat s omluvou, prosbou o odpuštění?

Ne, nikdy se mě nesnažil zkontaktovat, nikdy se neomluvil a myslím si, že on má takovou povahu, že se ani nikdy neomluví. Já osobně to nečekám a vlastně bych už asi ani nechtěla, aby se se mnou jakkoli chtěl spojovat.

Zmínila jste, že vidíte, že jste od toho útoku ušla obrovský kus cesty. Jak konkrétně se změnil váš pohled na svět, na lidi a na sebe sama?

V těch pětadvaceti letech jsem hodně řešila vzhled, chtěla jsem se líbit, asi jako každá holka. Pořád jsem si ale nepřipadala dost dobrá, dost hezká, dost hubená... Neměla jsem moc velké sebevědomí, což právě souvisí i s mým expartnerem, který mi to sebevědomí často snižoval. Myslím si, že to bylo dost záměrné. Nedocházelo sice k fyzickému násilí, ale k psychickému ano. Neustále mě shazoval, říkal mi, že nejsem hezká, a další věci. Takže i proto jsem si nevěřila.

Pak samozřejmě přišel ten útok a musela jsem hodně zapracovat na tom, abych se přijala s jizvami a slepá, zkrátka taková, jaká jsem. Dneska už můžu říct, že si teď připadám hezčí, přitažlivější a vlastně i vnitřně krásnější než před tím útokem. Ale chtělo to velký kus práce a hodiny terapií, abych si uvědomila, že není důležitý jen fyzický vzhled, ale i to, jaký je člověk uvnitř, abych našla svou sebehodnotu a nebyla na sebe tak přísná. Všechno, co jsem kdy dokázala, jsem dříve považovala za samozřejmost. Dneska se umím daleko lépe ocenit. 

Martina Izingová

V současnosti je na mateřské dovolené s miminkem, jinak se ale stále aktivně věnuje Burn Fighters, spravuje sociální sítě, píše články na web. Kromě toho pracuje v organizaci Spolu s vámi, která se zaměřuje na aktivizaci seniorů a osvětové workshopy o životě se zrakovým hendikepem. Miluje psy, má vodící fenku zlatého retrívra Biancu. Jednou měsíčně pořádá sraz pro majitele vodících psů. Baví ji sport, výlety a procházky, chození na kávu s manželem a s přáteli. Ve volném čase studuje angličtinu.

Změnil se i způsob, jak se díváte na muže, na partnerství a na vztahy celkově?

Určitě. Vnímám, že to, s jakým mužem jsem byla, odráželo můj vztah sama k sobě. I díky tomu, co se mi stalo, vím přesně, jaký by partner být neměl, a naopak jaký by být měl. A můj současný manžel je přesně to, co jsem si přála a co je pro mě důležité. V těch pětadvaceti letech jsem také brala rodinu a vztahy obecně jako samozřejmost, ale dneska si moc vážím toho, že máme v rodině moc hezké vztahy, že se rádi vídáme, pomáháme si. Mám také spoustu nových přátel, možná i lepších a kvalitnějších. A to je asi to největší, co mi ten incident dal, že jsem schopná si víc užít běžné každodenní radosti, neřešit malichernosti a nevztekat se nad banálními problémy.

V roce 2018 jste založila organizaci Burn Fighters na pomoc lidem s popáleninami. Co je jejím hlavním cílem?

Prvotní myšlenka byla propojit se s popálenými a motivovat je. Když jsem ležela v nemocnici, hodně mi chyběl někdo, s kým bych mohla tuto zkušenost sdílet. Proto jsme Burn Fighters založili, aby na to lidé nebyli sami. Pak jsme si ale řekli, že ještě větší smysl bude mít prevence, takže jsme začali přednášet na školách. Na klasických základních a středních školách máme preventivní besedy, kdy s dětmi sdílíme naše příběhy, říkáme jim velmi otevřeně, jaké to pro nás bylo a jak se nám změnil život. Ukazujeme jim fotky těsně po úrazu z nemocnice, takže vidí, co to s člověkem udělá, že taková věc obrátí život o 180 stupňů. Když jim to říkáme my z vlastní zkušenosti, je vidět, že to na ně hodně působí a že to neberou na lehkou váhu.

Když někdo nenadále přijde o zrak, dost často skončí někde v ústavu. Já se naštěstí mohla vrátit zpátky k rodičům.

Dále máme kampaň Vagonáři, která je zaměřená na to, aby děti nelezly na vagony a nedělaly si tam selfíčka. Spoluzakladatelka Burn Fighters Simča v sedmnácti vylezla na vagon a měla popáleniny skoro na 70 % těla, přišla o vlasy a dlouho bojovala o život. Pak máme kampaň 70 stupňů, kterou připravila hlavně Jarmila Štuková. A ta je o tom, jak předcházet popáleninám v domácnosti. Vytvořili jsme zásady, jako například, že by se mělo vařit na zadních plotýnkách, dále nedávat hrnky s horkým čajem a kávou na okraj kuchyňské linky, protože děti se jí často chytají, když se učí chodit. Dále doporučujeme mít v koupelně termostatické baterie a vůbec nedovolovat dětem používat pákové baterie, nenechávat je v koupelně o samotě, hlídat teplotu vody, aby se neopařily.

S čím se na vás lidé nejčastěji obracejí?

Často se na nás obrací lidé, kteří jsou sami popálení, nebo také rodiče popálených dětí. Ptají se například na to, jak se o jizvy starat, jaké na ně použít krémy, případně jestli bychom jim doporučili laser a také jak bude vypadat jizva časem a zda zůstanou nějaké následky. My jim radíme na základě vlastních zkušeností to, co je v našich kompetencích, případně jim dáme kontakt na odborníky.

Také pořádáme srazy pro popálené, kde si vyměňujeme zkušenosti, a to nejen na téma popálenin. Často se z nás stanou přátelé, takže se pak bavíme i o mnoha dalších věcech. Přestože jsme různé věkové kategorie, máme společné téma a vždycky je na setkání moc hezká přátelská atmosféra. Myslím si, že všichni z něj vždy odcházíme nabití s tím, že děláme něco, co má smysl, a že si nikdo nepřipadá na to zranění sám. A to je k nezaplacení.

Oslovujete nějak i odborníky?

Ano, na zdravotních školách děláme přednášky, kde sdílíme naše zkušenosti z nemocnice, co nám pomáhalo a co naopak nepomáhalo. Snažíme se apelovat na empatický přístup personálu i na vysvětlování lékařských výrazů, na komunikaci s pacientem. A také jim podrobně předáváme specifika popáleninového úrazu, protože se k tomu při studiu tak podrobně nedostanou. I v téhle činnosti vidíme velký smysl a zdravotní školy nás hodně poptávají.

Ještě bych se na závěr vrátila k filmu. Jaké jsou na něj zatím reakce?

Na film máme zatím moc hezké ohlasy, jsem z toho až překvapená. Všichni, se kterými jsem se o něm bavila, ať už známí nebo cizí, reagují v podstatě stejně. Říkají, že je z toho příběhu cítit neuvěřitelná síla a že je velkou inspirací i pro lidi, kterým se třeba nic nestalo. že je to motivace nesedět na zadku a nějak se dál posouvat, začít na sobě pracovat. Z toho mám samozřejmě velikou radost, protože jsem si přála, aby i můj příběh alespoň částečně lidem ukázal, že i když se člověk dostane na úplné dno, tak to stále nemusí být konec.

foto: Se svolením Martiny Izingové, zdroj: Autorský článek

Tipy redakce

Ztraceni v pekle velkoměsta. Proč neumí naplňovat potřeby svých obyvatel?

Ztraceni v pekle velkoměsta. Proč neumí naplňovat potřeby svých obyvatel?

„Talácel jsem se valícím davem, nikdo si mě nevšiml, nikdo na mě nepohlédl. Až...

Život ve městě zvyšuje riziko úzkostí. Co dělat, když se nechcete odstěhovat?

Život ve městě zvyšuje riziko úzkostí. Co dělat, když se nechcete odstěhovat?

„Talácel jsem se valícím davem, nikdo si mě nevšiml, nikdo na mě nepohlédl. Až...