fbpx

Nepředávat dál nefunkční vzorce chování dokáže změnit budoucnost k lepšímu, říká autorka konceptu vědomé výchovy 2 fotografie
zdroj: Shutterstock

S Gabrielou Přikrylovou o tom, že respekt vlastních dětí se dá získat i jinak než křikem, zákazy, nebo dokonce fyzickými tresty. A že chybovat je lidské.

Zveřejněno: 16. 3. 2024

Máte doma batole a to se rádo vzteká. Kolikrát vám to bere nervy. Říkáte si, že to určitě musí dělat schválně, a v těch chvílích prostě nevíte, co s ním.

„Batolata jsou egocentrická, prostě ještě nechápou, že je něco důležitějšího než jejich potřeby. Už jen toto uvědomění vám pomůže pochopit, proč se chovají, jak se chovají, a co se s tím dá dělat,“ říká Gabriela Přikrylová, lektorka efektivního rodičovství s akreditací MPSV, autorka konceptu vědomé výchovy, řady publikací na toto téma a v neposlední řadě také máma dvou malých dětí.

Právě ony se kdysi staly impulsem k tomu, aby začala hledat, jak se nestát vyčerpanou, frustrovanou a věčně naštvanou mámou, kterou mateřství ani netěší, ale být maminkou, která má s dětmi skvělý vztah, protože si vzájemně rozumějí.

Jak byste čtenářům stručně popsala koncept vědomé výchovy?

Vědomá výchova znamená, že víme, co a proč předáváme svým dětem, a v ideálním případě s tím souzníme.

a04801ec 703d 4b18 b1f6 f7b78b274c24

Gabriela Přikrylová. (zdroj: se svolením Gabriely Přikrylové)


Vědomá výchova se zabývá reálným očekáváním vůči dětem z pohledu psychického vývoje a zároveň naráží na nevědomé předávání vzorců chování a programů, se kterými mnohdy vlastně ani nesouzníme.

Takže se dá říci, že vědomé vychovávání je vlastně o tom, že s dětmi mluvíme, nekřičíme na ně, ale vysvětlujeme jim... Je to nový koncept, nebo jen nová nálepka?

Ano, vědomá výchova je hodně o komunikaci. Nový koncept to rozhodně není. Je to spíše návrat do dob, kdy spolu lidé více komunikovali, naslouchali si a skutečně vnímali jeden druhého.

Něco jako návrat ke kořenům?

Řekla bych, že je to přirozený přístup. Je to přístup, který není zatížený těžkostmi dané doby, čímž mám na mysli třeba minulý režim, který si výchovu „protože proto“ žádal.

Komunikovat, mluvit s dětmi by mělo být přirozené.

Ano, samozřejmě, je to přirozené. Jen mám pocit, že komunikace se v dnešní době ze vztahů vytrácí, a to nejen s dětmi. Vzájemná komunikace, ve které by se všechny strany cítily dobře a přijímány, je v dnešní době umění, ale dá se tomu naučit.

Jak se naučit s dětmi komunikovat podle vědomé výchovy?

Není to jen o komunikaci. Je to o skutečném vnímání dítěte, o pozornosti, kterou mu dáváme, o činech, o upřímné otevřenosti k tomu nechat se vtáhnout do dětského světa a naslouchat dítěti, a o mnoha dalších významných maličkostech, které pak vytvářejí energii v tom daném vztahu rodič – dítě.

Odkud tedy začít?

Je to jednoduché – když si budeme vědomi toho, jak na dítě reagujeme, jak s ním komunikujeme a jednáme, pak si myslím, že ony principy vyplynou přirozeně a člověk pak vědomě nemůže například uhodit tříleté dítě za to, že se vzteká, protože nedostalo lízátko.

Ve chvíli, kdy vnímám sama na sobě, že je mi situace nepříjemná, vyvolává ve mně silné nepříjemné pocity, tam dítě naráží na moji hranici a je potřeba nad tím nemávnout rukou v rámci zachování respektu k dítěti, ale tu situaci komunikovat a hranici se nebát nastavit.

Zároveň je potřebné vědět nějaké základy o vývoji lidského mozku – a nemusí to být nic složitého – stačí, když se u nás ve společnosti zvýší povědomí o tom, že jsou malé děti přirozeně egocentrické, nejsou schopny regulovat své emoce atd., a proto nám nedělají věci naschvál, ale zatím to neumějí jinak. Hodně ale vědomá výchova naráží na nevědomé vzorce chování, a proto je tento koncept mnohdy více o nás, o rodičích, než o dětech.

Dají se nějaké zásady vědomé výchovy aplikovat již třeba v prvních měsících života? Tím, jak s miminkem komunikujeme, jak na něj reagujeme…

Ano, začít se dá hned po narození dítěte, a to jednak tím, jak reagujeme na jeho potřeby, a potom tím, že si zvědomujeme svoje pocity, prožívání a reakce v náročných situacích s dítětem.

Maminka je s dítětem na hřišti a je čas jít domů. Dítě začne bojovat, vztekat se, maminka na něj nechce křičet, ale neví, jak jej přesvědčit, že prostě musí jít domů. Pomáhá vědomá výchova s řešením takových situací? Tím se zabýváte ve svých knihách. Nabízíte respektující, láskyplná řešení. Jak by mohlo vypadat třeba v tomto případě?

Ano, pomáhá s řešením těchto situací a například zde by byla řešením v prvním případě prevence. Takže bych dítě dopředu upozornila  – ale tak, aby tomu rozumělo – ne slovním spojením „za 5 minut“, které dítěti nic neřekne – že budeme odcházet, a zeptala se ho, co ještě potřebuje dodělat, abychom mohli odejít.

Batolecí období často svádí k příliš vysokým požadavkům na dítě, jelikož už to není ono malé miminko, které kam jsme položili, tam jsme ho našli. Je to samostatná bytost, u níž máme pocit, že rozumí tomu, co po ní chceme.

Ve chvíli, kdy už se dítě vzteká, že nechce jít, ale my odejít musíme, mohu dítě vzít, dát mu pochopení: „Já vím, chtěl/a jsi tu ještě zůstat, a my už musíme odejít, to tě naštvalo,“ obejmout ho, pokud se nechá, tím se častokrát děti trochu uklidní, a pak ho ujistit, že se na hřiště opět někdy vrátí – pokud je to pravda, jelikož malé děti berou aktuální situaci jako konečnou a potřebují v tu chvíli pomoci získat zpět racionální uvažování. Prevence a pochopení je to, na čem by stálo řešení této a mnohých podobných situací.

Platí v řešení všech podobných situací nějaká univerzální zásada, vodítko?

Snažit se zachovat svůj vlastní klid. Je to častokrát to nejnáročnější, ale když se nám to povede, pomůžeme tím dítěti rychleji se dostat také zpět do klidu a mimo jiné ho tím učíme to, co po něm v tu chvíli sami chceme – aby situaci zvládlo bez silných emocí.

Píšete také o tom, že chybovat je lidské. Jak jde chybování dohromady s výchovou?

Vědomá výchova není o tom být dokonalým rodičem. Vědomá výchova je cesta, po které kráčíme společně s dítětem, společně se posouváme a společně děláme chyby. Ovšem i ty chyby jsou v pořádku a k výchově patří. Z chyb se děti od nás mohou naučit nejen to, jak s chybou dále pracovat, ale i to, že je v pořádku nebýt dokonalí.

Jak poznat hranici, kdy dítě respektujeme a kdy už nám začíná přerůstat přes hlavu a bylo by potřeba ukázat, že jej dál nepustíme?

Zde bych zmínila intuici. Ve chvíli, kdy vnímám sama na sobě, že je mi situace nepříjemná, vyvolává ve mně silné nepříjemné pocity, tam dítě naráží na moji hranici a je potřeba nad tím nemávnout rukou v rámci zachování respektu k dítěti, ale tu situaci komunikovat a hranici se nebát nastavit. Ovšem i ta jde nastavit laskavě a s úctou k druhému.

Gabriela Přikrylová

Lektorka efektivního rodičovství s akreditací MPSV a máma dvou malých dětí. Autorka knih a kurzů, zabývajících se respektující a láskyplnou výchovou. Její filosofií je vědomá výchova, která začíná u rodičů uvědomováním si naučených nefunkčních vzorců chování a rozhodnutím, že je nebudou předávat svým dětem.

Ale zároveň je otázkou, zda je to skutečně moje hranice, nebo jen naučený vzorec chování, který mě nutí k nějakému jednání, se kterým nesouhlasím, a to už nás vede opět zpět k nám samotným.

S jakými problémy/požadavky za vámi chodí rodiče nejčastěji?

Nejčastěji na konzultacích řeším vztek u batolat a sourozenecké spory.

Který dětský věk je podle vás nejproblematičtější na výchovu?

Každý věk má něco. Hodně záleží i na temperamentu dítěte a vlastně všech členů domácnosti, na jejich nastavení, životních zkušenostech a jejich životním stylu. Nevím, jestli bych ho nazvala nejproblematičtější, ale spíše nejnáročnější, a to bych řekla batolecí období.

V čem je batolecí období nejnáročnější?

Často svádí k příliš vysokým požadavkům na dítě, jelikož už to není ono malé miminko, které kam jsme položili, tam jsme ho našli. Je to samostatná bytost, u níž máme pocit, že rozumí tomu, co po ní chceme. Ovšem zapomínáme na to, že to je stále vývojově extrémně nezralé malé dítě, které se teprve učí vše o vztazích, emocích a o fungování světa obecně, a tam nastává onen kámen úrazu. Batolata ještě nejsou schopna toho, co my po nich často požadujeme. Teprve k tomu dozrávají.

Mnoho lidí uvádí jako neproblémovější věk pubertu.

Já si myslím, že to, jaká ona puberta bude, můžeme ovlivnit právě naším přístupem k dítěti do té doby...

Související…

Jak vystoupit z bludného kruhu nezdravých vzorců. Prvním krokem je sebeuvědomění
Dominika Glaserová

foto: Shutterstock, se svolením Gabriely Přikrylové, zdroj: Autorský článek

Tipy redakce

Život ve městě zvyšuje riziko úzkostí. Co dělat, když se nechcete odstěhovat?

Život ve městě zvyšuje riziko úzkostí. Co dělat, když se nechcete odstěhovat?

„Talácel jsem se valícím davem, nikdo si mě nevšiml, nikdo na mě nepohlédl. Až...

Nejtěžší bylo uvědomění, že nemám opravdu nic, říká bývalý bezdomovec

Nejtěžší bylo uvědomění, že nemám opravdu nic, říká bývalý bezdomovec

Flákač, budižkničemu, alkoholik, čórka. To jsou typické konotace, které si mnoho z...