„To, co by měla diagnóza přinášet, tedy pochopení a čas, než se dítě potřebnou dovednost do svého osobního maxima naučí, už dnes mnohdy nefunguje,“ říká odbornice. Podle ní jsme se příliš překlopili do tendence vše analyzovat a hledat viníka. Jakmile dítě nepodá výkon okamžitě, je považováno za „rozbité“. Místo aby dospělí s rodinou efektivně pracovali a podporovali vývoj, spokojíme se s tím, že „za to může diagnóza“ anebo dáme rodině doporučení, ale ona je není schopna dlouhodobě bez podpory aplikovat. Bohužel tato omluvenka dětem v budoucnu funkční a spokojený život nezajistí.
Šimanová připomíná, že pro speciální pedagogy diagnóza není omluva, ale výzva. „Znamená to, že naučit dítě něco bude stát více práce a zabere to delší čas. Ale právě v tom spočívá naše role – ukázat, že mozek je plastický a dá se rozvíjet, jen to chce čas a trpělivost.“ Dodává, že děti často dokážou mnohem víc, než se na první pohled zdá, pokud dostanou cílenou podporu a vedení. „Jen málokdo se dobrovolně pouští do činností, které mu nejdou. Proto děti často raději kompenzují nebo se vzdávají. A právě tady je prostor pro dospělé, kteří jim mohou pomoct vydržet a dojít dál, než by samy čekaly.“
I drobné pokroky mají obrovský význam
Když k vám přijde rodič s obavami, že jeho dítě může mít poruchu autistického spektra či ADHD, jak s ním začínáte pracovat?
V poradně jako speciální pedagogové diagnózy sami nevydáváme, ale vycházíme z nich při spolupráci s klinickými psychology, logopedy či odborníky z pedagogicko-psychologických poraden. Často pracujeme i s dětmi, které ještě nemají konečnou diagnózu, ale pracovat s nimi je možné hned.
Důležité je, aby rodiče neztráceli naději a věděli, že i drobné pokroky mají význam. Probíráme s nimi, jak mohou doma cvičit, upravit režim, komunikaci a motivaci dítěte. I u dětí s ADHD je možné jejich energii postupně vést tak, aby ji adekvátně využily při učení a zvládání každodenních úkolů.
Co byste doporučila rodičům, kteří čekají na výsledky vyšetření – jak mohou dítě podpořit už teď, aby zbytečně neztráceli čas?
Mnoho rodičů má pocit, že dokud nemají v ruce přesnou diagnózu, nemohou pro své dítě nic udělat. Bohužel právě tendence nás odborníků „nic nezanedbat“ z hlediska odbornosti někdy rodinám spíše škodí, protože ztrácí drahocenný čas. Často také získávají dojem, že problém řeší, protože obíhají kolečko lékařů, místo aby jim někdo hned poradil, co mohou z hlediska vývoje svého dítěte konkrétně rozvíjet a posilovat. Často stačí opravdu drobné rady, které mají na děti překvapivě rychlý a pozitivní dopad.
Reklama
Speciální pedagog začíná pracovat právě tam, kde dítě vývojově je, a krok za krokem mu pomáhá rozvíjet jednotlivé kompetence, i když ještě nemáme kompletní diagnostiku. Můžeme tak postupovat společně, ruku v ruce. Rodiče „našich“ dětí bývají často bezradní, zatímco děti potřebují vývojovou podporu co nejdříve, jinak neustále „honí vlak“, na který už jejich vrstevníci dávno nasedli.
Jak poznat, že dítě potřebuje odborné vyšetření, a kdy naopak nejde o poruchu, ale o přirozenou odlišnost v temperamentu nebo vývoji?
U lehčích vývojových obtíží to opravdu nemusíte poznat hned. Někteří rodiče řeší každou drobnost, jiní se naopak snaží všechno zvládnout sami nebo doufají, že se situace časem sama zlepší. Nedávno mě potěšila jedna maminka, která chce již ve čtyřech letech konzultovat rozvoj syna ve všech oblastech. Uvědomuje si, že odklad školní docházky nebude možný, protože její syn je srpnové dítě, a přeje si, aby byl do školy připravený včas, bez zbytečného tlaku.
Samozřejmě ne každé dítě potřebuje kontrolu či cílená cvičení. Pokud se však dítě některé činnosti výrazně vyhýbá, brání se jí, nebo je zřetelně pozadu za vrstevníky, například v oblasti řeči, spolupráce či samostatnosti, a dělá si věci výhradně po svém, je vhodné zvážit cílenější a promyšlenější přístup. Jinak se může rozvíjet pomaleji a učit s větší námahou, i když je příčinou „jen“ jeho osobnostní nastavení.
Děti i rodiče jsou ovlivněni digitálními technologiemi a záplavou informací, takže vývoj dítěte už nebývá tak přirozený jako dříve.
Co podle vás bývá v českém školství největší problém?
Možná vás překvapím, ale díky tomu, že pracujeme s dětmi z mnoha škol napříč celou republikou, vnímám především obrovskou různorodost v přístupu k těmto dětem a zároveň malé povědomí o tom, co by nás pedagogy mělo spojovat. Tím jsou neurologické a neurovývojové principy učení, na nichž stojí celý proces vzdělávání i přístup k vývojovým odlišnostem u dětí.
Nemohu pedagogy vůbec hanit, naopak. Dělají maximum, ale situace je v posledních letech opravdu náročnější. Děti i rodiče jsou ovlivněni digitálními technologiemi a záplavou informací, takže vývoj dítěte už nebývá tak přirozený jako dříve. O to důležitější je, abychom dětem pomáhali budovat pevné základy již od mateřské školy, zejména tam, kde to dnes rodina často sama nezvládne.
Jak vnímat dítě „za diagnózou“? Co by měli rodiče i učitelé vidět jako první, než se nechají pohltit písmenky v posudku?
Jako speciální pedagožka ráda věci zjednodušuji: chápat dítě a vést jej. Pomalu a promyšleně. Nevzdávat se při prvním neúspěchu. Vytváření výhodných synapsí chce čas a trochu každodenního krátkého tréninku u všech dětí a u dětí s poruchami učení obzvlášť. Každé zlepšení oceňujeme, ale zároveň dítě vedeme k dalšímu kroku. Pouhé kompenzování oslabené funkce totiž ke školnímu úspěchu do budoucna nestačí.
Vždy budou rodiče, kteří to vzdají, ale ti, kteří se do práce pustí, své děti naučí mnohé – překonávat překážky, věřit ve vlastní schopnosti, rozvíjet samostatnost i vytrvalost.
Diagnóza má velký význam, ale rozhodně přesně neříká, jak na tom dítě za dva roky bude. Nám dává prostor a čas soustředit se na nácvik dovedností, často těch základních. Bez jejich zvládnutí se děti často ztrácejí a vzdávají. Právě proto je tak důležitá spolupráce rodiny a školy. Pokud rodiče chtějí, aby na tom jejich dítě bylo lépe, musí s ním doma aktivně pracovat. Škola to sama nemůže dohnat, i když se snaží o maximálně individualizovaný přístup.
Co byste poradila rodičům, kteří nevědí jak začít, aby své dítě efektivně podporovali a pomáhali mu rozvíjet jeho schopnosti?
Prvním krokem je nepodlehnout pocitu bezradnosti a uvědomit si, že i malé a pravidelné kroky mají velký význam. Samozřejmě vždy budou rodiče, kteří to vzdají, ale ti, kteří se do práce pustí, své děti naučí mnohé – překonávat překážky, věřit ve vlastní schopnosti, rozvíjet samostatnost i vytrvalost. A spolu s tím se zlepší i konkrétní dovednosti: čtení, psaní, počítání, sebeovládání, vztahy s vrstevníky i s rodiči. Všechno se dá trénovat a zlepšit. Pomoci dětem je naším společným úkolem.
Dá se říct, že některé děti s poruchami učení nebo chování mohou díky svým odlišnostem dosáhnout mimořádných výsledků?
To je velmi složité posoudit. Klíčů, které odemykají budoucí úspěch, je opravdu mnoho. Důležitější však je vědět, že porucha učení nás nemusí limitovat. Jen nesmíme dovolit, aby se děti vzdávaly hned, když jim něco nejde – a právě u poruch učení to bývá někdy opravdu náročné. Naopak překonávání či úplné překonání počátečního handicapu dětem dává do života to nejcennější – umění nevzdávat se.
Jak by měla vypadat ideální spolupráce mezi školou, rodiči a odborníky, aby dítě dostalo podporu, ne soucit ani přehnané omlouvání?
Děti potřebují pochopení, ale zároveň i naše zkušenosti a spolupráci, aby se postupně naučily to, co jim nejde snadno a samo. U nás v poradně Pohodová rodina se snažíme rozdělit kompetence mezi rodinu, školu a nás, speciální pedagogy, tak, aby každý věděl, co je jeho úkolem. Není pro děti zdravé, pokud se škola snaží kompenzovat vše za rodiče, ani když naopak přenáší veškerou práci právě na rodiče.
Diagnóza rozhodně neznamená, že se dítě například s ADHD nikdy nenaučí soustředit, nebo že dítě s vývojovou dysfázií nebude schopné se vyjádřit. Pokroky mohou být pomalé, ale každý krok vpřed se počítá.
V praxi to funguje tak, že speciální pedagogové vedou rodinu v tréninku a přístupu k dítěti, aby přesně věděla, jak s ním pracovat, jak ho podpořit a pomoci mu zvládnout základní dovednosti, které mu nejdou. U dětí, které ve škole nestačí tempu, musí výkon vždy podpořit rodič. Učitel, i když zvolí individuální přístup, sám pomoci nezvládne.
Zároveň ale potřebujeme, aby děti dostaly dostatek času na nácvik základů a prostor k jejich upevnění. Když k tomu přidáme podporu a motivaci ze školního prostředí, dítě dosáhne svého osobního maxima a má radost z vlastního pokroku. A právě tehdy dokáže naplno rozvinout a prodat i své silné stránky.
Diagnóza rozhodně neznamená, že se dítě například s ADHD nikdy nenaučí soustředit, nebo že dítě s vývojovou dysfázií nebude schopné se správně vyjadřovat.
Co byste poradila rodičům, kteří se po diagnóze cítí bezradní a bojí se, že jejich dítě nebude „normální“?
Sdělení diagnózy představuje pro rodiče skutečnou zátěž a její přijetí má svůj vývoj. Mnoho z nich už předem tuší, že se jejich dítě nevyvíjí stejně jako ostatní děti v okolí. Samozřejmě záleží na typu diagnózy, ale často se rodičům po jejím vyslovení i uleví – pochopí, že za potíže dítěte nemohou výchovně oni sami a že jejich běžný přístup by u jiného dítěte stačil.
Zároveň je ale důležité, aby neztráceli naději v pokrok. Pokud dítě povedou promyšleněji a budou s ním pracovat pod vedením odborníků, může svůj handicap výrazně zmírnit a stát se samostatnějším. Diagnóza rozhodně neznamená, že se dítě například s ADHD nikdy nenaučí soustředit, nebo že dítě s vývojovou dysfázií nebude schopné se vyjádřit. Pokroky mohou být pomalé, ale každý krok vpřed se počítá.
Jak se mění vaše práce s tím, jak přibývá dětí s různými diagnózami?
Míří k nám stále více dětí. Odborná diagnostika i povědomí laické veřejnosti jsou jistě širší, rodiče s dětmi chtějí pracovat. Samozřejmě k nám do poradny přicházejí především děti, které se s něčím potýkají. Vzhledem k tomu, že také přednáším v mateřských i základních školách o tom, jak k těmto dětem přistupovat, jsem v pravidelném kontaktu s učitelkami z běžných tříd. Je zřejmé, že počet těchto dětí skutečně narůstá.
Marina Šimanová
Speciální pedagožka se zaměřením na nápravu specifických poruch učení a chování dětí od dvou do osmnácti let. Věnuje se individuální práci s dětmi a podporou rodin při rozvoji schopností a překonávání obtíží ve vývoji. Využívá komplexní pedagogický přístup a cílená percepčně-motorická cvičení založená na neurovývojových principech.
Nejvýrazněji se to projevuje v oblasti soustředění, komunikace a řeči. Stále častěji se setkáváme s tím, že děti potřebují v této oblasti cílenou podporu. Zároveň vnímáme i nové vlivy, které vývoji dětí příliš nepřispívají, zejména předčasný a nadměrný kontakt s digitálními technologiemi už od nejútlejšího věku. Přidává se k tomu také proměna přístupu k dětem, která u některých osobností nemusí být v souladu s jejich přirozeným vývojem.
Kdy jste si naposledy řekla: „Tady ta diagnóza sice sedí, ale to dítě je úplně jinde, než říká papír“ – a co vám to připomnělo o smyslu vaší práce?
To si s kolegyněmi říkáme po každém cvičení, které děti s vývojovými obtížemi či specifickými poruchami učení u nás úspěšně dokončí. Velmi dojemné jsou samozřejmě velké pokroky – když se dítě konečně rozmluví, začne nás vnímat, rozečte se, nebo přestane všechno vzdávat a vzdorovat. Když najednou s námi i s rodinou ochotně spolupracuje, je to pro nás ta největší odměna.
Myslím, že práce speciálních pedagogů má obrovský smysl – je chápající, ale zároveň návodná, přehledná a strukturovaná tak, aby dítě vždy dovedla k úspěchu a pokrokům.
Vzpomenete si na jeden konkrétní příběh, který měl šťastný konec?
Ano, jedním z případů, který mi často připomíná smysl naší práce, byla Sára, jedenáctiletá dívka s těžkou dyslexií a nízkým sebevědomím. Díky pravidelné podpoře rodičů a cílenému tréninku postupně zvládla čtení i psaní mnohem jistěji a získala sebevědomí i samostatnost. I když pokroky byly pomalé, vytrvalost a správně vedená pomoc jí umožnily překonat překážky, které jí dříve bránily ve vzdělávání, a ukázaly, jak moc záleží na pečlivém a trpělivém přístupu.
