Tisíce dětí v Česku vyrůstají v ústavní péči. Některé z nich se nikdy nedočkají adopce ani pěstounské rodiny, přesto ale mohou zažít něco zásadního – pocit jistoty, že na ně někdo další mimo zdi zařízení myslí, s kým mohou sdílet své starosti a radosti.
Takzvaná hostitelská péče, o níž se v posledních letech mluví čím dál víc, představuje most mezi dětským domovem a běžným životem. Nabízí možnost vytvořit trvalý vztah mezi dítětem a dospělým, který mu dává nejen čas, ale i důvěru a oporu. O tom, jak taková péče funguje, jaké má hranice a proč může změnit obě strany, jsme mluvili s Terezou Šindlerovou, zakladatelkou projektu Spoluživot.
„Většina lidí vůbec neví, co hostitelská péče znamená. A přesně proto náš nadační fond vznikl. Já sama jsem zjistila, co to vlastně je, až ve chvíli, kdy jsem se setkala s jednou dívkou z dětského domova. Chtěla jsem s ní trávit čas nejen v rámci aktivit domova, ale i mimo něj.“ Hostitelská péče podle Terezy Šindlerové znamená, že dospělý naváže vztah s dítětem z dětského domova nebo jiného ústavního zařízení, udržuje s ním kontakt, jezdí na výlety, volají si, může ho brát na víkend nebo na prázdniny. Dítě ale zůstává dál v péči domova – natrvalo se k hostiteli nestěhuje, jako je tomu u pěstounství. „Je to vztah, který by měl být dlouhodobý, ideálně trvalý. Dítě potřebuje cítit, že jste jeho kotva, že ho neopustíte,“ dodává.
Jak se takový vztah navazuje?
Většinou přirozeně. Dřív to často začínalo třeba na táborech – dítě se seznámilo s vedoucím, který s ním chtěl zůstat v kontaktu. Nebo přes kamarády a jejich rodiče. Pro děti z domovů ale není jednoduché jen tak přespat u kamaráda, jako to mají ostatní – musí to povolit OSPOD.
Tereza Šindlerová se ´svou´ Natálkou. (foto: se svolením)
Lidé, kteří o hostitelskou péči projeví zájem, procházejí několika kroky: nejprve informačními rozhovory, pak celodenním školením, seznamováním s dětským domovem a jeho personálem. Teprve když se všichni – domov, dítě i zájemce – shodnou, že chtějí pokračovat, přichází na řadu samotná hostitelská péče. Je to pomalý, pozvolný proces, a právě proto může vytvořit stabilní rámec, který nabízí jistotu.
Jaké podmínky musí zájemce splňovat?
Podmínky nejsou nijak přehnané. Zájemce musí být zletilý a mít čistý trestní rejstřík. Hlavní je ale komunikace a vzájemné poznání. Zájemci procházejí školením, pohovory v dětském domově a také návštěvou OSPODu, který může doporučit psychologické vyšetření. Cílem je, aby byl celý proces bezpečný pro dítě i pro dospělého. Největší riziko je, že dospělý prostě přestane chodit. Pro dítě, které už jednou ztratilo důvěru, je to obrovská rána. Proto je důležité, aby si všichni hned na začátku uvědomili, že jde o závazek – o vztah, ne o krátkodobou pomoc.
A když přesto vztah skončí?
To se samozřejmě může stát. Někdy se vztah přirozeně vyčerpá, jindy se dítě rozhodne, že už nechce pokračovat. My ale s hostiteli o těchto situacích mluvíme otevřeně. Nabízíme individuální konzultace, krizovou intervenci, online setkání s dalšími hostiteli i psychologickou podporu. Důležité je, aby se rozchod odehrál citlivě. Aby vše bylo otevřeně vysvětleno, aby bylo jasně řečeno, co a jak, aby dítě neutrpělo další trauma. Už na začátku podnikáme takové kroky, aby si každý zájemce mohl odpovědět, jestli je na to připraven nebo nikoliv.
Potřebujeme systémovou změnu – víc lidí, víc terapeutů, víc podpory. Dětské domovy by měly být místem, kde se dítě může zklidnit, najít jistotu a důvěru. A hostitelská péče je jedním z nástrojů, jak tu důvěru znovu posílit.
Když si to člověk či lidé rozmyslí během školení nebo konzultací, je to vlastně úspěch – znamená to, že se zodpovědně rozhodli zvážit své možnosti. I takoví lidé nám pomáhají: mluví o hostitelské péči dál, šíří povědomí a třeba se k ní jednou sami vrátí.
Kolik dětí dnes v Česku hostitelskou péči zažívá?
Zhruba 260 dětí. V dětských domovech a podobných zařízeních přitom žije kolem 6,5 tisíce dětí. Za jediný rok se nám ozvalo přes 500 zájemců a asi 80 z nich s konkrétním dítětem navázalo vztah. A nejsme jediná organizace, která tuto činnost rozvíjí. Čísla tak pomalu rostou.
Když děti dospějí, co se s nimi děje dál?
Pokud studují, mohou v dětském domově zůstat až do šestadvaceti let. Když nestudují, odcházejí většinou v osmnácti. Některým pomůže domov nebo neziskovky sehnat startovací byt a práci, ale pořád je to velká životní zkouška. Právě tehdy může vztah s hostitelem sehrát klíčovou roli – být tím, kdo pomůže udělat první kroky do dospělosti.
Výstava „Co vidím já“ dokumentuje život v nově objevených rodinách
Nadační fond Spoluživot spustil s agenturou DDB kampaň, která má ukázat, že děti z domovů nepotřebují výjimečné zážitky, ale obyčejné chvíle. Být doma, mít mazlíčka, koukat na film, jet do zoo. „To jsou věci, které my považujeme za samozřejmost, ale pro ně znamenají všechno,“ říká Tereza Šindlerová. Děti, které jsou do projektu zapojené, samy fotí momenty, které jim dělají radost. Z jejich snímků vznikla výstava Co vidím já, ve které zachycují svůj obyčejný život. A právě život v nově objevených rodinách činí ty příběhy neobyčejné.
Jak reagovala veřejnost a magistrát, který výstavu podpořil?
Výstavu podpořila náměstkyně primátora Alexandra Udženija i pražský magistrát, který poskytl prostor i finanční pomoc. Fotograf František Ortmann se ujal kurátorské role a díky tomu teď výstava putuje po Praze až do května. Začali jsme na Mariánském náměstí, od konce října do poloviny listopadu bude k vidění v Central Parku na Pankráci. Pro nás je to velká podpora a potvrzení, že téma hostitelské péče rezonuje.
Výstava před pražským magistrátem. (foto: Spoluživot)
Setkáváte se s předsudky nebo obavami?
Ano, a do jisté míry jsou i pochopitelné. Hostitelská péče není nová věc, ale teprve se dostává do povědomí. Dětské domovy i OSPOD mají někdy obavy, aby dětem neublížila. My jejich postoj respektujeme a snažíme se nastavovat jasné mechanismy, aby byla péče bezpečná. Proto jsme od začátku kladli důraz na bezpečnost této péče a jasně nastavená pravidla. Z původně osvětového projektu se tak Spoluživot postupně stal organizací, která zájemce provází, školí a nabízí jim psychologickou podporu. Protože jen dobře připravený hostitel může být pro dítě skutečnou oporou.
Vy sama jste začínala jako dobrovolnice. Co přinesla hostitelská péče vám osobně?
Začalo to úplně obyčejně. Po osobních ztrátách jsem hledala, jak naplnit čas i život něčím smysluplným. Přidala jsem se k dobrovolnické organizaci Dobré víly dětem a tam jsem poznala první děti z domovů. Postupně jsem zjistila, že chci víc času trávit s jednou holčičkou – Natálkou. Nejdřív jsem za ní jezdila na návštěvy, pak začala jezdit ona ke mně. Viděla jsem, jak se mění. Zlepšila se ve škole, začala chodit na kroužek, získala sebevědomí. A já jsem zjistila, že to „málo“ – pár hodin týdně, pár hovorů, jedna zpráva – může znamenat strašně moc. Dnes je Natálka součástí naší rodiny. Moje děti mají novou „ségru“ a já vím, že to byla jedna z nejlepších věcí, které jsem kdy udělala.
Co by se podle vás mělo změnit, aby byl systém péče o děti lepší?
Málo se mluví o samotných podmínkách v ústavní péči. Vychovatelé i ředitelé dětských domovů dělají, co mohou, ale často jsou vyčerpaní a nedocenění. Jeden vychovatel má na starost osm dětí – to je neudržitelné. Když si představím, že já mám doma tři děti a někdy sotva stíhám, neumím si představit, jak zvládají osm. Potřebujeme systémovou změnu – víc lidí, víc terapeutů, víc podpory. Dětské domovy by měly být místem, kde se dítě může zklidnit, najít jistotu a důvěru. A hostitelská péče je jedním z nástrojů, jak tu důvěru znovu posílit.
Mít se kam vrátit
Hostitelská péče možná nepůsobí tak velkolepě jako adopce nebo pěstounství, ale často dokáže něco, co jiným formám pomoci uniká – nabídnout vztah, který trvá, i když zrovna není vidět. Jak říká Tereza Šindlerová: „Stačí málo, aby dítě vědělo, že na něj někdo myslí. A že se má na koho obrátit i po odchodu z dětského domova.“
