„Ale vždyť to není jejich povinnost.“ Stačí, aby si některý z vyčerpaných rodičů na sociálních sítích postěžoval, že jeho rodiče nemají o hlídání vnoučat příliš velký zájem, a tahle věta se zpravidla objeví velmi rychle. Následuje připomínka, že prarodiče už svoje děti vychovali, mají právo na vlastní život a rozhodně nejsou bezplatná hlídací služba, která má nastoupit pokaždé, když si mladí usmyslí, že by si rádi zašli na večeři.
A je to samozřejmě pravda. Babička ani dědeček nemají povinnost trávit každý druhý víkend s vnoučaty. Mohou pracovat, cestovat, sportovat, mít nový vztah nebo se jednoduše rozhodnout, že po několika desetiletích péče o vlastní děti chtějí svůj volný čas trávit úplně jinak.
A možná právě tady nejednoho rodiče napadne: když se nechceš postarat ty, proč bych se měl jednou starat já o tebe? Jenže právě tady začíná být jednoduché „nikdo nic nemusí“ trochu ošidné. U péče dospělých dětí o rodiče totiž do hry nevstupují jen rodinné vztahy, ale také zákon. A tím se dostáváme k otázce, která je podstatně složitější než to, kdo má v sobotu pohlídat tříletého Matýska: Co si vlastně jednotlivé generace v rodině dluží?
Prázdniny u babiček
Mnoho dnešních třicátníků a čtyřicátníků vzpomíná, jak u babičky trávilo velkou část prázdnin, svátků i víkendů. Jejich rodiče díky tomu měli něco, co dnes řadě mladých rodin citelně chybí: další generaci dospělých, kteří byli ochotni část péče převzít.
A fakt, že pomoc prarodičů má u nás dlouhou tradici, ukazují i české výzkumy. Například studie publikovaná v roce 2015 zjistila, že část prázdnin a svátků trávilo s vnoučaty 80 procent babiček a 73 procent dědečků. Pravidelné hlídání v nepřítomnosti rodičů pak uvádělo 63 procent žen a 47 procent mužů.
A nejde jen o společné prázdniny a občasné hlídání. Výzkumníci upozorňují, že zejména za socialismu byla mladá rodina na pomoci starší generace poměrně silně závislá – prarodiče pomáhali s bydlením, penězi i praktickou péčí. Jinými slovy, představa babičky, která není jen milou návštěvou, ale také člověkem, na kterého se dá v případě potřeby obrátit, nevznikla v hlavách rozmazlených mileniálů minulý týden.
A právě proto může věta „já už jsem si svoje děti odchovala“ některým dnešním rodičům trochu drhnout. Zvlášť když ji pronese někdo, kdo sám kdysi využíval pomoc svých rodičů pravidelně.
zdroj: Modrý koník
Dnes je to jinak
Nutno uznat, že dnešní babičky a dědečkové jsou často v úplně jiné situaci než jejich vlastní rodiče před třiceti lety. Lidé se dnes prarodiči stávají později a zároveň roste zaměstnanost ve vyšším věku, z čehož logicky plyne, že mají méně energie a času na péči o vnoučata. Babička, která je v šedesáti stále pět dní v týdnu v zaměstnání, je zkrátka v jiné situaci než dáma, která už byla v podobném věku několik let doma.
Proměnila se ale i představa o tom, jak má život po šedesátce vypadat. Od dnešní šedesátnice už společnost zdaleka neočekává jen bábovku a čtení pohádek vnoučatům. Naopak ji motivuje: cestuj, sportuj, zamiluj se, užívej si, teď konečně přichází tvůj čas. Ostatně přesně s touhle představou si pohrává i letošní komedie Bardotky. A když se změnila představa o tom, jak má vypadat život po šedesátce, logicky se mění i představa o tom, jak velkou jeho část mají zabrat vnoučata.
Ty mi ani nezavoláš…
V této debatě se často předpokládá, že když babička hlídá, dělá laskavost hlavně rodičům. Jenže víkendy, výlety a prázdniny nejsou jen rodičovská výpomoc. Právě během nich se totiž tvoří vztah mezi prarodičem a vnoučetem. Nizozemská longitudinální studie sledující stovky prarodičů a jejich vnoučat například zjistila, že vnoučata, která měla s prarodiči intenzivnější vztah už v dětství, patřila častěji do jejich sociálních kontaktů také v dospělosti.
Biologické příbuzenství samo o sobě blízkost netvoří. Zákon sice může určit nějaké minimum, ale vztah mezi dvěma lidmi nevybuduje.
Takže ano, babička opravdu není povinná hlídat. Jenže ani třicetiletý vnuk nemá povinnost každou neděli zvednout telefon a ptát se, jak se babička má. Pokud si tedy prarodič stěžuje, že se vnouče skoro neozve, stojí možná za to položit si nepříjemnou otázku: je problém skutečně jen v nevděčném vnoučeti? Je totiž těžké chtít blízkost po někom, s kým jsme ji celé roky nebudovali.
Co říkají paragrafy
U vnoučat tím můžeme otázku povinnosti víceméně uzavřít. U vlastních dětí je to ale složitější. Vedle morální otázky totiž existuje i docela konkrétní zákonná povinnost: občanský zákoník říká, že dítě je povinno zajistit svým rodičům „slušnou výživu“. To ale není totéž jako povinnost nastěhovat si nemohoucího rodiče domů a několik let o něj osobně pečovat.
Do hry může vstoupit i dědictví. Zákon umožňuje potomka vydědit mimo jiné tehdy, pokud rodiči neposkytl potřebnou pomoc v nouzi nebo o něj neprojevuje opravdový zájem, jaký by projevovat měl. Ani tady ale neplatí jednoduché „nepostaráš se o mě, nedostaneš nic“. Posuzuje se konkrétní situace, například zda rodič pomoc skutečně potřeboval a zda ji dítě vůbec mohlo poskytnout. U nezájmu se navíc bere v úvahu i to, proč vztah nefungoval. Pokud se rodič sám o dítě dlouhodobě nezajímal a odcizení způsobil, nelze nezájem potomka automaticky použít jako důvod k vydědění.
A právě tady se právo přirozeně potkává s morálkou. Jinak totiž asi budeme přemýšlet o povinnosti vůči rodiči, který nás vychoval a celý život při nás stál, a jinak vůči tomu, který nás zanedbával, opustil nebo týral. Biologické příbuzenství samo o sobě blízkost zkrátka netvoří. A zákon sice může určit nějaké minimum, ale vztah mezi dvěma lidmi nevybuduje.
To, co jednou budeme ochotni udělat nad rámec povinnosti, se totiž vytváří mnohem dřív – během obyčejných víkendů, prázdnin, návštěv a drobných laskavostí, u kterých nikoho nenapadne počítat, kdo komu zrovna něco dluží.
Reklama
